Dnes nám ve sklepě měnili původní dřevěná okna za plastová. Celý obsah naší panelákové kóje jsme proto museli vynosit do uličky a potom zase nasoukat zpět. Zdálo se mi až neuvěřitelné, co se do tak malého prostoru poskládá. Kolik neuvěřitelně důležitých krámů jsme s manželem za dvacet let našeho manželství nashromáždili.
Vlastníme například slušnou sadu korkových zátek. Vyhodit ji nepřipadá v úvahu. Vždyť to není tak dávno, co přišel náš prostřední synek v deset hodin večer do ložnice a uprostřed vzlyků z něho vylezlo, že do výtvarné výchovy potřebuje několik korkových zátek. Budou z nich tvořit hada. Kdo si pomůcky nepřinese, bude mít na konci roku na vysvědčení dvojku. Adámek byl zoufalý a manželovi nezbylo nic jiného, než jednat. Přes pyžamo hodil džíny a větrovku a s naší Škodověnkou mířil k nejbližšímu Tescu, aby nakoupil zašpuntovanou lihovinu. Tehdy to do zavíračky ještě stihl, do rána stačil i jednu láhev na zdraví budoucího hada vypít. Obsah dalších pěti sklenic přemístil do kastrolu a strčil do lednice. Hlavně, že náš bude Adámek spokojený a nedostane dvojku. Dnes se na ty zátky díváme, přemýšlíme, jak zběsilým tempem život pádí. Z malého kluka je student. Už se dávno nevejde do dupáčků, které leží v pytli pod oknem. Otřela jsem z něho prach a zasněně zalovila.
V ruce držím pidipunčocháčky s motivem medvídka Pú. Vzpomínám, jak jsem byla ráda, že jsem je sehnala. Byly bleděmodré, heboučké a rozkošné. Nenápadně si je přiložím na obličej, co kdyby v nich náhodou zůstalo kousíček vůně našeho miminka? Už ne. Jen pár mrtvých jepic zalezlých pod motouz.
Manžel do mě dloubne loktem: „Co tohle?“ V rukách drží dvě dřevěné dětské židličky. Vyhodit je by byla škoda, na darování jsou moc opotřebované. Necháme je, možná se budou hodit vnoučátkům. Z vrchní police vypadlo pár papírových modelů. Co se jich kluk nasháněl a nalepil, co to bylo nervů, když jsem pod nimi jednou za týden stírala prach. Dnes už odrostly synově vkusu, z posledních sil drží tvar i barvu. Strčit je do popelnice rozhodně nemůžeme, hledáme dál.
Kobereček Člověče nezlob se, dřevěný koník, plyšový velbloud s natrženým uchem i mechanický robot, který střílel po pohybujícím se objektu. Když jsem ho kupovala, bylo mi úzko. Ale Áda si ho tehdy moc přál. Naštěstí se brzy pokazil a když po nás přestal metat světélkujícím „plamenometem“, cítila jsem se doma poněkud bezpečněji.
V rohu místnosti zastrčená krabice plná výkresů, písanky z první a druhé třídy plné usměvavých razítek a velkých červených jedniček. Manžel se na mě usměje. Je to dobrý chlap, nevadí mu, že budeme mít ve sklepě bordel i v příštích letech. Odněkud z bedny vytáhne zbytek spreje Ledové květy. Hle, jak se nám naše zásoby začínají hodit. Rychle umyju nové okno, smetu zbytky malty po zednících, pytle a krabice uložím do regálu. Ta poslední se dovnitř vejde jen o fous. Manžel ještě natáhne ruku a v napěchovaném sklípku nastříká na okno ledovou klikatici. Aby jsme čirou náhodou nevypadali jako největší nepořádníci z baráku. Záleží přece na dobré pověsti.
Foto: pixabay.com