Ferda mravenec je tak pilný, až to je člověku nepříjemné. A nejen Ferda, všichni jeho kumpáni! Jak se oteplilo, i nám předvádí jeho rod svoji pracovitost. Je dobré mít někoho, kdo vás inspiruje. Ovšem nesmí to přehánět. To vás pak mohou ti věčně něco kutící jedinci bez schopnosti odpočinku začít i regulérně štvát. A není se čemu divit. Odpočinku je třeba, stejně jako ústům chleba!
Sice se spíš říká být pilný jako včelka, ale kdo znáte mravence i osobně, určitě je vám jasné, že právě oni se ani nezastaví. Kdo ví, co dělají včelky v úle. Možná si dají džbánek medoviny, možná si hodí nožky na stůl a tykadla pověsí na opěradlo židle. Zato mravenci „jedou“ prostě pořád. Jsou neuvěřitelní, jak rychle a v jakém množství dokáží obsadit drobeček sušenky, kterou děti upustily v předsíni. Jsou neuvěřitelní ve své přesnosti a schopnosti tvořit úhledné zástupy. Když jdou v řadě, dala by se podle nich nakreslit tenká černá linie. Rozhodně jsou obdivuhodní. Nicméně. Nicméně! Kdo má radost, když jejich úhledný zástup spatří mířit skrz chodbu? Kdo má radost, když na vás vykoukne na kuchyňské lince a peláší pod mikrovlnku? Asi nikdo. Jojo, nevděk světem vládne a i ti nejpracovitější bývají někdy zavrhováni. A často ublíží svou pracovnitostí sami sobě. Možná proto, že nebyli na správném místě..?Jojo, polámal se mraveneček, to známe všichni…
Vlastně i Ferda je handicapovaný mravenec (nebo kde jinde má zbylé nožky..?), možná i to ho ale nutilo pracovat víc a víc. I někteří z nás, když na sobě cítíme nějaký handicap, tak zabereme víc, abychom dokázali, že to dokážeme. Takový syndrom Ferdy mravence. U lidí se tomu syndromu říká nyní workoholismus. Pojem se více spojuje s manažery na vysokých postech, ale popravdě ho může mít každý. I máma na mateřské. To když kromě péče o dítě má spoustu dalších aktivit a zájmů (a nemusí to být na úkor dítěte, ba právě naopak!) a vlastně se nezastaví ani ve chvíli, když si lehne dítě. Párkrát jsem na to v poslední době pomyslela, když jsem ke druhé ranní ulehala a z „rozjetosti“ nemohla usnout. Myslím na to, co všechno ještě zařídit, co nezapomenout, jestli by něco nešlo jinak a lépe přeložit, odučit, napsat, nafotit, zeptat se. U postele mám tužku a papír na noční myšlenky. Naštěstí mě většinou nakonec únava přemůže a padnu do spánku. Pravda, mám živé sny, takže si často ani ve spánku mozek neodpočine, ale aspoň fyzično snad ano. Ještě to duševno, co s ním?
Naštěstí ano, umím i duševnu udělat příjemno a zrelaxovat. Mám svoji sobotní chvilku u snídaně se čtením Pátku, přílohy Lidových novin (knihy v poslední době zanedbávám, ale teď jsem dvě dostala k narozeninám, tak se na ně chystám). A jednou za týden nechci klasickou rychlosprchu, ale chci vanu. V klidu. V tichu. Bez stresu. „No vidíte, kluci, taky umíte relaxovat.“ Pochválila jsem zrovna včera tři Ferdásky, když jsem při odpočinkové, energiidodávající plné vaně s pěnou objevila na jejím okraji tři tyto malé kamarády. Postávali na okraji a nikam neběželi. Nemohla jsem se na ně zlobit, vždyť bych byla sama proti sobě. Jen si se mnou dali relaxační koupel a nabírali sílu. A po krátkém smíru začne zítra zase znovu náš životní a/i pracovní boj.
Vždyť práce je vlastně zábava. Nebo tedy: měla by být…
Foto: pixabay.com