Nepředvídatelné události

Autor

Co bude dnes dobrého?

Stojím v kuchyni a přemýšlím, co budu zítra vařit. Je všední den a tak uvažuji o něčem rychlejším, co stíhám ukuchtit, až přijdu z práce. „Holky, co budeme zítra vařit?“ ptám se dcer, které kousek ode mě píší domácí úkoly. Obě holky chvíli přemýšlejí. Ví, že oblíbené knedlo vepřo zelo uvařím nejdřív o víkendu a tak ho už ani nezmiňují. „Buřtguláš,“ prohlašuje mladší a ta starší se k ní přidává. „Dobře, to je dobrá volba,“ chválím obě dívky. Brambory máme, zítra koupím buřty či uzeninu a bude.

Večer přichází domů manžel. Přišel i s nákupem. „Ještě jsem koupil buřty, byla dobrá cena,“ oznamuje, „můžeme někdy udělat buřtguláš.“

Pětikorunový příběh

Čekám na zastávce. V dálce již vidím přijíždět autobus a tak vytahuji peněženku. Rozepínám zip a neposlušná pětikoruna jako na pružince vyskakuje ven. Nechytám ji. Vlastně se o to ani nepokouším, protože nechci z otevřené peněženky prudkými pohyby vysypat peníze. Však si pětikačku za chvíli zdvihnu ze země. Pětikoruna nedopadá na stanici vedle mě, ale její dopadovou plochou se stává silnice. Dopadá a blížící se autobus mi nedává šanci na její zdvihnutí. „To je pech,“ pomyslím si, ale na další spojení čekat nehodlám. To bych tu strávila další hodinu. Chvíli mně to mrzí, nerozhazuji peníze, ale na druhou stranu ztráta jedné pětikoruny není zase tak nic drastického. Za nějakou dobu dojíždím na svoji cílovou stanici a chvíli jdu pěšky a o ztracené minci již neuvažuji, když se náhle těsně přede mnou na chodníku něco zaleskne. Je to kulaté jako peníz. Ano, je to mince. Pětikoruna.

Pere Vám pračka?

Právě jsme přijeli z dovolené. Koupelna je plná špinavého prádla, které třídím a hodlám ho postupně naskládat do pračky a vyprat. První hromádka prádla již opustila koupelnovou podlahu a s mojí pomocí se přesunula do pračky, přidávám prací prášek, nastavuji požadovaný program a…….. pračka na mně zabliká všemi červenými čudlíky, které má k dispozici a tím mi oznamuje – dnes se nepere. „No paráda,“ myslím si a vytáčím číslo kamarádky. Tak vyperu u ní. Alespoň jednu či dvě várky, přemítám, ale telefon nikdo na druhé straně nezdvihá. Co se dá dělat? Manžel slíbil, že jen co dodělá nejnutnější pracovní povinnosti, které se na něj po příjezdu navalili, tak se jukne i na pračku a já se mezitím věnuji jiným povinnostem.

Druhý den je již vše v pořádku, manžel oznamuje, že to byla nějaká drobná banalita a pračka se jen činí. „Ccccrrrrrrrrrrr, ccccccccccrrrrrr“ telefon mi oznamuje nový hovor. „Ahoj, jak se máš, co si potřebovala,“ vyhrkne na mně kamarádka Katka, „já si včera kvůli malé ztlumila zvonění a tak jsem tě neslyšela,“ oznámí mi. Vysvětluji, proč jsem volala a dodávám, že již je vše v pořádku.

Na druhý den mi volá zase. „Ahoj, víš, jak si mi volala kvůli pračce, tak se mi dnes také rozbila. V půli praní. Přemístila jsem prádlo k sousedce Daně. Mám dopráno, ale Dana ne. Pračka jí stávkuje. Tak vyprala u Moniky. Té pračka pere. A do týdne si Katka i Dana museli pořídit novou pračku.

Uf, jsem ráda, že jsem se jí nedovolala. To by se asi její pračka rozbila s mým prádlem. A to by nebyl dobrý pocit.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na