O náhodách a osudu

Autor

Jsem člověk, který nevěří na osud. Věřím v to, že celý náš život se skládá z méně či více (ne)šťastných náhod. Že jsme schopni svůj život sami ovlivnit. Že nejsme jen lodi zmítající se na vlnách. To my bereme kormidlo do ruky a nabíráme směr, jež je ovlivněn jen našemi zkušenostmi a znalostmi – ty jediné ovlivňují to, jací jsme vlastně navigátoři.

Co ale když přijde bouře? Věc, kterou nemůžeme ovlivnit a která náš koráb hodí úplně jiným směrem. Neotřese se i naše víra v to, že jsme schopni jen my sami řídit svůj život? Někdy se stávají věci tak absurdní, že si říkám, že to se stát ani nemůže jen tak samo o sobě. Že to musel zplodit nějaký šílený scénárista, který přišel o rozum a zmítá jím pouze jeho pokřivená fantazie.

„Osud míchá karty, my hrajeme.“   Arthur Schopenhauer

Má kamarádka se rozešla se svým přítelem. Nechodili spolu sice dlouho, ale i tak byl důvod jejich rozchodu poněkud zvláštní. On se vracel z práce. Byla už tma a na zastávce autobusu uviděl holku, která se líbá s klukem. Vypadala přesně jako moje kamarádka i oblečená byla tak, jak chodila oblečená ona. Přijel domů a volal jí. Bylo to v době, kdy mobily byly v plenkách a jelo se převážně na pevné linky. Jenže ona si zrovna odskočila do večerky. Když se vrátila a on se jí konečně dovolal, těžko mu vysvětlovala, že to na té zastávce nebyla ona. Nevěřil jí a tak se rozešli. Řekla mi, že by nevydržela s člověkem, který jí nevěří. Absurdní? Bezpochyby. Přesto ze života. Byla to náhoda nebo osud?

„Osudem často nazýváme souhrn chyb, kterých jsme se v životě dopustili.“  Oliver Herfort

A ještě jedna podivná příhoda ze života. Když jsem chodila na střední, byl mým oblíbeným způsobem cestování autostop. Jednou jsem opět šla na své oblíbené stop místo. Chtěla jsem se ještě zastavit u novinového stánku, ale měli zavřeno. Byla jsem trochu naštvaná, ale nijak víc to neřešila. Když jsem stála u silnice asi pět minut, uslyšela jsem divný tupý zvuk, otočila jsem se a uviděla člověka, který právě přelétával auto, které ho nabralo. Bylo to jako by letěl vzduchem hadrový panák a potom zase ten tupý zvuk při jeho dopadu. Byl to neskutěčně hnusný pocit. Poprvé (a vlastně i naposledy) jsem viděla umřít člověka a přímo před mýma očima.

„Náhoda je nevyhnutelný jev, způsobený činností nezměnitelných přírodních zákonů.“ Ambrose Bierce

Kdyby byl stánek otevřený a já se tam zdržela, mohla jsem být na místě toho člověka já? Nebo bychom šli přes přechod spolu a lépe se rozhlédli a nemusel zemřít nikdo? Třeba bychom tam vstoupili spolu. Je možné, aby dva lidé ve stejnou chvíli byli roztržití a zapomněli na dopravní ruch kolem? Spousta otázek bez odpovědí. Věčná kdyby. Absurdní? Bezpochyby. Přesto ze života. Byla to náhoda nebo osud?

„Čím promyšleněji lidé jednají, tím účinněji je může postihnout náhoda.“  Fridrich Dürenmatt

Co když si všechno naplánujete tak, jak chcete a vaše plány selžou? Jste odhodlaní, máte svou vizi, věříte, že jí dokážete uskutečnit a pak přijde boční vítr a vy najednou plujete ve vám neznámých vodách. Zapomněli jste na jednu proměnnou a najednou je výsledek úplně jiný, než jaký měl vyjít.

„V životě je to jako při šachu. Promyslíme plán, ten je však podmíněn tím, co při šachu zamýšlí náš soupeř, v životě osud.“  Arthur Schopenhauer

Proč se nedá život uspořádat do jasných tabulek a grafů? Jistě, byl by asi trochu nudný, zřejmě ne tak pestrý, ale alespoň přehledný. Malé překážky bereme jako výzvy, jako prostor pro naší schopnost improvizace, pro naší taktiku boje. Co si ale počít s těmi velkými? Co když vám ubývá sil a dochází chuť? Jak bojovat bez elánu? Máte se upnout k myšlence, že vše je v rukou osudu, že ať uděláte, co uděláte, to co je napsané, už nezměníte? Anebo máte vstát a zkusit přelstít náhody?

„Kdybychom znali dopředu své osudy, umírali bychom nudou.“ Neznámý autor
Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na