Jdu po zamrzlé cestě, pod nohami mi křupe zmrzlý sníh jako bych našlapovala ve vaječných skořápkách. Ostrý vítr mě štípe do tváří a vzduchem poletují vločky čerstvě se sypajícího sněhu. Kam dohlédnu, všude se na silné sněžné duchně blýskají a třpytí ledové krystalky jako střípky ze zrcadla Sněhové královny. Připadám si sama jako Gerda, také já stále něco ztrácím a zase hledám.
Nemluvím teď o tom, když marně zpřeházím celý byt kvůli založené peněžence či klíčům, abych je pak našla na zcela nepochopitelném místě. Zvláštní, že tyhle věci, které nejsou až zase tak důležité, jak si myslím, se vždy nějakým zázrakem objeví.
Pokud ale ztratím něco opravdu důležitého, většinou je to nadobro. Už to na mne nevykoukne zasuté pod postelí nebo schované za plechovkou ananasu v lednici. Ztracená přátelství, ztracené iluze, ztracená důvěra, ztracení lidé… Tyhle „věci“ se ztrácejí definitivně a o to víc je asi potom postrádám. Zjistila bych, že pro mne byly vyjímečné, kdybych je stále měla? Nebo bych je brala jako samozřejmost a teprve tím, že o ně přijdu, pro mě nabývají na významu? Asi bych na jejich jedinečnost přišla, jen by mi to trvalo trochu déle.
V okamžicích, kdy něco ztrácím, se ve mě probouzí „nenažraná“ touha najít za to nějakou náhradu. Ne, náhradu ne, něco stejně cenného a dost možná mnohem víc. Jenomže zatímco ztracené si uvědomuji velmi konkrétně, to, co hledám, má velmi nejasné kontury, tvar i chuť. Nikdy nevím, co chci najít, ale vím, že ta hladová šelma ve mě po tom půjde dokud svůj hlad neukojí.
V těchto chvílích se stávám až protivně nespokojenou. Nelíbí se mi pozice, na které se nacházím, chci se z ní hnout a zatím nevím, jakým směrem se vydat. A tak přešlapuji na místě a cítím se jako dostihový kůň, kterého někdo uvázal u stromu a zapomněl na něj. Jen co se mi ale povede překousat uzdu, která mi brání v pohybu a naberu dech, začne mě ta touha po novém pohánět a tak prostě běžím.
Už nepřemýšlím nad tím, co hledám. Vím, že na té cestě na to přijdu. Že mě to cvrnkne do nosu jako ony tři oříšky a já instinktivně poznám, že právě „to“ je oním hledaným. Tím, co mi nedalo spát. Anebo mě to alespoň zaujme natolik, že to za hledané začnu mít. Neumím stát na místě, nemůžu zůstat přivázaná u stromu. I kdybych toho měla na té cestě ještě spoustu ztratit, věřím, že najdu ještě mnohem víc.
Napadá mě, zda by mě něco nutilo jít dopředu, kdybych byla se vším spokojená. Kdybych o nic nepřicházela, neměla potřebu hledat. Myslím, že ne. Usnula bych někde ukolíbaná na jednom místě a nepoznala nic z toho, co mám ráda a o co možná také jednou přijdu. Ztráty jsou jistě někdy bolestné, ale za každou ztrátou jsou přece nové nálezy.