Otýpkář teoretik

Autor

Patřím k zimomřivým lidem. Už od svátku svaté Anny mi při slově „podzim“ naskakuje husí kůže jako pralinky. Když se dostaví první jarní mrazíky, sáhnu do skříně pro podvlíkačky a ty mi dělají společnost až do chvíle, kdy v ptačích hovínkách neuvidím pecku z třešně.

Ptákům věřím dokonce víc, než předpovědi počasí. Usměvavá slečna či elegantní komentátor mě stokrát nachytali na hruškách. Rozhodla jsem se tedy věřit radaru. Povídal, že nezaprší a nezaprší. V téže minutě se spustila skoro apokalyptická průtrž mračen, která nám na chalupě vyplavila sklep, podemlela dvě králíkárny a odnesla jedenáct otýpek chrastí na podpal. Králíkárny se vysušily, sklep vymetl, ale oněch jedenáct otýpek bylo mou srdeční záležitostí. Když jsem viděla z okna, jak se nekontrolovaně vydávají na pouť k jinému majiteli, měla jsem slzy na krajíčku.

Jako dítěti se mi zdála jejich výroba strašně jednoduchá. Babičce stačil starý vázací drát, třeba takový, jaký zbyl v lese po dřevorubcích. Jednou rukou skládala chrastí do pěkného tvaru, druhou osekala, zarovnala, svázala a sklepala. Každá otýpka byla fešanda, každá se podařila, jedna jako druhá.

Nedávno jsem si při koupi nových kalhot uvědomila, že jsem dorostla do velikosti XL (někdy i výš), a tudíž už jsem velká holka. Ve své mateřské kariéře jsem se naučila spoustu věcí. Umím krasopisně podepsat domácí úkol na zledovatělé střeše našeho automobilu, z vepřového masa vytvořím dokonalý hovězí guláš, nad kterým se pantáta a synové rozplývají. Dokážu čistit si zuby a zároveň telefonovat, to je teď můj nejnovější majstrštyk.

S příchodem čtyřicítky prý začínáme jemně bilancovat. Naše „já“ se tak duševně začíná připravovat na bilancování velké – padesátileté.

Jednoho žhavého letního dne při sběru lesních plodů a hub se v lese nenacházely ani plody, ani houby. Byli tam jenom pavouci a klíšťata. „Přece nepůjdu potupně domů s prázdnou! To by se mi pak chlapi řehtali celé léto!“, myslela jsem si. Byla jsem připravená bojovat a domů nějakou tu kořist přinést stůj co stůj.

Variant se nabízelo hned několik. Mezi dvěma cestami, blízko u potoka, je místo proježděné koly traktorů. Bláto se tu drží i v ty nejparnější dny. A tak není divu, že se sem přichází ochladit různá lesní zvířátka. K vidění tu bývají i divočáci. V duchu, opřená o starou břízu, jsem mapovala, jak nejlépe a pokud možno nejrychleji (začínalo se totiž šeřit), ulovit prase toho času divoké. Svoji myšlenku jsem ale brzy zavrhla. Nemám zapotřebí přepisovat historii a potažmo brát úspěch siláku Bivojovi.

Našla jsem taky jedna stará zachovalá kamna. Byla v nich zalezlá žabka. Copak to ale jde, tomu obojživelníkovi odnést jeho domeček? Jeho boudu budku? Co by na to pověděla myška Hryzalka nebo zajíček Ušáček, až se spustí lijavec? Kamna byla zachovalá, nechápu, proč se sem s nimi někdo táhl až sem, ale co naplat, bylo obsazeno, respektuji to. Budu žít dál s dobrým pocitem, že zlo za mě spáchá medvěd Huňáč Fuňáč.

V lese se v tu chvíli jevilo jako nejdostupnější chrastí. Válelo se všude kolem. Sluníčko bylo dávno za horama a já větvičky ani klestí hledat nemusela. Samo se mi nádherně pletlo pod nohy. Sundala jsem si mikinu a do ní rychle jednu náruč narovnala. Rodina mě dávno vyhlížela, slabší jedinci mě začali dokonce oplakávat.

Domů se mi to šlo lehce, jako s fanfárami. Nehleděla jsem na posměšky ostatních nevděčníků kteří nechápali, proč přináším v čisté mikině zabalenou část hlíny, hrabanky, chvojí a plesnivých šišek. Já jim ještě ukážu! Budu reprezentovat dávné generace. Předvedu dětem kus historie, dokážu sama sobě, že jsem hodna nosit velikost XL a můžu začít s mírným zpožděním v klidu bilancovat.

Naučím se dělat otýpky! Budou přesně takové, jaké je uměla babička. Zarovnané, pevné, jedna jako druhá! Ty budou hřát už od pohledu!

Jak to tenkrát s jejich výrobou dopadlo, nebudu váženému čtenáři raději ani popisovat. Ať jsem se snažila sebevíc, nenašla jsem prostě ten správný grif. Celé se to lámalo, nedrželo, posouvalo, vypadávalo a dělalo si to ze mě legraci. Po svázání celý obsah prostě vyjel ven. Kdyby držela alespoň jedna strana, dalo by se celé mé snažení třeba opřít o stěnu pergoly. Ale ona nedržela ani ta jedna strana. A fešanda nebyla ani jedna z nich.

To, že si jedenáct neotesaných otýpek vzal tehdy čert, pardon liják, bylo nakonec i dobře. Vyzkoušela jsem něco nového. Celý život mi to přišlo jednoduché jako facka a nepovedlo se. Dál tedy zůstávám na předních místech v řadách „otýpkářů“ teoretiků a se všemi praktiky se o své bohaté zkušenosti ráda podělím.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na