2013 je pryč. 2014 je tady. Hmm. Co s tím? Bilancovat? Posoudit, co se nám loni povedlo a zamlžit, co se nepodařilo? Ne, nebojte! Nebudeme začínat s politikou hned na Nový rok. Ještě by se nás to drželo i v následujících dnech, týdnech a měsících. Radši Vám povyprávím, jak jsem na přelomu roku byla poprvé na pánech. Byl to totiž zážitek hodný vyprávění. Krátkého, jednoduchého, ale popravdě – kdo by chtěl na Nový rok číst dlouhé filozofické statě, že..?
Řeknu vám to asi takhle. Jako dáma v letech jsem zvyklá na jiné zacházení. Sama nebo s jednou spolu-služby-nabyvatelkou. Klidné, příjemné, intimní prostředí. Klidné, příjemné, jemné ruce. Teplá voda, vlídná slova, voňavé mydlinky.
Takže když jsem se poprvé ocitla na pánech, byl to pro mě trochu šok. Vy ostatní to možná znáte, vám – nepolíbeným – tuto zkušenost nijak nedoporučuji, toto místo vás nijak neobohatí, nic nového se nedozvíte ani ve výsledku moc oko, natož ucho, nepotěšíte. Ale já byla statečná – nebo věci dostatečně neznalá – a na výzkum se osobně vydala. Ano, považte, je to tak, vydala jsem se podívat, jak to vypadá v běžném pánském kadeřnictví.
Nevím, jestli slovo „kadeřnictví“ je na místě, moc kadeří se tu neobjevilo. Stejně tak pod pojmem „kadeřnice“ si představím trochu jinou ženu. Tak nějak éterickou. Půjčím si tedy pro situaci výstižnější pracovní pozici, ač je z filmové branže. Překvapivý byl hned vstup na scénu, kde nebyl nikdo přivítán, usazen, kávička nic, časopis (klidně o autech!) nic. Připomnělo mi to čekárnu u obvodního lékaře. Jen jsme všichni byli přímo v ordinaci a tam po(s)tupně čekali, až jedna ze šesti volných střihaček zvolá do éteru: „Kdo je další na řadě?“ Než další-na-řadě došel ke křeslu, setřepala plášť od předešlého hotového, přišlápla vlasovou podestýlku a mohla pokračovat na dalším „kousku“, jako v továrně. Všimla jsem si, že jak pohyby, tak oněch několik málo vět se stále opakovalo. Napadlo mě něco o možnosti využití robotů. Ale vraťme se do reality.
Střihačka vzala nejprve do ruky „ostřikovač“, jaký používám na květiny a mužské hlavy osvěžila (neměla jsem odvahu zeptat se na složení postřiku). Poté položila dotaz: „Jak to chcete?“ Myslím, že nejeden z mužů by měl chuť zavřít při té otázce oči a snít, ale nebylo to dovoleno. „Vzadu doztracena?“ Jasný a přímý dotazo-rozkaz. Někteří souhlasili, někteří se snažili bránit a chabě naznačili, jak by si účes představovali po svém nebo po manželčině. Marně. Výsledek byl stejný, jen nad nimi střihačka větší či menší měrou supěla a pouštěla páru. A po patnácti a půl minutách šveholení nůžek a skřípání strojku přišla závěrečná konverzace, nebo spíš monolog: „Stodvacet.“
Ve výsledku odcházeli k mému šoku vlasové klony. Sice různého věku, barvy a hustoty vlasového porostu, účes byl však pevně sjednocen. Sluší, nesluší (B je správně), prostě sjednoceno. Hlava nehlava. Odplížila jsem se nevyprovázena hlavním vchodem, litujíc nově přicházející budoucí vlasové oběti. Vcházeli sice jako ovce, ale o jejich kadeřích si mohli nechat jen zdát. A své kadeřnici příště přinesu pugét.
A proto vám přeji, ať není váš rok 2014 jako na běžícím páse, ať je o vás s péčí, ochotou a láskou postaráno, ať slyšíte samá vlídná slova a ať máte kolem sebe milé a příjemné tváře i duše! A nebojte se být originál-ní!