Rozkvetlé jaro

Autor

Je jaro. Je jaro v kalendáři, je jaro venku. Stačí otevřít okno a po ošklivé, šedavé, špinavé, nepříjemné, ba někdy až trochu depresivní zimě není za oknem ani památky. „Cvrliky, cvrliky“, prozpěvují ptáčci svoji jarní písničku. Sluníčko svítí přímo do oken svými hřejivými, optimisticky žluto zlatými paprsky a na mé tváři se skví úsměv. Nic zvláštního se mi nepovedlo, ani děti mně nepřekvapily žádným úžasným výtvorem, úsměv na mé tváři vykouzlilo zlatavé jarní slunce.

Dávám prádlo do pračky, aby za chvíli mohlo uschnout venku a při schnutí ukrást jarnímu vzduchu alespoň kousek svěží a nezaměnitelné vůně čerstvého povětří. Věším prádlo a za chvíli obdivuji křehkou krásu jarních květin. Krásné žluté petrklíče, či chcete- li raději primulky, konkurují svojí jasně žlutou barvičkou slunečnímu svitu a na zahrádce tvoří jasně zářivé malé koberečky. Kvetoucí sněženky připomínají křehký bílý porcelán a hrdě se vypínají na květinové zahrádce, i jedovatá čemeřice okouzluje svojí krásou bílých a fialových kvítků. Modré kuličky modřence jsou ještě schovány ve studené zemi, jen jasně zelené lístky dávají tušit, kde se za pár dní objeví. Na malém trávníku, který bude ještě potřebovat péči po zimě, se objevily ladné, něžňoučké sedmikrásky. Na bezlistých stromech se objevují pupeny, které se každým dnem více a více otevírají a za pár dní budou svítit zářivou zelení. Jarní krásu květin potrhuje švitoření ptáčků a zatím nesmělé bzučení několika otužilých včeliček, které jarní sluníčko přivábilo.

Den je jako malovaný, a je ho škoda trávit doma, a tak dcerkami vyrážíme na výlet na kole do blízkého lesa. Nasedáme na kola a vyrážíme. Nejprve rozcvičíme nohy na rovince a za chvíli následuje kopeček. Lucka má z nás nejmenší nohy a tenhle kopec je na ni trochu velký, proto slézá a kousek jde pěšky a kolo vede vedle sebe. Na vršku na ni s Péťou čekáme a již jedeme všichni tři. „Jedu, jede, ještě jedu“, prozpěvuje si zvesela Lucinka a po chvíli klidným hlasem dodává „už nejedu.“Padá. Nezvládla okraj cesty. Bez pláče, bez rozčilování se zvedá i s kolem ze země, nasedá a jede. Je vidět, že je to již velká holka a hned tak ji něco nerozhází.

Cesta nás dovedla do lesa. Sluneční paprsky dopadají v různých úhlech na stromy a keře a jarním povětřím se rozléhá klepání datla. Nevidíme ho, ale tušíme, jak někdo poblíž proklepává svým silným, dlátovitým zobákem kmen stromu, či keře, aby sezobl něco dobrého ke svačině. Slunce voní, les voní a cesta se zvolna svažuje a my si bez námahy jedeme. Pozorujeme sluncem prozářený okolní les a staré, loňské dubové listy se při dopadu jarního slunce lesknou jako ze zlata.

Opět stoupání. Starší dcerka vede naši skupinu, já jsem veprostřed, abych měla přehled a nejmladší je kousek za mnou. Petra zahnula a přímo přede mnou běží skupinka divočáků. Nevšímají si mně, ani skupinky lidí kráčející z druhé strany a zahýbají do lesního porostu. „Jeden, dva,…..,“ počítám v duchu, „deset“, dokončím své počty, ale to už divočáci zmizeli z mého dohledu. Pohlédnu směrem ke starší dceři, ale ta soustředí všechny své síly na stoupání a tak nevnímá svěží svět kolem sebe. „Jedenáct,“ myslím si, a polohlasně, protože mi na hlasitý výkřik v této chvíli nezbyla síla, vykřiknu na dcerku, poblíž které probíhá větší sele divočáka„jeď na stranu!“ Leč dcerka můj polohlasný výkřik neregistruje a pokračuje v cestě. Směřuje k divočákovi. Hlavou mi ve vteřině probíhají varianty, co bych měla udělat. Rychlým pohledem poměřuji stromy. Další vteřina. Divočák se nám vyhýbá velkým obloukem. UF. Čekáme na Lucku a já, se klidným hlasem tážu: „ víš, že poblíž kolem tebe běžel malý divočák?“ „Ne neviděla jsem ho,“ odpoví mi dcera a dodává „lesní zvířata se bojí víc lidí, než lidi jich“.

Svorně dojíždíme k domovu a kocháme se jarním dnem. Dcerkám se projížďka moc líbila. A mně vlastně taky.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na