Ruce

Autor

Dovedou dávat i brát, odměnit i ublížit, bývají jemné a některé drsné, krásné i poškozené namáhavou prací. Podobně jako oči jsou schopny komunikovat bez jediného slova. Naše ruce.

Jaké půvabnější vzpomínky nám může naservírovat archív útržků a pocitů z dětství, než vzpomínku na mámino pohlazení? Ruce mojí maminky voněly často krémem s mandlovým olejem. Nikdy mne neuhodily, jenom občas na úroveň mého obličeje vztyčily káravý ukazováček. Tátova ruka podobná tvarem i velikostí doopravdické lopatě mě někdy na zadek plácla. Neohrabané lopaty mi však ve stejné době zaplétaly copy nebo nám vařily sladké černé čaje. A když se tak nechám unášet vzpomínkovou vlnou dál, vybavuji si jemné ruce bráchovy, které mně pravděpodobně podaly první ořezanou tužku a učily mne psát, tvořit, malovat. Je to zvláštní, ale obrázek těchto rukou s dlouhými štíhlými prsty mi zůstal v paměti z dávna tím nejostřejším. Dodnes bych je poznala bez rozmýšlení.

S velmi rozpačitými pocity jsem se v mateřské škole vodila ve dvojici za ruku s dalším dítětem. Splnění tohoto příkazu jsem často doslova odtrpěla. Vzpomínám si, jak jsem s obrovskou námahou překonávala nějaké vrozené bariéry svírat ruku, která byla upocená, někdy i špinavá nebo měla nedej bože ocucaný palec. Učitelky mne pravidelně napomínaly za to, že se opět vzpurně nedržím. To byla muka!

Podobně jako za mnoho let můj syn, i já jsem si se svýma rukama mnohdy před spaním hrála. K nejoblíbenějším hrám patřila stínohra, vytváření zvířátek a nadpřirozených bytostí, jenž spolu prožívaly různá dobrodružství. Tahle zábava mě výtečně odpoutávala od opravdového vážného světa a vedla mne do legrační říše bezuzdné fantazie.

Ruce. Ty moje vždycky byly a dodnes jsou malé a mají krátké dětské prsty. Nezdobí je měsíčky lůžek nehtů. Pravděpodobně se skromně skrývají pod kůží. Nejsou nabarvené módním lakem ani pěstěné v kočičí drápy. Kdysi dávno zkoušely hrát na klavír a tvořit vlastní melodii. Nikdy se nenaučily držet předpisově tužku a i když je mnoho lidí správný úchop učilo, snahy byly prostě marné. Také proto má pravý prsteníček ze své vnitřní strany velký hrubý mozol. Mozol, který se dost možná vytvořil z důvodu velké potřeby komunikovat a chrlit slova tak daleko a široko, že by mi hlas nestačil, kdybych ho zesilovala sebevíc.

Baculaté, štíhlé, těžkopádné, mrštné, hrubé skoro jako kůra stromů a stejně tak i vrásčité, plné čar, jizev. Ruce porostlé tmavými chlupy, s třpytivými prsteny, ruce studené, i ty, co věčně hřejí. Snad jsem na žádné nezapomněla. Stovky párů rukou, jenž mne pozdravily, obdarovaly, pohladily. O některých se mi dříve zdály sny. Viděla jsem, jak mne drží a nepustí, protože kdyby mne pustily, uletěla bych. A pak se mi o nich zdát přestalo. V čase, kdy jsem skutečně uletěla. Ty moje mě někdy bolí a brní z celodenní dřiny, tak jako každého z nás. Když se mi narodily děti, připadaly mi jejich drobné ručky jako největší zázrak na světě, nejdokonalejší z dokonalostí, každá jejich ruka s pěti titěrnými prstíky.

Pravá, levá, levá, pravá… Svět je řízen pravidly pravé (a ne výjimečně i levé) ruky. Kolik rukou jsme nikdy neviděli, přesto nás popostrčily a nasměrovaly, motivovaly, odměnily nebo třeba virtuálně pozdravily? Kolik rukou se jmény i beze jmen jsme poctili uznáním, obdivem? Kolika rukám jsme odpustili? Kolika rukám jsme odpustit nedokázali nebo dosud odpustit nechtěli? Kolik prázdných rukou jsme naplnili? Kolik studených rukou jsme zahřáli? Kolikrát jsme sepjali vlastní ruce k prosbě či modlitbě? Kolikrát jsme hodili kamenem protože jsme skutečně byli bez viny a kolikrát jsme si vlastní ruce v přeneseném slova smyslu myli, abychom se od problému distancovali? Kolikrát jsme žádali o držení palců a kolikrát jsme palce někomu drželi?

Zamýšlím se nad všemi dotazy, které jsem si v předchozím odstavci položila. Někdy je těžké přemoci ostych, strach nebo vlastní předsudky a jednoduše a prostě podat ruku, nabídnout pomoc nebo někoho vytáhnout z bryndy. Někdy se bojíme, že nám bude chybět síla nebo že se začnou naše ruce nervozitou třást či potit. Ruce mohou být drobné, mohou mít polámané nehty, mohou se cítit ztuhlé, vysušené… Nemusí umět šít, vařit, psát na počítači všema deseti. Nemusí unést tíhu celého světa, ale nikdy by neměly ztratit schopnost pohladit a obejmout.

Za námět k napsání dnešního zamyšlení děkuji paní Daně, která za mnou (nejen za mýma rukama) několik let dochází na masáže a dovede si překrásně povídat.

Foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na