Druhý lednový den a za oknem se sype sníh. Tiše a něžně padá na krajinu, rázem udělá tiché a něžné všechno kolem. Větve stromů se pod nákladem bílé nadílky klenou nízko. Zdá se, že čekají na děti. Jakoby jim chtěly podat ruku a říct: „No tak, pojď za mnou, já ti potom za odměnu shodím za krk hrst studených vloček.“ Keře zlatého deště mají namrzlé větve, svítí do nich ranní sluníčko a ony vypadají jako pocukrované. Krásné křehké lízátko. Kdybych nebyla stará a rozumná, s chutí bych si lízla.
Potichu se obleču, děti ještě spí. Dnes nějak nezvykle dlouho. Otevřela jsem jim okno, aby mohly poslouchat to jemné cinkání o parapet. Vždycky, když vločka dosedne, dá o sobě vědět. Přijde mi to zvláštní. Tak lehoučká a křehká a přesto je sněžení slyšet. Do bucláku vhazuju pytlík s čajem a přemýšlím o tom, kdybych tak z nebe spadla já. To by musela být rána jako z kanónu.
Teď rychle ven, uklidit chodník, než se kluci probudí a zašlapou mi to tady. Lopata se dnes sama zakusuje do hromady sněhu. Možná je ráda, že může být užitečná. Loni (tedy vlastně už předloni) koupená, stála rok ve sklepě a těšila se na první příležitost. Ta přišla až dnes.
Z mých trochu přitroublých úvah mě vytrhnou zvuky kroků. K brance se přibližuje sousedka. Poznám ji podle kabátu „dubeňáku“. Taky podle čepice. Červeně a bíle pruhované. Nosila ji, už když jsem byla malá a k této paní neodmyslitelně patří. Zabořím lopatu do sněhu a jdu pozdravit. „Letím do města, mají české máslo v akci a taky oříšky jsou po Vánocích ve výprodeji.“ volá na mě. „Lucinka bude mít příští týden osmnáct, napeču jí do školy krabici cukroví. Ať se děcka pomějí. Ať si dají cukroví z dobrého másla. V obchodě je to všechno dneska tak šizené“.
Lucka je vnučkou této paní. Kdysi dávno, když byla ještě malá, ji tady zapomněla její máma. Napřed jen na víkend, potom na týden, než si trochu odpočine. Potom prý na rok, než najde holce tátu a zařídí si slušné bydlení. Nikoho nepřekvapilo, že hledala dlouho a poctivě. Možná tak dobře, že za pár let zmizela někde v propadlišti dějin. Od té doby se o holku stará babička.
Prošla se s ní po cestičkách šťastných i trnitých, snažila se o to, aby doma nic nechybělo. Loni k Vánocům vzala brigádu a koupila tablet. Předloni telefon, který si říká chytrý. Za celý svůj život nepřijala kromě přídavků na děti jedinou sociální dávku. Chtít peníze za vlastní vnučku? To je přece nesmysl. Z Lucie vyrostla šikovná holka. Od babičky dostala obrovský vklad, myslím ten lidský, a vrací ji to, jak může.
K zastávce se blíží autobus. I on je dnes tichý, čistý, možná, že dnes ani neodjíždí do města, ale do nějaké vlídné pohádkové země. Z okna na mě doléhají zvuky polštářové bitky. To se probudili kluci. Konec klidu, konec úvah, jde se něco dělat.
Pár dnů se překulilo jako nic, nový rok začal proudit se vším, co k němu patří. Nový začátek týdne, nové naděje, nové radosti… Ráno jsem Lucku viděla projít kolem našeho domu. Dnes je její velký den. Krabice s cukrovím jakoby do dálky hlásala: „Pozor lidi, slavím a chci být vidět.“ Nové naděje, nové radosti…, co na tom. Odpoledne šla Lucka ze školy domů a pod paží nesla stejnou krabici. Stejně plnou, stejně těžkou a stejně voňavou.
S klukama jsme zrovna bobovali za barákem. Přišla a otevřela tu nazdobenou krásu. „Vezmi si, teto, prosím, aspoň ty. A kluci, pojďte taky na sváču. Ve škole jsem neuspěla, tak si dejte aspoň vy. Babča by byla na mrtvici. Tolik času strávila u sporáku.“
Nevím, jestli je tahle holka ve třídě oblíbená málo nebo moc, možná, že svůj podíl na tom měly i předešlé svátky, ale za celý den si z její načančané krabice nevzal nikdo ani sousto. Ani děcko, ani učitel, s úsměvem, že nebudou ujídat, odmítaly kuchařky i uklízečka. Lucie nejdřív nabízela, potom prý nechala krabici, kterou by nejraději už hodila někam do koše, otevřenou na vrátnici školy. Za celé dopoledne si nikdo nevzal ani jeden jediný kousek.
Naštěstí byli venku ti moji promrzlí chuligáni. Se třetinou si poradili v cukuletu. Ale stejně i tak, doma bylo zklamání obrovské.
Foto: pixabay.com