Tradice chtěné i nechtěné

Autor

Tradice a rituály jsou milované i nenáviděné, opěvované i zatracované, milé i nemilé, zakořeněné i novodobé. Všechny nás ale provází celým životem. Některé dědíme, jiné přebíráme, od některých upouštíme…

Sama bych o sobě řekla, že jsem v tomto směru hodně přizpůsobivá. Nekritizuji obchodníky, že nás na Valentýna překrmují srdíčky, na Vánoce se na nás mačká nacupaný Santa. Tvoříme a slavíme, co sami chceme. A pokud si jiné tradice nepustíme k tělu, nemusíme je ani vnímat. Přesvědčila mne o tom otázka mého pětiletého synka v obchodě, když se mě zeptal, kdo je ten tlustý, fousatý pán v červeném kostýmu. Mnohdy se ale můžete snažit sebeurputněji nevnímat a neslavit, a přesto je vám to houby platné. Tak jako každý rok mě rodina přimáčkne a vypotí ze mne i nemožné. A jak ráda bych se vymanila z pout tradic, ale rodinné semknutí je tak silné, že se z toho musím aspoň vypovídat.

Jsou tradice, které si nenecháme ničím a nikým pokazit. Jako třeba o Ježíška se okrást nedáme, oproti tomu ale s radostí s rodinou dlabeme dýně a zdobíme si byt netopýrky a příšerkami. Na Velikonoce dětem odpoledne zpříjemníme hledáním velikonočního zajíčka, který po zahradě rozházel sladkosti. Jsou svátky, které jsou tradiční, ale mohou nabrat netradiční směr, který je nakonec všem příjemnější.

Možná máme blízko ke svátku sv. Martina, jen já se s ním nedokážu ztotožnit. Nikdy jsme tohoto svatého nijak neuctívali, nijak neslavili, tedy do doby, než jsem si jednoho jednou nepřivezla z porodnice domů. Od té doby se mi snaží rodina pod kůži dostat jeho oslavy v tradičním pojetí. Nutí mě k sezvání rodiny a uspořádání svatomartinských hodů. Ty spočívají v podávání pečené husy spolu se svatomartinským vínem a domácí husí paštičkou. Všechny svátky nesu statečně, byť za nimi stojí také nemalé úsilí a sebezapření, ale svatomartinské hody jsou moji každoroční můrou. To mám za trest, že jsem si prosadila jeho jméno. Jednou jsem se dokonce vybičovala a snažila se rodinu přesvědčit, že to přeci nemůže být jen o jídle. Upekla jsem k obědu ražničí, vymazlila salát z rukoly, řepy a vlašských oříšků a podávala ho na slavnostně prostřeném stolu, kterému veprostřed vévodila vlastnoručně ušitá husa jako symbol oslav. To jsem se ale se zlou potázala, snesla se na mě vlna kritiky a nevole. Ani svatomartinské víno již situaci zachránit nedokázalo.

A tak jsem každoročně odsouzena koupit toho obrovského ptáka, dlouhým pečením si prosmradit každičký koutek domu. Vybičovat se a kromě dvou druhů zelí, podávat i dva druhy knedlíků. Z čehož jedny musí být rozhodně bramborové, to už jen ze solidarity k nám, odpůrcům sádelnatého masa, kteří si pak místo knedlíků našoulají k radosti dětí šulánky, které si jen posypou mákem. Děti jsou z toho v sedmém nebi a mě tyto prostší oslavy také nikterak nevadí.

Koneckonců když vidím ostatní spokojené členy rodiny, jak se nadšeně rochní nad svým talířem, mastnými ústy laskají skleničky, vychvalují mé kuchařské umění, říkám si, vždyť přesně za tohle mi to stojí. Kdepááák žádný Filip, Honza nebo Adam, měl to být právě náš Martínek. Takže konec dobrý, všechno dobré, ať žijí svatomartinské oslavy.

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na