Víkendové ráno. Na víkendech a dovolených, či jiných volných dnech jsou nejkrásnější rána, ta nádherná vstávání (samozdřejmě, když zrovna nemáte malé děti) až v momentě, kdy se člověk sám vzbudí a není třeba využívat služby ďábelského přístroje jménem budík, který Vás dokáží probudit uprostřed nádherného snu. Třeba jako včera. Ve snu jsem potkala jednu moji kamarádku a jely jsme spolu poprvé i na víkendový pobyt. V bezvadné, optimistické a pohodové atmostféře plné smíchu, veselí a dobré nálady jsme si sdělovaly všechny možné zážitky, které nás potkaly za dobu, kterou jsme se neviděly a pomalu jsme se chystaly spát. Už jsem ve snu uviděla i postel, na kterou jsem se chystala právě ulehnout a v tom „crrrr“ , probouzí mě cinkot budíku. Už se nedozvím, zda by se ve snové posteli též snově spalo a chtě nechtě jsem musela vstát a jít do práce.
Naštěstí to bylo včera a dnes je víkend a vyspala jsem se opravdu do růžova. A i když dnes slunko ještě neukázalo svoji laskavou tvář, pohled z okna, tedy alespoň z toho našeho,je nádherný. Z okna je vidět zasněžená zahrada. Celá, celičká, kam až oko dohlédne je romanticky, něžně a jemně bílá. Evokuje jednu velikou, měkkou, čistou a téměř nekonečnou peřinu. Bílá plocha se stále zvětšujea nabývá, přibývají na ní další a další veliké sněhové vločky, které při prvním pohledu připomínají malé, jakoby pro panenky připravené,umně háčkované či paličkované dečky. Vločky snášející se z modré oblohy dopadají na studenou bílou plochu a dosedají takjemně, jako by byly drobnými vílami či pampeliškovým chmýřím .
Za křehkou, pohyblivou vločkovou clonou se můj pohled zastaví u krmítka pro ptáky, a i v jeho blízkosti zavěšených lojových koulí. Právě zde a nyní si sýkorky dopřávají svoji dnešní snídani. Při pohledu na jejich apetit i já pocítím hlad a s chutí si zakousnu do zatím nedotčeného křehkého chlebíčku namazaného máslem a zapuji neslazenou, horkou kávou s mlékem. Sýkorky mezitím stále přelétávají od krmítka k lojové pochotce i naopak. Přes sklo, které nás odděluje neslyším jejichjistě libé štěbetání, ale mohu obdivovat jejich zbarvení s dominující žlutou a modrou barvou. Bílý, stále se sypající sníh ve spojitosti s čipernými opeřenci ve mně vyvolává pocit, jako bych se na chvíli ocitla ve vánoční pohádce.
Pomalu dojídám svoji snídani a drobní ptáčkové odlétají též od svého zdroje potravy. Čas jídla vypršel pro všechny, myslím si, ale tu zpozoruji skutečnou příčinu jejich odletu. Je jím černý a oproti sýkorkám velký opeřenec s oranžovým zobákem. A sám. Jen díky jednomu, jedinému kosovi odlétl celý houf sýkorek. Kos si debužíruje v krmítku a nakonec se v něm usazuje jako ve svém příbytku a zřejmě spí. A skutečně. Rozvaluje se zde sám a celé dopoledne již v blízkosti krmítka nezahlédnu jedinou sýkorku ani jiného zástupce ptačí říše. Jen kosí sameček odpočívá a vidím ho odlétat až v obědovém čase, kdy konečně na svět vykukuje i sluníčko.
Letos je zima opravdu úchvatná. Po loňském roce, kdy bylo sněhu opravdu pomálu, jsme se dočkali relativně bohaté sněhové nadílky a i to slunko nás někdy poctívá svojí zářnou návštěvou. Jen s tím lyžování je to letos nějaké slabší.