A kocour se diví

Autor

Dětem se splnil odvěký sen. Není nad léčbu realitou. Myslím, že po pár týdnech (nebo měsících, to mám až děs psát!) pošupajděj bez výjimky s radostí do zařízení a už nikdy nebudou tohle přání opakovat. Protože i největším peciválům dojde, že je vlastně fajn občas vypadnout z domova. A(le) jednou… jednou budou svým dětem a vnoučatům vyprávět, jak když byli malí, tak měli zákaz chodit do školy. Věřím (a doufám), že jejich potomci budou jen nevěřícně civět s otevřenou pusou. Stejně jako koukáme my teď. Vyjeli jsme ze zaběhnutých kolejí. Ale nenechme se vykolejit!

O zvířatech a lidech

Zvířata mají k situaci postoj jasný, to oni mají vládnout světu. Nejen delfíni, kteří náhle proplouvají Benátkami (je to prý fake, ale nechci moc kazit tu romantickou představu). I domácí zvířata to vědí, i když každý po svém. Psi jsou nadšení, že mají páníčky a paničky pořád doma. Kočky jsou naštvané, že jejich sluhové jsou pořád doma. Náš kocour je ukázkový příklad. Je zvyklý na svůj klid, svůj režim, svoje zvyky. Tohle všechno mu teď nabourávají děti svojí láskou v nečekaném čase. Ty se pak diví, že je nezvykle nevrlý. Kocour se diví, že nechápou, že se potřebuje na jejich mazlení v klidu minimálně půl dne prospat.

Dobrou chuť a noc

Spousta rodičů (nepíšu matek, ale myslím si procentuálně svoje) nově trpí každodenním vařením a postrádá služby školní jídelny. V tom mám trochu výhodu, ne-li náskok. Mám potravinově alergické dítě, takže už třináct let vařím denně. Pravda, trochu mi to komplikuje fakt, že se teď doma stravuje celá rodina, takže musím denně vařit jedno jídlo bezvaječné, jedno bezmasé, jedno bezlepkové a jedno sevšímvšudy, ale to už je drobnost. Netřeba se v tom rejpat. Asi jako ve večerce. Ta je prostě posunuta. Stejně jako budíček. Zhruba o hodinku a půl v obou časech. To se líbí a hodí nám všem. Každému z jiných důvodů, ale spokojení jsme komplet.

Když kroužky nekrouží

Se školou nám zatím pomáhá škola a televize. Trochu problém jsou kroužky, všechno zrušeno. Co s tím? Něco se nedá. Třeba hokej. Něco se dá. Kreslit doma. Trénovat na piáno doma. Ale protože děvče hraje teprve pár měsíců, tak ten repertoár je přeci jen ještě dost úzký. A když jede ten samý program několik hodin denně, už to brnkání po týdnu trošku brnká na nervy. Ale pořád je to ještě bohulibá náplň času. Celkově mám pocit, že dosavadní týden byl i školně tak trochu zkušební, úvodní a opakovací, myslím, že teď to teprve začne. Nová látka a tak. Takže plakat po učitelích mám v plánu v nejbližších dnech. Snad mám v zásobě dost tajných zásob na nervy!

Trocha toho soukromí

Jako člověku pracujícímu doma, mi neustálá přítomnost těch roztomilých rošťáků činí pár komplikací. Během dne třeba nemám klid na soustředění se na práci. Nemluvím o vysněných dvou hodinkách v kuse, mluvím o co-bych-dala-za-dvacet-minut bez „Mamííí???“ nebo „Mami!!!“ Přestože mají pokoj v patře, jejich radar funguje. Naštěstí jak na co. Přeci jen je ještě dokážu přechytračit, takže když potřebuju něco tajně vyřídit, stačí jedna věc. Zakašlání je aktuálně pasé, takže ideální je zvolat směrem nahoru např. „Je potřeba vyklidit myčku!“ a rychle u toho roztrhnout pytlík s medvídky. Protože vím, že v následujících minutách se rozhodně neukážou, protože mě “neslyšely”.

Zkoušíme, co vydržíme

Kdo dělá doma dlouhodobě, je tím tak trochu postižený. Jsem třeba zvyklá povídat si, i když není nikdo ke konverzaci. Kromě kocoura. Někdy u toho není ani on. „Mluvíš na mě?“ Ptá se manžel na moje ranní plánování dne nad diářem, protože koukám do papírů a ne na něj. „Toho si nevšímej, kdyby tu byl kocour, říkám to jemu.“ Přijdu mu asi trochu praštěná. „A jak ti odpovídá?“ „Mlčením, to mi vyhovuje.“ Směje se a odchází vedle do prozatímní pracovny. Jsem doma už pár let. Však uvidíš za pár týdnů, jak mi budeš rozumět, říkám tentokrát v duchu.

Zdravím a přeji zdraví (fyzické i duševní) všem!

TeReZa

https://www.terezacimburkova.cz/

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *