S Renatou jsem se sešla včera v parku. Chodíváme tam už spoustu let. Často si vyprávíme. Na vzduchu a za hezkého počasí se mluví úplně jinak, než v nevětrané kavárně. Když máme na srdci nějaké trápení, jako by ho z nás ten mírný venkovní větřík odvál. A když se chceme zasmát, tak se uprostřed zeleně daří smát asi více spontánně. Prostě park uprostřed města, to je báječný nápad. Místo našich setkání. S nikým jiným jsem se nikdy takhle v parku nescházela. Včera si moje dlouholetá přítelkyně stěžovala na nedostatek času. Má malé děti. Neustále řeší, komu je dát pohlídat. Někdy zaskočí kamarádky, jindy se povede urvat kus času v nazděném programu manželovi. Renatina tchýně bydlí sto kilometrů daleko.
„A v pátek mám jít na velkou lékařskou prohlídku, vůbec nevím, kam své holky dám. Možná by už vydržely ty dvě hodiny doma samy…“ Uvažuje Renata nahlas. Ráda bych pomohla, kamarádčiny předškolačky jsou báječné děti, slušné, milé, nekřičí a celkem bez problémů se zabaví paráděním panenek nebo malováním. „A proč je vlastně nikdy nehlídají vaši?“ Vypadla ze mě celkem pochopitelná otázka. Renatini rodiče bydlí na druhém konci města, leckterá rodinka by je k pohlídání vnuček využívala pravidelně. Navíc, jak je znám, jsou už oba v důchodovém věku, ale zdraví. V Renatině ustaraném obličeji jsem zahlédla nelibost. Zamračila se a vůči mému návrhu se rázně ohradila. „Ne, v žádném případě. Nechci, aby nám naše dcery hlídali.“ Nastalo skoro trapné mlčení. Procházely jsme se kolem prázdných laviček, okolo listnatých stromů, míjely jsme pískoviště. To mlčení utla Renata. Pobídla mě k posazení na červenou lavičku. A na té lavičce mi vyprávěla svůj příběh.
Možná není nijak příliš zvláštní, jsem smutná z toho, že podobný příběh tomu kamarádčinu prožívá dodnes spousta dětí.
„Táta pil. Vždycky, nepamatuji si ho jinak. Navštěvoval hospody a podivné kamarády. Někdy pil tajně doma. Skrýval se s lahví ve sklepě nebo v garáži. Tak, aby ho nikdo neviděl. Ale vídala jsem ho tak často. Jak se rozhlíží a pohledem zločince chystajícího se spáchat nějaké zlo se ujišťuje v tom, že jeho konání bude beze svědků. Cítila jsem se trapně. Za sebe, že jsem ho nachytala, za něj, že dělá takové věci. Ale to jsem byla malá holka. Co zmůže dítě? Nic…
Snad by ani nevadilo, že měl rád alkohol, jenže on pokaždé, když to s pitím přehnal, býval zlý. Mluvil ošklivě, každého urážel, hádal se a ubližoval. A mamka, ta je taková „nášlapná.“ Tátova proměna vlivem jeho lásky k alkoholu ji vždycky rozproudila doběla. Už jen, co ho uviděla a její vytrénovaný nos ucítil vodku nebo slivovici ve vzduchu. Nadechla se pokaždé zhluboka a spustila scénu plnou hysterie, výčitek. Křičela, brečela. Do toho padaly urážky, vulgarismy. A jak se rozčílil táta, mamka se nechávala také strhnout. Ani ona nevolila zrovna vybraná slova. Často jsem se velice bála. Že se zabijí. Někdy se zavřeli při hádce v kuchyni, ale naše kuchyň mívala matně prosklené dveře. A já zahlédla tátovy velké pěsti. Přibližoval se k mamce, mluvil tlumeně, vlastně spíš jen něco nesrozumitelného drmolil. Pokaždé jsem tou dobou zavírala oči a jak nejpevněji to šlo jsem si ucpala uši. Nasoukala jsem se za skříň. A za tou skříní jsem občas i usnula.
Tyhle výstupy bývaly velmi časté. Jednou, dvakrát do týdne určitě. Pravidelně, když měl zpoždění s návratem z práce. Místo odpoledne se vracíval třeba i v noci. Někdy mu mamka zamkla a nechala klíče ve dveřích. To, aby se nedostal domů. Házel do našeho okna kamení, potácel se podél plotu a také lezl domů balkónem. Stalo se, že byl chvíli zticha. To ale nevydržela rozčilená mamka a hádku vyvolala ona. Celé moje dětství, pořád, dokud jsem s nimi žila pod jednou střechou. To bušení srdce, strach, že se stane nějaká katastrofa. Na tohle se nedá zapomenout.
V dospělosti jsem se své matky zeptala, jaký význam měl pro ně takový život. Věčné hádky, alkohol. A víš, co mi odpověděla? „To kvůli tobě jsem se nerozvedla, protože jsi mi jako malá holka řekla, že nechceš mít rozvedené rodiče. Jako některé děti u nás ve třídě. Lidi by se na nás dívali skrz prsty. Taková ostuda. Proto jsem zůstala. A pro peníze, neměla bych tolik na to, abych ho vyplatila polovinou za náš dům…“
Tohle jsou moji rodiče. Snad se měli někdy rádi. Ale já si na to nevzpomínám.“ Renatě se při téhle větě zlomil hlas. Dusila v sobě pláč. Chvatně otírala z tváře slzy a pokoušela se o statečný úsměv. Místo úsměvu se jí tvář nehezky zkřivila.
Mojí kamarádce táhne na čtyřicet, tedy od té doby uplynula spousta vody. Přesto… Už je mi trochu jasné, proč nedává své dcery rodičům hlídat. Asi pije její táta dál. A s mamkou se odehrávají ty scény, které Renata popisovala. Já bych to rozhodně do těch dvou staroušků nehádala.
Nečekala jsem, že Renatin příběh ještě neskončil. „Víš, myslela jsem si, že mé rodiče narození holek změní. Snila jsem o tom. A vlastně i já jsem bájila, že jim budu jednou blízká. A oporou ve stáří. Že třeba podzim života stráví jinak. Že dojde ta bojovná energie. Že se ztratí ta žízeň po alkoholu. Přece to není obvyklé, aby mezi sebou i staří lidé napořád bojovali. Jako naši…
A holky jsem jim ze začátku nechávala. Někdy i celé odpoledne. Udělala jsem si díky těmto výpomocím doma i nějakou práci. Bylo to fajn, umyla jsem třeba okna, nebo vyžehlila koš s prádlem. Pokaždé, když jsem u našich dcery vyzvedávala, děti se usmívaly a naši byli také celkem klidní. Ano, občas se nehezky špičkovali, ale to šlo přejít. Oba jsou cholerické nátury, jejich temperament a letité hádky ten vztah poznamenaly. Jenže všude je něco. Drobných výměn názorů si děvčata možná ani nevšimla.
Naposledy jsem je k rodičům poslala na grilování kuřecích stehýnek. Znáš moje děvčátka a víš, jak milují kuřecí stehýnka. Tehdy se také tolik těšily. Já jsem si naplánovala návštěvu kadeřnice. Od předání dětí uplynuly sotva dvě hodiny. Seděla jsem v salónu a užívala jsem si fénování vlasů. Náhle mi zazvonil telefon. Volala mi mamka. Měla jsem pocit, že ji špatně slyším. Pak mi došlo, že pláče. A někde vzadu za ní i moje Natálka. Ptala jsem se, co se stalo, ale mamčin hlas se v telefonu ztrácel, zanikal. Pak se spojení přerušilo. Tak, jak jsem byla, napůl s mokrými vlasy, nedočesaná, vyběhla jsem napříč městem k domku svých rodičů. Zvonila jsem na jejich dveře, jako o život. Ono šlo o život, cítila jsem to a trpěla jsem strachem.
Otevřel mi táta. Opilý. Mumlal, že je všechno v pořádku, ať se vrátím domů. Odstrčila jsem ho, zavrávoral, ale nespadl. A vyběhla jsem schody. Uprostřed obýváku jsem spatřila svá plačící děvčátka. Také ubrečenou mamku, s monoklem pod okem. Na můj dotaz, co se zde stalo, mi mamka neodpověděla. Děti mluvily trhaně, Natálka se v té době zakoktávala, tedy chvíli trvalo, než jsem pochopila, co mi vypráví.
Jako stroj jsem balila jejich svršky. I mně se chtělo schoulit se za známou skříň a plakat. Ovšem uvědomila jsem si, že máme své místo, kde je nám hezky. Náš panelákový byteček na konci města. Našeho tátu. Ten nepije a nekřičí. Ohlédla jsem se po bolavé mamce. Nabídla jsem jí, že ji odvezu k lékaři. A řekla jsem jí, aby šla bydlet k nám. Začala se rozkřikovat, že se nic nestalo. Že upadla. Že si to celé moje děti vymyslely. Že jim bylo, tak báječně, dokud jsem nevtrhla domů já. Vzlykala a do toho negovala všechny ty důvody. Byla jak smyslů zbavená.
Došlo mi, že téhle scéně přihlížejí moje děti. Že tahle situace nemá řešení, dokud o ně nebude někdo z dospělých lidí stát. Uvědomila jsem si, kam se svými dcerami patřím. A tam jsem s nimi také odešla. Domů. Jediné domů, kde mi bylo vždycky bezpečno.
Nějakou dobu mi naši nevolali a nevyhledávali nás. Pak se jim možná začalo stýskat po dětech. Totiž, říkali to, když za nimi pak přišli. Pustila jsem je dál, uvařila jsem jim kávu a bavila se s nimi o počasí. A tak už to zůstalo. Nebráním prarodičům navštěvovat vnučky a vnučkám stýkat se s prarodiči. Ovšem chci být při všech setkáních, dohlížet, kontrolovat. Možná od té doby moje holky už zapomněly. Bylo by dobré, kdyby si uchovali babičku a dědu, jako normální lidi. Snad se tyhle moje zkušenosti odehrály proto, abych si uvědomila, co v životě chci a co v životě nechci. A kde je mi dobře. A také s kým….
Už to mám! Vezmu holky na prohlídku k lékaři s sebou. Možná dostanou nějaký obrázek…“