Holčičky z fotografie

Autor

Datum 10. června 1942 se neblaze pojí s historickou událostí vypálení Lidic. Událostí, kterou je třeba připomínat. A to nejen datem či čísly, ale hlavně konkrétními příběhy. Díky nim si můžeme ještě více uvědomit, jak moc bolestná a daleko sahající událost to byla. O vyprávění a rodinné vzpomínky na život rodiny s lidickou tragédií v genech jsem letos požádala Aleše Klímu, vnuka lidické ženy paní Anny Strakové.

Cesta do Lidic
Moje babička Anna roz. Sankotová se narodila 22. května 1920 v malé obci Čejkov nedaleko Pelhřimova. Její první muž se jmenoval Josef Straka (narozen v roce 1916) a byl pekařem. Jak se seznámili nevím, ale bylo to ještě před válkou, takže musela být velice mladá, když se brali. Žili spolu v Horní Cerekvi, kde provozovali pekařství, ale jelikož v Cerekvi byla tehdy pekařství dvě, obchod zřejmě příliš neprosperoval. Na Vysočině v té době moc pracovních příležitostí nebylo, zatímco průmyslové Kladno potřebovalo dělníky do svých hutí a dolů. Josef dostal nabídku pracovat v ocelárnách Poldi a tak využili příležitosti a odstěhovali se za prací. Jak se ocitli zrovna v Lidicích, to přesně nevím, ale bydleli v pronájmu u sedláka Josefa Šroubka a spolu s nimi v domku č. 35 bydlel i Josefův o pět let mladší bratr Bohuslav, který pracoval na dole Prago, jejich tatínek Josef Straka (nar. 1893), který pracoval jako kočí, a jejich maminka Anežka Straková (nar. 1893).


Holčičky na fotografii
V listopadu 1939 se narodila dcerka Jarmila a 30. prosince 1940 Ludmila. Jaruška a Liduška – tak se jim v naší rodině říkalo. Babička měla jejich fotografii, na které jsou zachyceny spolu, pověšenou na zdi. Pamatuji se, jak jsem se na ně jako dítě často díval, na dvě malá děvčátka ve věku asi jeden a dva roky, a netušil jsem, kdo to je. Babička o nich přede mnou nikdy nemluvila. Až mi to někdo z rodiny vysvětlil. Obě zahynuly v polském Chelmnu. Nedokázal jsem pochopit, že ty dvě holčičky jsou vlastně moje tetičky a že umřely tak malé. Tehdy poprvé mi nějak došlo, jak hrozná věc se vlastně v Lidicích stala. Díky vybledlé fotce dvou malých dětí se mě dotkla hrůza celé tragédie, kterou jsem do té doby vnímal jenom jako nějakou školní historii, jež se náhodou týkala mé rodiny. A v tom je síla příběhů. Když si lidé mohou historii spojit se skutečnými lidmi, vnímají ji jako něco, co se týká přímo jich, něco, co se může stát každému z nás. Babička sama mi toho z války nikdy moc nevyprávěla, rozhodně ne sama od sebe a já se bohužel moc neptal. Dnes mě to mrzí. Vše, co vím o Lidicích, jsem si dohledával v knihách a ze vzpomínek svého otce, kterému naštěstí něco přece jen vyprávěla.

Rodinné ztráty
V době, kdy nacisté vypalovali Lidice, zabíjeli muže, a ženy a děti drželi v tělocvičně kladenského gymnázia, byla babička Anna těhotná. Přesto ji odvezli spolu s ostatními ženami do koncentračního tábora Ravensbrück. Všem ženám namluvili, že děti pojedou do tábora autobusem, aby je uklidnili, ale to se, jak víme, nestalo. Jarušku a Lidušku už nikdy neviděla. Jak se tehdy cítila, když se s nimi loučila, jestli tušila, že je vidí naposledy, to už se jí bohužel nezeptám. A možná, že bych to ani nedokázal. 13. října 1942 byla z Ravensbrücku spolu s další těhotnou ženou Annou Koreckou převezena do ústavu v Dykově ulici v Praze na Vinohradech. Tam 5. prosince 1942 porodila dceru Aničku. V rodném listě má však německé jméno Martha Egger. 2. února 1943 byly obě ženy poslány zpět do Ravensbrücku. Malá Anička Straková umírá 2. března 1943 v nemocnici na Karlově náměstí v Praze. To, že všechny tři dcerky umřely, se babička dovídá až po válce.

Vzpomínky na lágr
V Ravensbrücku byla spolu s ní i její tchyně, Anežka Straková. Bylo jí tehdy kolem padesáti. V táboře probíhaly selekce, kdy byly vybírány ženy určené k likvidaci. Některé ženy byly transportovány do Osvětimi, některé zemřely v plynové komoře přímo v Ravensbrücku. Babička vyprávěla tátovi, že Anežka už byla na cestě do plynu, ale jedna z dozorkyň si ji vyžádala na nějakou práci a tím jí zachránila život. Jinak o životě v koncentráku moc nemluvila. Pamatuju si její vzpomínku, jak si v lágru, jak říkala, dávala na noc pod hlavu učebnici němčiny, aby jí slovíčka lezla do hlavy, protože se musela učit německy. V zimě se každé ráno ze své pryčny dívala na strop baráku, kde nad ní visel rampouch. Drobné detaily. Útržky vzpomínek.

Konec nadějí
Když se lidické ženy vracely domů, ještě pořád nevěděly, že žádné doma už není, že jejich rodiny nežijí. Nikdo jim nic neřekl. Jely autobusem. Cestou od Buštěhradu prý byla vidět vždy jako první budova z Lidic věž kostela. Když se věž neobjevila, poprvé babičce došlo, že něco není v pořádku. Až na místě se ženy dozvěděly, že vesnice byla srovnána se zemí a že jejich muži jsou mrtví. Zůstávala jim však ještě naděje, že se podaří najít jejich děti. Po válce byly lidické ženy ubytovány v Kročehlavech v domech po německých zaměstnancích Poldovky. V té době babičce svitla naděje, že se našlo jedno její dítě. Podrobnosti bohužel nevím, ale odněkud se objevila holčička, o které se soudilo, že by mohla být její nejmladší dcerou Aničkou. Babička se o ní nějaký čas starala, později ale nějak vyšlo najevo, že to není její dcera. Co s ní bylo pak a jestli se dostala ke svým skutečným rodičům, to nevím. Tehdy asi babička ztratila poslední naději, že se se svými dětmi ještě někdy setká.

Nové začátky, nová rodina…
Babička se seznámila s mým dědou, Františkem Klímou (nar. 1909) z Buštěhradu a 22.4. 1948 se vzali. Můj otec František se narodil v roce 1949 a na Vánoce roku 1950 už se stěhovali do nového domu, který byl součástí právě dokončené první etapy výstavby nových Lidic.


… v nových Lidicích
Než bylo v Lidicích postaveno současné nákupní středisko a kulturní dům, fungoval v místech, kde stály ubikace pro stavební dělníky, dočasný obchod, ale také hospoda, kulturní dům – tzv. Osvětová beseda a dokonce kino. Právě v Osvětové besedě babička Anna pracovala, spolu s paní Šupíkovou, lidickou ženou a paní Chválovou, která byla lidické dítě. Babička tam promítala filmy, převážně dokumenty o Lidicích, ale jednou týdně se promítaly filmy pro děti, často prý grotesky s Chaplinem. O kus dál bylo kino, kde pracoval jako promítač můj děda. Všechny tyto provizorní budovy už tam dnes nestojí. Na přelomu 50. a 60. let se dostavěla v obci prodejna a kulturní dům s kinosálem, kam se můj děda jako promítač přestěhoval. Na plný úvazek byl zaměstnán na ruzyňském letišti jako letecký mechanik, v lidickém kině promítal jen jednou týdně.

První film, který v novém kině promítal, byly Sny na neděli z roku 1959. V kulturním domě fungoval ještě malý sál, kde se promítaly filmy pro děti. Pamatuji se, jak jsem jako kluk v 80. letech chodil s dědou do kina promítat. Pomáhal jsem převíjet filmy, zvonil jsem gongem na začátku představení a hlavně jsem se mohl dívat malým okénkem na filmy jako Člověk obojživelník, E. T. – Mimozemšťan nebo komedie s Budem Spencerem a Terencem Hillem. Babička někdy chodila s námi, aby dědovi pomáhala. Vybavuje se mi vzpomínka, jak mě učila slepit přetržený filmový pás.

Život jde dál
Můj táta vzpomínal na pospolitý život, který v Lidicích za jeho dětství v 50. a na začátku 60. let existoval. Sousedská výpomoc fungovala. Když někomu přivezli uhlí, sousedé šli a pomohli ho složit. Babička pekla koláče, pro které si chodily děti z okolí. Dokonce se prý u nás ještě dralo peří. Když se objevily první televize, chodily děti k Musilům nebo k Jarošovým dívat se na pohádky. Lidé si zvelebovali své domky, například si zateplovali verandy. Začal s tím jeden a ostatní se přidali. S rozmachem aut si lidé začali stavět garáže. K tomu se váže vzpomínka – ještě než se začalo s výstavbou nových Lidic, ptali se prý lidických žen, jestli chtějí k domu přistavět chlívky nebo raději garáž. Samozřejmě si všechny ženy zvolily chlívek – která venkovská žena by si na konci 40. let dovedla představit, že bude mít jednou vlastní automobil. No a v 70. letech už měli garáž téměř všichni. Hodně se brigádničilo. Babička chodila na pole jednotit řepu, pracovala v zahradnictví, pomáhala v růžovém sadě, který je součástí pietního území.

Po revoluci
Práce byla přirozenou součástí jejího života, venkovský původ se v ní nezapřel. Pamatuji si ji v neustálé činnosti. A když už odpočívala, tak při tom alespoň štrikovala. V 90. letech, když už byla babička dávno v důchodu, chodila uklízet do lidického památníku. Někdy jsem tam za ní chodil. Často jsem si říkal, jestli někoho z těch lidí, kteří se přijeli do Lidic podívat, napadne, že ta paní, kterou tam potkali na záchodku s hadrem a kbelíkem, je jedna z těch žen, které právě viděli na fotografiích v lidickém muzeu.

Babička zemřela v roce 1999.

Pokračování rodu paní Anny Strakové: syn František, vnuk Aleš a pravnuk Filípek.

Fotografie: č. 4 a 7 Tereza Cimburková, ostatní archiv Aleše Klímy

Lidické články z předchozích let: https://www.rodina21.cz/?s=lidice

 

 

1
Komentujte jako host

1 Počet komentářů
0 Odpovědi na vlákno
0 Sledující
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Nejžhavější komentáře
1 Autoři komentářů
  Odebírat  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Satine

Nepochopitelné a moc smutné. Vaše babička byla odbivuhodná a silná žena, když se i přes tak obrovské jizvy na duši dokázala zase zvednout a žít dál.