Průvodce ročním hubnutím – měsíc sedm a osm

Když píšu tento příspěvek, sedím u stolu a nevěřícně kroutím hlavou. Prázdniny jsou téměř u konce. Končí taky postní měsíc, což tady v Turecku znamená žádné jídlo a pití přes den a večer baklavy a mističky, ze kterých se točí hlava a slinivka. Každý den obdivuji ty, kteří trpělivě snáší tuto zkoušku a současně je zatracuji. Islamizace Turecka plíživě pokračuje. Moje současné dilema je, jak dlouho ještě…?! Prostě, jak dlouho ještě budu mít sílu spojovat tyhle dva světy. Dbám na radu svojí akupunkturistky a koukám do zeleně. Proč?

Objímat stromy chodil prý i Miloš Zeman. Trošku zprofanoval tuhle pohanskou tradici, ale co. Chodím hledat kousky přírody, hezké výhledy. Stěhuji přírodu i do domu. “Zásilka” mečíků, ibišků a “voskovek” a všeho možného dalšího, míří do našeho příbytku. Velký úkol “vylepšení” bytu končí. A já mám prostor pro další a další malé “úkoly”.

Není náhoda, že jsem se vrátila k věcem, které mne baví. První jízda na kole po 4 letech, kdy jsem v těhotenství věnovala svoje milované trekové kolo bratrovi, mi evokuje svobodu a radost, kterou jsem jako ne-matka, cítila. Po čtyřech letech se vracím ke svojí mistryni reiki. Nechci jít na další stupeň, spíš chci navázat tam, kde jsem přestala.

Seminář reiki a čakry mi otevírá oči. Opouštím staré, abych nechala prostor pro nové. Je to osvobozující. Do Istanbulu se vracím přizpůsobivější životu, duši vypranou jako spodní prádlo na 60tku. Učím se jednu velkou věc. Věnovat čas sobě. Nejen duši, i tomu, v čem je přenášena. Konečně nemám pocit viny, že “mrhám” časem u holiče, na manikúře… Je to úleva. Sezení s kosmetičkou jedné firmy, mi dává šanci objevit několik (desítek) let špatné návyky a naučit se to, co mají ženy, co se rodí s podpatky a očními stíny, dáno od kolébky. Prý to chce jen trénink. Moje “monkey mind” (vy, co jste četli Eat, Pray and Love, víte, co myslím), je chvilkami k nezastavení.

Přestávám se honit. Však to, co jsem hledala, jsem už našla. Přítomnost. Teď se jen naučit s ní žít i v okamžicích běžného stresu (mááááámííí, já to nechcííííííí, a neeeeee). Občas mi to jde, občas bych se radši ani neviděla. Akčnost našeho dítěte je nevyčerpatelná. Asi není náhoda, že mi osud přidělil dítě s rychlostí kulového blesku. Kdo tipuje, že náš syn umí zhroutit strop, než se maminka obslouží na toaletě… Není daleko od pravdy. Normálně bych sem umístila smajlíka, ale zrovna dneska mám na svoje dítě pifku…

Ukončený novinářský kurz a zahájení kurzu tvůrčího psaní. Někdy si říkám, jestli to všechno zvládnu. K tomu připočítám běžné problémy typu: “Ty máš bonbonek ze školky? Ne?! Co to jíš? PNEUMATIKU?” a hledání reálného pracovního uplatnění… Lavírování mezi Tureckem a Čechami. Prostě to je tak.

Asi jsem přejela z třetího pruhu do prvního, občas se zastavím v odstavném. Díky józe zvládám vše snadněji. Zkusila jsem pomaličku a nenápadně zařadit yin jógu, vice relaxace, méně “natahování”, pak automaticky přišla hathajoga a aqua gym. Dnes, po první lekci “core balance”, se cítím skvěle a unaveně. 5 kilo je pryč. Rozplynuly se samy, asi v té smetanové zmrzlině, co si dávám skoro každý den .

Je vám to taky záhadou? Začátkem července jsem našla několik šílených rad a řeknu vám, je úplně jedno, co děláte, začněte žít a půjde to samo…

Hezký den.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na