Prý je lépe vyhořet, než se stěhovat. Stěhovala jsem se v životě pětkrát. Každé stěhování bylo hodně jiné a hodně specifické. Nyní jsem se, doufám, stěhovala naposledy.
Poprvé jsem se s rodiči stěhovala jako malá. Bylo to ze starého domu do nového, který rodiče s pomocí známých a přátel sami postavili. Přesun nás všech zase zpátky do starého přišel v mých osmnácti a byl hodně bolestný. Po pěti letech přišlo mé první samostatné stěhování, když jsem se vrhla do mini podnájmu s přítelem po půlroční známosti. Brzy jsme si řekli, že společné bydlení se nám líbí a pořídili jsme si na hypotéku další bydlení. Tam jsme strávili další pětiletku a podařilo se nám za tu dobu se vzít a pořídit si dvě děti. A také kvůli tomuto nárůstu členů rodiny jsem se před pár dny stěhovala popáté. A doufám, že na šestý přesun už nedojde.
Poslední den v bytečku jsme byli takoví dojatí. Přeci jen jsme tu zažili krásné a nezapomenutelné chvíle. Filípek mě dojal svou citlivostí, když se rozplakal se slovy, že se mu stejně bude stýskat. Ano stejně. I když jdeme do lepšího, do většího. Protože krásně a s láskou se dá žít i v malém prostoru. Jen na vše není takový rozběh. Pro synka je to vlastně nejtěžší, my s manželem jsme zde prožili „pouhou“ šestinu života, ale on tu prožil celý svůj dosavadní život. Tak jsme si poplakali společně a řekli si, že dobře, že jsme tu hodně fotili, budeme mít vzpomínky i na papíře. Byteček měl svoje speciální intimno, svoje kouzlo a určitou poetiku.
První noc ve vysněném domě mi připomněla noc po porodu. Dočkala jsem se něčeho vysněného, nemohla jsem usnout a pořád přemýšlela, jestli je to vážně pravda. Jen na dětech lpím přeci jen o dost víc (snad tu stěny nemají uši!). V hlavě mi pořád zněla písnička „První noc v novém bytě…“ Ani nevím, jak je to dál, takže mi zněl pořád dokola jen tenhle úryvek. Ani jsem nečekala, že mým oblíbeným místem se stane jídelna a kuchyň. Do kuchyně jsem zamilovaná, ačkoliv ještě nemá ani troubu, ani myčku. A v jídelně jsem zjistila, že při pohledu z jednoho okna mě líbá psací můza!
V neděli, druhý den po rychlopřesunovací akci už jsme v domě hospodařili. Sice ještě nešla pračka, sporák, nefungoval dřez a v koupelně nesvítilo světlo, ALE to nevadilo. Byli jsme tu, bylo teplo, voda, prostor, (na poslední chvíli) funkční WC i mikrovlnka a varná konvice. Pár dní bez televizní antény a online připojení jsem vzala jako ozdravnou kúru a test závislosti. Televize bez problému. Filip si dokonce nevzpomněl ani na Večerníčka ani na Kouzelnou školku. Máme tu přece s sebou Loto a Člobrdo a taky jsme koupili vánoční výtisk Sluníčka, kde jsme vystřihli vánoční dekorace a dokončili vánoční přáníčka.
Symbolicky jsme v neděli chtěli zapálit za účasti velké části rodiny čtvrtou svíčku na adventním věnci. A málem na tuto symboliku nedošlo, což by mě více než symbolicky mrzelo. Nemohli jsme totiž najít sirky! Bylo nás tu devět a ne a ne sehnat ohýnek. Nakonec se to naštěstí podařilo, jeden z dědů vyhrabal v autě starý zapalovač. A čtyři svíčky zazářily.
Nastal první všední den a chvilka, kterou jsem si v představách vysnila. Stojím v kuchyni a během přípravy (ohřívání – nejde ještě sporák) oběda vyhlížím z okna na zahradu a kontroluji děti. Holčička spí v kočárku, chlapec řádí ve sněhu. Ona šťastná ze vzduchu (doma spávala dopoledne dvacet minut, tady venku jednou dvě hodiny a podruhé dokonce tři hodiny), on nadšený z volnosti a prostoru. Přeci těžko (či spíše naopak lehko) srovnávat městské ulice pokryté bílo-černo-žlutým sněhoblátem s touto bílou panenskou peřinou.
Jediné, co mě mrzí a zklamalo, jsou můry. Ne že by nás tu obtěžoval noční hmyz, ale synka obtěžují noční můry. Doufala jsem, že ho tu přestanou pronásledovat. Dokonce jsme pozvali specialistu na geopatogenní zóny, který prošel celý dům a doporučil nejvhodnější místa ke spánku, práci a odpočinku. Mimochodem byl zcela nadšený z naší koupelny, prý je k relaxování ideální. Také se mu hodně líbilo místo, kde jsme plánovali čtecí křeslo, což nás potěšilo. Méně už mě potěšila otázka, kterou asi nikdo v takové chvíli nechce slyšet. Na jednom místě se totiž zarazil, dlouze stál, a pak se zeptal „Nestalo se tady něco?“ Pak nás ale uklidnil, že to neznamená nic tragického. Prostě tam prý asi budou třeba nějaké kosti, ale neznamená to, že lidské. Velmi uklidňující! Máme se tam podívat a dát mu vědět, sám byl zvědavý, co najdeme. Nicméně ani postavení postýlky do klidné zóny synkovi z hlavy noční můry nevyhnalo, tak to je (zatím) jediná záležitost, která mě tady zklamala. Snad se časem podaří všem spát klidně jako miminku.
Že je lepší vyhořet? Určitě ne!
Kolikrát jste se stěhovali a jak to u nás probíhalo? Máte ještě v plánu se stěhovat?