Když napadne sníh v únoru, není to jen stará rýmovaná pranostika s nadějí pro zemědělce a milovníky českých produktů. Je to i naděje pro rodiče dětí, které většinou odmítají (o)pustit ve volném čase mobil, počítač nebo tablet. Protože sníh, to je lákadlo i pro největší pecivály. I když dnes místo peciválů máme doma spíš gamery (čteme gejmry, česky hráče).
Uznávají to i milovníci angličtiny, slovo pecivál je mnohem libozvučnější. Pravda ale je, že na peci už se válí málokdo. Tak nám to slovo zapadá. Nic proti novým i převzatým slovům. Ale některých je prostě škoda. A tak zkuste někdy říct dítěti, že je pecivál. Věřte, že na tohle slovo téměř jistě zareaguje. Pak se i ten největší pecivál a gamer dozví o sněhové nadílce a jakmile tu haldu uvidí, vyrazí s radostí do závěje.
A dětinskou radost projevují nad sněhem i dospělí s odrostlejšími dětmi. Ať už na prkýnkách (ano, staré pojmenování lyží) nebo na prkně (ano, nové pojmenování snowboardu). Než však děti trochu odrostou, tak to spíš vypadá tak, že děti šílí radostí a rodiče z té radosti šílí. Jsou to ty náročné začátky, kdy rodiče tahají dítě na bobech.
Sice to mezi dospělými přináší vzájemné tiché útrpné porozumění, když se míjí s jinými tažnými psy či koni (záleží na výběru páníčka na saních), ale fyzicky je to velice vyčerpávající. Nemluvě o potupném pokynu zpoza zad: „Rychleji, rychleji!“, který prostě ač je to nad jeho síly nemá rodič paradoxně sílu odmítnout a každopádně se těžkopádně rozběhne.
Nehledě na okolí. Dospělí totiž pochopí a kolemjedoucí děti zazávidí a popoženou i své vlastní spřežení. Každý na svých bobech, ale jedou v tom vlastně všichni spolu. Ale mohou se těšit, že během pár let budou všichni tahat už jen svou vlastní váhu. A díky posilování v podobě tahání bobů nebude ani tak vysoká. Všechno náročné je ve výsledku přínosné.