Píše se rok 1998. K cestě do Austrálie jsem se dostala jako slepý k houslím. Asi rok před tím jsem začala intenzivněji kamarádit s klukem, který snil o cestě k protinožcům, a protože během roku našeho kamarádění už zmizel na čas do Ameriky, asi mu bylo blbé jet zase sám a tak vzal mě s sebou :o))
Měli jsme letět za kamarádem (taky Čechem) do Jižní Austrálie, který nám do začátku pomůže, ukáže co a jak… Cestu jsme si plánovali na podzim/zimu, kdy je na druhé straně zeměkoule léto a tudíž velká šance sehnat práci. Jižní Austrálie a konkrétně Riverland, kam jsme mířili, byla v té době jedna velká ovocná zahrada a bylo potřeba úrodu posbírat.
Začaly velké přípravy – nejprve jsme nachrastili na účet peníze od celé rodiny, nechali udělat výpis z banky a připravili zvací dopis od kamaráda, nechali si vystavit potvrzení o rezervaci letenek a vyzbrojeni trpělivostí jsme jednoho dne v 5 ráno vyrazili směr Vídeň získat víza. Po skoro celodenním čekání se podařilo a z Vídně jsme odjížděli s turistickými vízy na tři měsíce v pasech! Jupíjahej! Doma jsme rodině vrátili peníze, za zbytek koupili letenky (dvě letenky z Vídně do Adelaide přes Kuala Lumpur s ročním odletem za 80 tisíc – no nekupte to :o)) a v práci podali výpověď. Odlet byl plánovaný na 30. listopadu 1998. Koncem října nám volali z cestovky, že poletíme o týden dřív, a změnili nám i společnost – místo British airways nám předložili Malaysia airlines tím, že let do Kuala Lumpur zajišťuje Lauda Air – paráda, věděli jsme totiž, že Niky Lauda občas lítá s posádkou a dohlíží, aby bylo všechno jak má být, moc jsme si přáli mít štěstí… A navíc, asi za týden vyšel v novinách článek, že někde spadlo letadlo BA… uf uf uf.
Letíme…. Co vám budu vyprávět.. 24. listopadu je v Evropě už poměrně chladno. Vyrazili jsme v dlouhých kalhotách a bundách, ve Vídni byl dokonce sníh. Můj první let. Byla jsem lehce nervozní, ale hrozně jsem se těšila. Letěli jsme útulnou 777, dva na třech sedadlech, takže jsme se mohli střídavě natáhnout a trochu srovnat záda. 12 hodinový let byl poměrně klidný, jen občas kapitán vyhlásil – zapnout pásy (seat belt) – ale nic moc se nedělo. Mohli jsme sledovat kamerou, nad čím zrovna letíme, takže jsme si prohlídli Nepál z hodně velké ptačí perspektivy. Zajímavé byly i informace ohledně výšky (cca 10 km, přesné číslo si už nepamatuju), rychlosti a také teploty venku – -51 st. C. Každý měl v opěradle sedadla před sebou malou obrazovku, kde si mohl vybrat film nebo rádio, pamatuju si, že jsem za těch 12 hodin 2x sjela Zamilovaného Shakespeara… Samozřejmě v angličtině, je třeba se připravit :o))
Přistání v Kuala Lumpuru bylo hladké a pohodové… Sotva jsme vylezli z letištní haly (měli jsme pauzu do dalšího letu cca 10 hodin a od letecké společnosti jsme měli nárok na hotel), dostali jsme ťafku horkým mokrým ručníkem přes ciferník… Hic jak pic a dusno jak v prádelně… uááááá, kraťasy někde v transferu zavazadel, no nic, musíme to vydržet. Autobus nás odvezl na hotel, kde jsme se pořádně vysprchovali, schrupli, vysprchovali a po krátké procházce se vydali zpět na letiště. Možná už nás trochu znáte, jsme kytičkoví a hodně na přírodu, takže spíše než stavby, jsme byli u vytržení z velkých keřů ibišku, monster a podobných kytek, kolem kterých normálně doma chodíme po špičkách a šeptáme, abychom jim zajistili klid na růst a toužebně si přejeme, aby vykvetly…
Letíme do Adelaide… druhá 12 hodinová půlka letu se odehrávala poněkud rušněji… Letěli jsme Jumbem a řekla bych, že to kapitán trochu chladil… teda v porovnání s Laudou… prolítali jsme bouřkou, a protože jsme seděli u okýnka na křídle, nedalo se přehlédnout, jak to křídlo sebou mele :o(( a Seat belty nikde …. Z amplionu se ozval flegmatický hlas – dámy a pánové, hovoří k vám kapitán, prolétáme menšími turbulencemi…. Hmmm, nechtěla bych tam zažít „větší turbulence“. Naštěstí jsme v klidu přeletěli i moře a konečně jsme byli nad pevninou, na kterou jsme se moc těšili. Měli jsme vytahané krky od toho, jak jsme se natahovali do okýnka a doufali, že něco uvidíme… Kvůli velké oblačnosti jsme neviděli nic :o((( Měli jsme přistát v Melbourne a pak ještě pokračovat do Adelaide. V Melbourne na letišti byl nával, tak jsme hodinu kroužili nad městem a já doufala, že máme dost benálu, protože původní informace byla, že bychom měli přistát tak za 20 minut.
Přistání v Adelaidě bylo hladké a pohodové, opustili jsme letadlo a s ním i dvě velké tabulky Studentské pečetě a krabičku Ferrera Roché a asi dvě jablka, protože do Jižní Austrálie nesmíte přivézt ani ohryzek. Ještě v letadle jsme vyplnili papíry pro imigrační úřad, přiznali roční balení antikoncepce, litrovku Becherovky a karton Peter. Na přepážce se na nás paní usmála, popřála nám krásný pobyt a my byli v Austrálii!!!
Při čekání na zavazadla mezi lidmi chodil takový hromotluk s malým bíglíkem na vodítku, pejsek očmuchával tašky a když přišel k přítelově batohu, začal řádit jak pominutý. Všechny pohledy se stočily na přítele a hromotluk jej vyzval, aby vyskládal batoh… Všichni kolem očekávali odhalení drogového dealera v podobě slušně vypadajícího mladého muže a o to víc zírali, když z batůžku začal vytahovat to roční balení antikoncepce, moje pletení (no mladá a naivní, táhla s sebou rozpletenou přízovou halenku, že si ji v klidu dodělá – nedodělala :o)) a spoustu dalších věcí drogám nepodobných. Hromotluk převrátil batoh naruby, poškrábal se na hlavě a pak se zeptal, jestli jsme měli v batohu nějaké jídlo… No samozřejmě – letěli jsme pár dnů po mém svátku a tak jsme tam měli spoustu dobrotek – hlavně čokoládu a milej bíglík byl mlsnej jak čert. Krom drog si taky uměl najít čokošku a chtěl kousnout :o)) Hromotluk se omluvil, popřál nám hezkej pobyt a zmizel.
Když jsme se dostali k našim taškám, okamžitě jsme fičeli na WC, shodili bundy a kalhoty a převlíkli se do trika a kraťas… paráda… JSME V AUSTRÁLII… a co teď????
Úvodní foto: pixabay.cz