Únor není zrovna nejlepší měsíc k čerpání dovolené, ale u mě je již několik let dovolenkově zavedený. Vždycky mě k tomu vyzve dcera, která bydlí v zahraničí a chce se mnou oslavit narozeniny. Párkrát jsem byla za ni v Londýně, ale letos jsme si vymyslely cestu k moři. Pokud chcete jet v únoru k moři, znamená to odjet někam na jih. Pro české obyvatele je nejjednodušší vycestovat do Tunisu či Egypta, ale letošní nepokoje nám udělaly čáru přes rozpočet.
Koukaly jsme do nabídek cestovních kanceláří a vymýšlely různě bláznivě daleké cesty, ale většinou byly nabídky pro nás finančně nedostupné. Nepřestávaly jsme ale hledat, až jsme objevily pobyt, který byl pro nás po všech stránkách vyhovující. Stále jsem si prohlížela katalogové obrázky a byla jsem tak natěšená, že se mi zdál sen. Plavala jsem s dcerou v nádherném krytém bazénu a pak jsem vyšla skleněnými dveřmi ven. Uviděla jsem krásné slunce, moře, palmy a červené květiny, slunečníky a lehátka, bílý písek, také občerstvení se zmrzlinou, coca-colou a jinými dobrotami. Procházela jsem se tam, koukala na tu krásu a slunce hřálo tak, že i po probuzení jsem cítila jeho blahodárné účinky. A v tom snovém natěšení jsem zůstala až do odletu.
Dcera přiletěla do Prahy z Londýna, já jsem do Prahy přicestovala Pendolínem z Ostravy. V Praze jsme pobyly dva dny, procházely jsme se a stále si připomínaly to zářivé slunce, které na nás čekalo někde nad oceánem, to slunce, které u nás v únoru téměř nesvítilo a pokud ano, tak ne tak, aby nám ohřálo prokřehlé ruce a nohy.
Nastala sobota, den odjezdu. Krátce po půlnoci přijel pro nás taxík a vezl nás chumelenicí za naším snem. Čekalo nás 7 hodin letu z Ruzyně na ostrov Sal.Myslela jsem si, že to bude dlouhá cesta, ale krátce jsme si zdřímly, občerstvily se nabízeným balíčkem, vypily jsme kávu a letadlo se chystalo k přistání.
Ostrov Sal je jedním z deseti Kapverdských ostrovů. Vzhledem k turistickému ruchu je nejvíce známý. Pohled z letadla na malinkatý ostrov uprostřed modrého oceánu byl pro mě fascinující. Jen písek, hlína, pár stromů a nic. Po přistání jsme vyšli na vyprahlou zeminu. Vzduch byl vlhký a slunce peklo „jako v Africe“. Přistavený autobus nás odvezl do města Santa Maria na jihu ostrova. Je tam pár hotelových komplexů s překrásnými bazény v rozkvetlých zahradách s bungalovy a písečnými plážemi.
Na recepci nás přivítali osvěžujícím chladivým nápojem s ovocem a mátou. Ubytovaly jsme se v nádherné chatce přímo u moře, ale jen na jednu noc. Druhý den jsme odlétaly na ostrov Boa Vista. A víte, proč jsme neodletěly hned v sobotu? Protože mezi ostrovy je letový řád tzv. domácích letů a Sal – Boa Vista se létá v neděli a ve středu. Nechtěly jsme se moc vybalovat, ochutnaly jsme vše, co se nabízelo na obědovém rautu, a odpoledne jsme si šly prohlédnout nedaleké městečko. Na recepci jsme se zeptaly na cestu. Pracovník nám chvíli něco vysvětloval, potom zavolal mladého kluka a ten nás do Santa Marie rád doprovázel. Ukazoval nám různé zajímavosti, obchody, vysvětlil nám praktiky obchodování, historii, původ obyvatel skládající se z přistěhovalých Portugalců a Kreolců, krásných tmavých mužů se zelenýma očima, kteří jsou smíšenými potomky afrických otroků. Městečko Santa Maria je jedno velké staveniště.
Malé náměstíčko s pár obchody, lékařem a poštou tvoří nejnavštěvovanější kout města. Taky proto, že uprostřed náměstí je telefonní budka, odkud se velmi levně dovoláte kamkoliv. Náš průvodce mi ukázal jednopatrovou budovu, že je to škola. Já jen pokývala hlavou, že mu rozumím. Když jsme budovu míjeli, znova mi na ni ukázal, že je to škola, že děti chodí do školy. Znova jsem pokývala hlavou, že jsem zprávu o škole vzala na vědomí. To se opakovalo ještě dvakrát a protože mi bylo divné, proč mi stále ukazuje školu, ptala jsem se po návratu delegátky a ta mi vysvětlila, že na kapverdských ostrovech je povinná docházka, děti navštěvují základní školu a na střední létají domácími lety na další z ostrovů Praia. Kapverďané jsou na školu velmi hrdí, protože přímo na kontinentu v Africe to pravidlem není. V městečku jsme si prohlédly i malinkaté muzeum a místní tržiště plné korálků a vyřezávaných velbloudů. Zpět do naší oázy jsme šly po pláži a bylo to téměř jako ve snu, který se mi zdál.
Večer jsme se zúčastnily obrovského rautu a vyrazily jsme za zábavou do vedlejšího objektu, kde se hrálo Karaoke a různé jiné soutěže. Před půlnoci jsme se vracely opět podél pláže k naší chatce, ale u našich dveří na židli seděl tmavě oblečený muž s kšiltovkou na hlavě. Zarazily jsme se, rozhodly se obejít dvě chatky a přijít k naší zezadu. Překvapilo nás, že onen muž už neseděl u nás na židli, ale schval se za kmen palmy. Dcera se rozhodla jít na recepci pro pomoc. Já jsem chvíli zůstala v bezpečné vzdálenosti stát a pozorovala onoho nočního návštěvníka a on pozoroval mě.
Dcera přiběhla s panem recepčním, s hotelovou ochrankou a ještě dvěma muži, kteří slyšeli, jak si dcera stěžovala, že nějaký divný chlap nám sedí na židli u dveří a bojíme se jít do chatky. Když ta sestava doběhla ke mně, ptali se, kde je a já jim ukázala postavu u stromu, Muži se vydali k němu, ale on neutekl. Jen si něco pověděli, pak se smáli a pan recepční s ochrankou nám oznámil, že je to security, jež nás bude v noci hlídat, aby z pláže nikdo nemohl do objektu. Zalezly jsme do chatky, bylo nám to směšné a zároveň trapně, že jsme udělaly o půlnoci takové haló. Dcera později vyšla z chatky hlídači se omluvit. Byl to mladý student, který si hlídáním přivydělával penízky. Nebyl rád, že jsme si na něj stěžovaly, protože on nesmí u chatek sedět, ale vysvětlil nám, že už pracuje tři dny s malými přestávkami. Podarovaly jsme mu fialovou Milku a odebraly se k spánku. První den byl plný dojmů a zítra nás čeká další let.
Úvodní foto: pixabay.com