Mám ráda jízdu na kole. Nejraději jezdím na lesních cestách i malých stezkách, cestami romanticky se klikatícími uprostřed nádherných a voňavých luk a je mi jedno v jaké roční době, zda v nádherném čase jarním, kdy je vidět čerstvě rašící jasně zelená travička, či v teplotně příjemných až horkých letních dnech, kdy mohu spatřit spoustu krásných různobarevných květin, které k sobě jako neviditelným magnetem přitahují různý hmyz od nádherně zbarvených motýlů až po nepříjemné vyhlížející vosy a sršně a nepohrdám ani projížďkami rozmarně barevným, proměnlivým podzimem. Rovněž miluji rovinaté, kouzelné cesty kolem vodních toků, které, hlavě v letních podvečerech dovedou být čarokrásné a jejich další výhodou je, že na jejich zdolávání není třeba skoro žádná fyzická námaha.
Většinou jezdím s dcerkami, protože syn místo jízdy na kole upřednostňuje běh. Dnes ale udělat výjimku a jedeme spolu na malý výlet do okolí. Na rovince jsou naše síly téměř vyrovnané a díky velikosti pěšiny může jet vedle sebe a já poslouchám synovo vyprávění o jeho pobytu na nedávném soustředění. „Kam vede tato cesta?“ táže se mně Pavel a jelikož si nejsem jistá, a máme ještě hromadu síly, již po ní frčíme. Příjemná, i když poněkud úzká cesta vede ke sladkým červeným malinám a potom se ztrácí v lesním porostu.
Po neplánované zdravé svačině se vracíme na původní trasu, která se k mé nelibosti proměňuje ve vymletou stezku a prudce klesá. Pavel vpředu a já soustředěně za ním. Nejprve jedu na kole, pak sesedám a pak zase chvíli zkouším jízdu. Již jsem dole. Odpočatý synek ale opět sedá na kolo a frčíme. Tentokrát příjemnou rovinatou pěšinou vedoucí nás mezi čerstvě posečenými loukami, za chvíli se krajina mění a my již jedeme podél potoka, který se za chvíli spojí se známou a v mnohých v písních opěvovanou řekou Sázavou.
Nejprve přejíždíme po lávce na pravý břeh potoka, který je zde přímo určen pro cyklisty, aby se nemuseli proplétat mezi pěšími turisty, kterým je vyhrazen jak jinak než levý břeh. Jedeme po rovinaté cestě, která je čas od času protkána většími i menšími kořeny stromů. Příjemná pěšina, na které se příjemně mísí letní svěží lesní vůně s vlhkostí protékajícího toku. Zde jízda nespotřebovává mnoho našich fyzických sil, a proto máme čas kochat se lesní krajinou. „Pavle“ oslovuji tiše svého synka, „podívej“. Zastavujeme se a pozorujeme srnce a srnečky. Stačím najít mobil a zvířata rychle vyfotit, když se ne cestě vynořuje rodinka na kolech, která zvířata spolehlivě zahání do bezpečnějšího prostředí v lesním porostu.
Pokračujeme v klidné cestě. Na Sázavě vidíme několik vodáků, jak pádlují, ale i odpočívají na lodích. I my si na chvíli vychutnáváme krátký odpočinek. Bude třeba. Čeká nás asi pětikilometrové stoupání po silnici. Zjišťuji, že je syn dobře trénovaný a já mu sotva stačím. Již nestačím. Prudké stoupání nedávám a chvíli kolo vedu. Nasedám a konečně dojíždím synka. „Trvalo ti to třicet pět minut“ oznamuje mi. „A tobě ne?“ tážu se. „Ne já tady na tebe čekám“ nedává se syn. Synka nezviklám a tak snad najdu trochu času a podaří se mi něco natrénovat.
Úvodní foto: pixabay.com