Na chaloupce u řeky Jihlavy

Autor

Je večer. Ještě poslední táborák zaplane. Vlastně poslední, ale přitom i první. První v tomto roce!! A to už něco znamená. Vždycky něco poprvé je mnohem záživnější, než podruhé, potřetí..Pak ten poslední, ten se cení také. Se smutkem v očích, v duši. Ale abych nepředbíhala. Vydala jsem se na chaloupku k tetě na celých 5 dní. Naštěstí vlastníme auto. I pobrala jsem věci na spaní, na pobyt.. nějaký proviant. Vždyť v tamním obchůdku je vše x-krát dražší než v hypermarketech ve městě. A tak naloženi jsme se vydali, já a mladší syn (starší musel do školy) na jižní Moravěnku. 5 dní volna, 5 dní dovči !!

Ač nerada ji vybírám z kraje roku, o to jsem raději, když opravdu vyjde počasí a dovču si užijákujeme! A taky že jo! Sluníčko svítilo a ač v chalupě je kosa, která by se dala krájet, venku bylo na krátký rukáv. Vybalovali jsme, snášeli věci, do pokojíku oblečení a povlečení a do kuchyně proviant. Doprčic! Bombu na plyn máme u sousedky. Šup pro ni. Vyvětráno a zútulněno. Postele připraveny. Však taky jsme jeli až odpolko, až jsem se vychrupčila po noční. Proto už ta příprava na spaní. Tý bádo!! já zapoměla pyžamo!!! Ještě že mám u tety schované tepláky z doby před rokem 1989! Budou dobré na spaní. A byly! Guma natáhlá až pod prsama a aby netlačila, navlíkla jsem si hrubou mikinu a strčila pod ni. No, antisexuální, ale praktické. Zima mi nebude. V tom duchu jsem oblékla i malého. Na nohy jsme natáhli hrubé teplé ponožky a ponořili jsme se do říše snů.

Ráno bylo… bylo celkem zajímavé. Svítilo sluníčko, za oknem bylo opravdu krásně a my v chalupě drkotali zuby. Mrkla jsem se ven a už jsem se vyhřívala na sluníčku. „Dobré ráno!! Tak už jste tady??“ ozvalo se za plotem. Doprčic!! Já su pořád v těch „spacích“ teplácích! „Dobré ráno!“ zahulákala jsem na domorodce, který tudy denně projížděl s károu – dvojkolkou, rikšou i rykšou. „Jasně že jsme tady. První volno a hned mne tu máte,“ odpověděla jsem a zdrhala jsem do úkrytu. „Dobré ráno“ vykřiklo to moje prtě v převleku a lá „seknhend“ nebo „bezďák“. UF. Přivítání bychom měli.

Nyní vymyslet program na zbytek dne. Nebyl to však problém. Kytičky protrhat, okopčit a sem tam něco upravit. Jakmile však jsem vzala motyku, prtě chtělo také! Já kopla, on vykopl. Já trávu, on kytku. Já plevel, on zeleninku… a doprčic! Za námi bylo sice políčko čisté, ale s brázdama tak na brambory a bez zeleniny, která už lezla. A proto jsem prtě odpolko dala chrupat a sama si vyšla na zahrádku něco dělat. „Dobrý den!“ ozvalo se u přední brány. „Jakpak se máte?“, „Kdy přijede teta?,“ „Co dělá Máša?“ Ani všechny jménem neznám, jen odpovídám. Zprvu celkem slušně a celou větou, po xté už však jen strohými větami a pak občas dělám, že neslyším. Otočím se zády a v tu chvíli slyším: „No jo, Ostraváci přijeli. Tak to už bude pěkně!!“ Další obyvatel visí na zadní bráně a nemá se k odchodu. Chce si pokecat. Uááá, teto, opravdu se snažím ti ulehčit práci, ale nejde to. Co teta zvládá za jeden jediný den, já taktak stíhám za týden. Stydím se.

Čas utekl jak voda a my se chystáme zpět do našeho města. Už ten pocit mi nahání hrůzu. Večer jsem na balení připravená, naposledy si vychutnávám táborák, poprvé a naposledy. Naposledy jsem si vypila ve večerním tichu čajík na verandě a naposledy uléhám v antisexuálních teplácích. Ráno bylo opravdu náročné. Dítko se mi pletlo pod nohama, všude chtělo pomáhat. 3x jsem otvírala ledničku, že ji odmrazím a po 4té jsem ji našla opět zavřenou!! Bo dítko je zodpovědné a ví, že lednice se musí zavírat. X-krát jsem vytřela podlahu a stejně mi ji mrňous pošlapal. Každou chvíli chtěl něco papat, něco pít a tak jsem pořád dokola myla nádobí. Sem tam jsem něco nacpala do auta, abych to za chvíli našla vytažené venku. VRRRRR… Místo abychom se stahovali, tak se roztahujeme. Na houby práce. Ještě že jela kolem a na kole maminka od „andreanka76“ . Vzala si Vítka domů a já mohla dokončit balení a chystání na odjezd. Příště, příště se sbalím už večer, nahážu do auta a ráno po snídani hned vyjedeme. Ehm. To jsem si říkala už tolikrát a stejně to dopadne jinak.

Cestování s dětmi je náročné, ale taky náročně krásné. Cestování na chaloupku k tetě je ještě krásnější! Máme ji zcela pro sebe, bez omezení . Teto, moc a moc děkujeme!!!

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na