Nový Zéland – vysněná země

Autor

Když se někoho zeptáte na vysněnou zemi, kam by se chtěl někdy podívat, kdyby neměl žádná omezení, často se mezi sny objeví Nový Zéland. Není divu. Hana Hindráková si svůj sen splnila a nám, kteří (zatím?) zůstáváme u snění, o něm vypráví nejen v dnešním rozhovoru, ale i ve své nové knížce.

Jak jsi se na Nový Zéland dostala?
Ten rok jsme původně chtěli jet s manželem do Jižní Ameriky, ale protože se naskytly cenově přijatelné letenky na Nový Zéland s Korean Air, rozhodli jsme se pro tuto destinaci. Krom toho, Nový Zéland byl mým velkým snem už od dětských let. Vzhledem k tomu, že oba s manželem pracujeme, podařilo se nám získat pouze tři týdny dovolené v kuse, takže jsme se tam vypravili na necelý měsíc. Odlétali jsme na Silvestra a nový rok přišel kdesi nad Ruskem. Přestupovali jsme v Londýně, v Soulu a v Aucklandu a let trval kolem třiceti hodin. Cesta tam byla opravdu hodně dlouhá.

hlavní město Auckland

Hned po příletu nás bohužel čekalo jedno nepříjemné překvapení. Na Nový Zéland se nesmí dovážet téměř žádné jídlo a kontroly jsou v tomto ohledu velmi přísné. Zapomněli jsme v batohu dvě jablka, která jsme si vzali jako svačinu do letadla. Kontrola je našla na rentgenu a napařila nám pokutu dvě stě novozélandských dolarů. Rozhodně bych nedoporučovala tam cokoliv takového vozit. Kontrolují i stan, jestli v něm nemáte bláto nebo listy a pohorky, zda je nemáte od bláta. Toto opatření je kvůli tomu, aby jim tam někdo nedovezl škůdce, protože tam žádné nemají.

Jak vypadalo Vaše cestování po ostrově?
Naše cesta začínala na jižním ostrově v městě Christchurch, kam jsme doletěli s přestupy z Prahy. Kamarádka, která tam byla před rokem, vychvalovala stopovaní, takže jsme zvolili tento druh dopravy. Ale kdybychom tam jeli znovu, raději bychom si vzali řidičský průkaz a půjčili si auto. Na stopování jsme sice měli štěstí, ale stejně to bylo vzhledem k velkým vzdálenostem dost omezující. Krom toho, ne vždycky se vám podaří zastavit někoho, kdo řídí bezpečně a je to svým způsobem risk.

Z Christchurche jsme pokračovali k nejvyšší hoře Mt. Cook, kde jsme bohužel měli špatné počasí a neviděli vůbec nic. Cesta pokračovala na západní pobřeží jižního ostrova k ledovci Franz-Josef a potom na sever do Národního parku Abel Tasman na dvoudenní pobřežní trek. Zajímavostí bylo, že se tam chodí zátokami a pochod je potřeba si přesně naplánovat kvůli přílivu a odlivu, jinak byste zátoku nemuseli projít, ale přeplavat. Stop do tohoto národního parku byla velmi zajímavý… svezl nás chlápek, který se živil pěstováním marihuany…. dokonce nám nabízel, že u něj můžeme přespat a zakouřit si. I přesto, že byl velmi milý, jsme s díky odmítli.

 

Na jižním ostrově jsme kvůli nedostatku času vypustili fjord Milford sound a pozorování velryb na východním pobřeží. V třech týdnech se bohužel všechno stihnout nedalo. Následovat trajekt na severní ostrov. Plavba trvala tři hodiny a byla velmi divoká, protože bylo rozbouřené moře. Zřejmě jediný člověk, který tam nezvracel, byl můj manžel. Mne na vrchní palubě zasáhla vlna. Byl to hodně silný zážitek a je to vždycky první, na co si z Nového Zélandu vzpomenu, když se mě někdo zeptá. Stála jsem na horní palubě a ozvala se rána (to loď narazila na vlnu). Potom už jsem jen viděla něco bílého. Intuitivně jsem se přikrčila a dostala pořádnou sprchu.

Po vystoupení z trajektu jsme dostopovali do Národního parku Tongariro, kde jsme šli dvoudenní trek kolem sopek. V této nádherné oblasti se natáčel Pán prstenů… člověk si tam opravdu připadá jak na jiné planetě. Cesta vedla kolem překrásných Smaragdových jezer, jejichž tyrkysová hladina se třpytila na slunci a ostře kontrastovala se sopečnou půdou kolem.

Smaragdová jezera – Národní park Tongariro

Na severním ostrově jsme navštívili ještě termální rezervace s gejzíry a bublajícím blátem a sever ostrova, kde jsme podnikli plavbu za delfíny. Viděli jsme čtyři a měli velké štěstí. Na platbě před námi nepotkali vůbec žádné.

Cestou zpátky jsme zažili úsměvnou příhodu při přestupu v Soulu. Protože navazující let byl až následující den v poledne, tak nám letecká společnost zajistila ubytování v Soulu. Po příletu nás odvezli do hotelu a my jsme se rozhodli, že si následující den dopoledne projdeme centrum Soulu. Na letišti nám řekli, že je to deset minut od hotelu. Přišli jsme tedy na recepci s mapou Soulu a ptali jsme se, kde jsme. Recepční se na nás zmateně podívala, a tak jsme to nechali na druhý den na ráno. Situace se však opakovala. Potom nám recepční řekl, že na téhle mapě nejsme… že vlastně vůbec nejsme v Soulu, ale v Incheonu, v městečku u letiště. Předchozí den na letišti totiž došlo nejspíš k nedorozumění…. Korejci předstírali, že nám rozumí a my jsme dělali totéž…. takže nakonec jsme si prohlédli čínskou čtvrť poblíž hotelu v korejském Incheonu.

Co pověstná příroda a počasí?
Příroda na Novém Zélandu je úžasná… až kýčovitě barevná, všechno je rozlehlé… jak už jsem říkala, člověk si připadá jako na jiné planetě. My jsme tam byli v létě a počasí mělo být teplé a slunečné. Realita byla jiná. Od místních jsme tam často slýchávali, že je to nejhorší léto za několik let, že jim v létě nikdy tolik neprší a je daleko tepleji… Dopadlo to tak, že jsme si kousek za Christchurchem kupovali pláštěnky.

Jací jsou místní obyvatelé?
Obyvatelé Nového Zélandu jsou příjemní a nápomocní a většinou je tvoří přistěhovalci ze všech koutů světa. Původní maorské obyvatelstvo je tam opravdu v menšině a má hodně zajímavý dialekt. Jednou nám při stopovaní zastavil pán maorského původu a když zjistil, že manžel studovat stavební fakultu, chtěl se s ním bavit odborně jako inženýr s inžerýrem. Manžel se snažil zoufale převést debatu na jiné téma, takže to vypadalo asi následovně… pán mluvil o architektuře, manžel o tom, jaké je hezké počasí… Ale ani změna tématu by příliš nepomohla, protože pánovi jsme rozuměli tak pět procent toho, co říkal.

Maoři v termální rezervaci u města Wai-o-tapu Rotorua

Co turisté, potkávali jste Čechy?
Turistů je na Zélandu mnoho… samozřejmě i Čechů, kteří tam jezdí za prací nebo na dovolenou. Jediná země, kde jsme zatím při cestování nepotkali Čechy, byla Portoriko, které jsme navštívili letos v březnu.

O Zélandu se říká, že je to bezpečná země, jak jste se tam cítili vy?
Nepřišlo mi to tam jiné než kdekoliv jinde a cítila jsem se tam bezpečně. Jen jeden moment, kdy jsem se tam bála, byl při stopování. Zastavil nám Turek, který tam žil s přítelkyní pocházející z Brazílie. Zřejmě se před ní snažil vytáhnout a řítil se ve stokilometrové rychlosti do zatáček na mokré vozovce.

Představ nám, prosím, svou knihu o Novém Zélandu.

V zemi ptáka kiwiUkázka z knihy

Kniha se jmenuje „V zemi ptáka kiwi“ a vyšla letos na jaře. Jako v předchozích cestopisech se snažím úsměvnou formou vylíčit naše zážitky z cesty a pro čtenáře jsem přidala i zeměpisné zajímavosti a informace. Kniha má deset stran s barevnými fotografiemi, devadesát stran textu a formát A6. Pokud by měl někdo zájem, objednat si ji může NA TOMTO ODKAZU.

Vyprávění zavede čtenáře na druhou stranu zeměkoule, na čarokrásný ostrov Nový Zéland a spolu s autorkou knihy může čtenář objevovat krásy severního i jižního ostrova… sopky… gejzíry… věčně zasněžené vrcholy hor… nebesky modré ledovce… mléčná modrá jezera.

Hodláš se tam ještě vrátit? Jaké cesty máte nyní plánu?
Nový Zéland byl překrásný, ale opakovanou návštěvu neplánujeme. Na letošní rok už mám vybranou téměř celou dovolenou (vzhledem k téměř měsíční cestě po karibských ostrovech, která se uskutečnila v březnu), takže plánujeme pár dní někde po Evropě a příští rok uvidíme. Možná se vypravíme na Aljašku nebo do Nepálu.

Děkuji za rozhovor a fotografie, přeji hodně štěstí a pohody na všech cestách, včetně těch rodinných a literárních!

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na