Podzim v Istanbulu

Jaká je láska, když opadají okvětní lístky? Může touha vonět příslibem, když rosa už dávno opadala? Některé věci se časem nemění, jako věrnost v srdci, šibalský záblesk očí a také vášeň pro místo, které máte rádi. Nemám na mysli domov, ale místo, kam vás život zavál, kde máte svoji bolest a svoje nadšení pod jednou pokličkou a jen vy sami určujete, jestli bude jídlo nakonec připálené nebo se po něm zapráší.

Dnes je 25 stupňů, Turci vytáhli svetry a saka a začínají se připravovavat na hibernaci. Je to legrační, protože já pořád nevyjdu jinak, než v tričku s krátkým rukávem. Stále jezdím na parkovém „orbitreku“ a pudruju nos. Pod dojmem ostravské prohry, hledám poslední letošní kulturní události hlavního města evropské kultury všude okolo. Listy jsou ještě stále zelené, děti mají pestrobarevné oblečky, přesto se cítím jako ochrnutý malíř. Najednou moje obrazy poskládané ze slov stále znovu a znovu připomínají černobílou verzi nicoty. Je mi smutno. Nejen po rodičích a kamarádech, ale taky po dobrém vínu a lovečáku. Chci si udělat radost a tak hledám zajímavé výstavy v okolí. A není jich málo. V textu najdete odkazy na některé z nich, kam došly moje tenisky.

Výstava Legendární Istanbul: z Byzance do Istanbulu – 8000 tisíc let metropole, byla v mojí mysli dávno přemazána vylitými čaji a drobečky na koberci, ale existují desítky dalších vábniček. V metru jsem našla výstavu fotek afrických dětí, pohled do tmavých oček plných bolesti, ve mně evokuje nostalgii.

Oživuje mne až pohled na přípravu výstavy Hans and Helga v Cassa del Arte na Istiklal Cadd. Vchod je obložený krabicemi od švédského piva. Od Jana, jednoho z umělců, se dozvídám, že smyslem je ztvárnění stereotypního vnímání německého národa.

V Akbank Sanat na mne mluví chlap z dolarovky (Rhythm of Istanbul) a v Yapı Kredi Sanat vidím na zemi kus železného labyrintu, který vlastně není labyrintem, ale vizí „pracovny“ pana Sarkise. Ten říká, že lze tvořit kdekoliv, na ulici, v kavárně, v muzeu, a že si umělec svoji práci nese ve svých dlaních. Je to se psaním jiné? Lze psát všude? Asi no, obrazy článků vidívám ve sprše, na pískovišti nebo třeba při jízdě tramvají.

Momentálně je mojí největší starostí, v kolik dorazí cibule, kterou mi manžel po cestě z práce slíbil přinést. Zcela nezvykle si vzal s sebou do kanceláře našeho syna, že prý si mám udělat co potřebuji. Najednou mi chybí, že tu nikdo nešvitoří. A marně přehazuji poznámky ze strany na stranu. Je potřeba, abychom taky vyrazili do přírody, v parcích se válí kaštany a kočky. Ale jinak jsem se málem válela já. Při odchodu z kadeřnictví. Dnes mne stříhal turecký učeň. A moje turečtina stále připomíná spíše znakovou řeč. Moc mne neuklidnilo, když jsem viděla, jak se mu třesou ruce. Asi jako můj žaludek, když jsem hledala Gezi caffee vedle Marmara hotelu. V obou případech jsem tušila výskyt v okruhu cca 1km.

Na „Bertu“, pojedu na velkou slávu – zahájení nové sezóny sdružení cizinek pohybujících se v Istanbulu. Akce slovutná a já jedu metrem. Jako správný američan beru botasky. Na záchodku přepudruju nos a jdu pod odlesky křišťálových lustrů kouknout do davu. Co jsem ušetřila za taxi vzápětí utrácím za knihy. Jednu pro Amirka, jednu z osobního zájmu, jednu z „pracovního“. Setkávám se s více či méně srdečnými osobami a zapisuji se do několika klubů. Konečně letos na mne zbylo místo v klubu milovníků knih. Tam je nával narozdíl od klubu šachu, sboru nebo skupiny „héreček“.

Poklidný víkend mi dává za pravdu, občas je potřeba obnovit síly a odpočívat. Mám před sebou báječnou schůzku a moc se těším. Stejně jako na další překvapení v tašce do školky. Ve čtvrtek na mne vykoukl tulipán a několik obrázků. A pak, že v turecké školce nic nevyrábí. Kyselé hrozny. Asi to je jen tím věkem. Kromě prohlídky ateliéru mne do euforie uvádí (konečně) etapa bobkování do nočníku, donedávna to byl souboj kdo s koho. Dnes máme mantru: „velký bobek, velký auto“. Funguje to lépe než ohmmmmm.

A jeden týden života v podzimním velkoměstě uzavírám schůzkou se světoznámým fotografem (ale pšt, zatím je to celé tajemství). Český teploměr za 25 korun ukazuje 32 stupňů. Docela se těším na svoje brněnské svetry. Amir poskakuje okolo na cikánskou muziku a mně dělá radost, že je mu lépe. Vlezla na nás turecká chřipka a tak se radujeme z maličkostí. Třeba z bulgur banadora večeře. Dopíjím zbytek bílého vína a mlsně vzpomínám na lechovické sklepy a plísňový sýr. Po večerním cvičení v parku mizí bacily a tak vám mohu popřát příjemný den. Budu ráda, když se podělíte o svoje oblíbené podzimní fotky. Třeba oblíbené zákoutí…

Nezbytné pro přežití v podzimním Istanbulu:

Procházky (kdekoliv po rovině, stále je vysoká vlhkost…)

Snídaně v „trávě“

 

Pochůzky po galeriích (tohle je z Istanbul Modern a Cassa del Arte)

 

Hraní

 

Civění na veřejnosti (oblíbená činnost, první fotka je ze zásahu hasičů na třídě Istiklal v centru města, druhá z metra, turečtí basketbalisté)

 

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na