Pohodový i havarijní výlet na Kozlov

Autor

Poslední dubnový víkend nám přinesl neobvykle teplé počasí se skutečně letními teplotami. Nenadálý hic si užíval každý po svém, ale asi nikomu se nechtělo sedět doma. Z lidí, kteří se ještě donedávna hřáli u krbu se stávali zahrádkáři, turisté, rybáři, cyklisté, aktivní i pasivní venkovní tvorové. I my jsme zatoužili po množství slunečních paprsků a zdravém pohybu venku. Protože jsme se s plány našich dětí kapánek různili, rozhodli jsme se uskutečnit projížďku na kole jen s manželem ve dvou. Cyklovýlet se naplánoval celodenní oddechový, kiláskově čítal asi 70km. Cílem výšlapu byl vytyčen Kozlovský kopec a obec Kozlov na Orlickoústecku.

Výjezd z domu se nesl v pohodové náladě s občasným šprýmem, sjet asi šestikilometrový kopeček do Brandýsa nad Orlicí se manželovi daří každé ráno do práce, takže po čas cesty okoukanou krajinou jsme si povídali o (ne)všedních radostech a než jsme si stihli trochu nerušeně poplkat, už jsme se napojili na cyklostezku vedoucí z Brandýsa nad Orlicí do Ústí nad Orlicí. Cyklostezka vede podél řeky Tiché Orlice a často ji lemují stromy, takže na nás ještě dotěrné vedro ani příliš nedotíralo.

   

Na kraji Ústí nad Orlicí jsme projeli kolejištěm u vlakového nádraží a zamířili jsme směr obec Dlouhá Třebová. Tenhle okraj města mám spojený s mnoha vzpomínkami na vlastní dětství, takže mé kolo řídila vlastně vlna nostalgie. Zase (jako pokaždé, když tudy projíždíme) jsem manželovi ukazovala „svoji“ ZŠ a domky svých dětských přátel.

Z Dlouhé Třebové jsme trochu klikatou a přerušovanou cyklostezkou putovali do České Třebové. A tady se konala naše první zastávka v cukrárně. Posilněni zákuskem a vychlazenou vodou jsme se vydali západním směrem zdolávat Kozlovský kopec, který pro svoji délku (přes 4km) a plynulé stoupání nebyla žádná legrácka. Vystoupat Kozlovský kopec znamenalo přemístit se do nadmořské výšky 601m.n.m. , ale zároveň jsme se kochali překrásnou stromovou (převážně břízy a jeřáby) Alejí Maxe Švabinského. Pokud jsme se podívali dolů pod sebe, leželo nám městečko Česká Třebová takřka na dlani (úvodní obrázek).

 

Na vrcholku Kozlovského kopce jsme seskočili z kol a neodolali jsme venkovnímu občerstvení u Chaty Maxe Švabinského. Já se spokojila s točenou malinovkou, manžel si pochutnal na langoši. Pak jsme se vydali k ocelové rozhledně 55,5m vysoké. Z vyhlídkové plošiny 33m se naskýtá výhled na Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky i Králický Sněžník, viditelná byla i Kunětická hora u Pardubic. Když jsme se dostatečně pokochali a nabrali síly k dalšímu cykloputování, zamířili jsme do obce Kozlov, která se nachází pod vrcholkem Kozlovského kopce.

Vesnička Kozlov patří k České Třebové. Proslulá je především proto, že zde pobýval malíř, milovník přírody, žen a motýlů, Max Švabinský. Od roku 1895 sem jezdil nejdříve za svou budoucí manželkou Eliškou Vejrychovou, později tady pár trávil dny volna. Malíře tento kraj velmi inspiroval v tvorbě. V Kozlově dnes najdeme veřejnosti přístupný domek, kam manželé jezdili. Štít chalupy zdobí Švabinského malby. Další zajímavou stavbou Kozlova je kaple Panny Marie z roku 1776, do které byl v nedávné době instalován nový zvon.

Tak a to je všechno. V Kozlově bereme zpátečku a míříme domů. A jede se nejdřív do kopečka, pak prudce a dlouze dolů, vítr mi bere kšiltovku a popohání nás zpátky za našimi zlatíčky. Jsme rádi, že jsme sem zajeli a krásný slunečný den jsme si parádně užívali. První jarní paprsky nám stačily spálit ruce do červena, což je dost nepříjemné, takže jsme trochu přidali na tempu.

 

V Ústí nad Orlicí nečekaně bourám při přejíždění vlakových kolejí. Ležím na zemi a vůbec nevím, jestli vstanu. Přibíhají náhodní kolemjdoucí a jeden pán se pořád do kola ptá, jestli jsem v pohodě. Chce se mi brečet a možná trochu brečím. Pána ujišťuji, že v pohodě jsem, klepou se mi ruce i nohy a hledám v davu svého manžela. Ten mi jen tiše radí, abych co nejrychleji opustila koleje a došla k zábradlí. Vysvětlila jsem mu, že to určitě nedokážu, cítila jsem, jak kolabuji, klepu se čím dál víc, je mi zima a nemůžu udělat ani krok. Něco se mi stalo. K tomu zábradlí jsem se nějak doplazila a tam, zatímco mi manžel nahazoval spadlý řetěz, jsem se rozbrečela jako malá holka. Co teď? Domů zbývá šestnáct kilometrů, poslední čtyři ostrý kopec. Levá ruka bolí v lokti, pravá krvácí, mám odřená kolena. Ta levá ruka je na tom úplně nejhůř. Přemluvila jsem sebe samu, že je to jenom kousek, nasedla jsem znovu na kolo a o jedné ruce se plazím domů. Z báječného počasí se vyklubala kousavá Sahara. A protože všechno jednou končí, i náš cyklovýlet zdárně a šťastně finišoval. Co na tom, že mi za hodinku vyrobí jeden můj dávný známý krásnou sádru? … Stálo to za to, se vším všudy 😉 I s tím náhodným setkáním v sádrovně s kamarádem z mládí.

Takže radím všem, hurá na výlety!

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na