Poslední dubnový víkend nám přinesl neobvykle teplé počasí se skutečně letními teplotami. Nenadálý hic si užíval každý po svém, ale asi nikomu se nechtělo sedět doma. Z lidí, kteří se ještě donedávna hřáli u krbu se stávali zahrádkáři, turisté, rybáři, cyklisté, aktivní i pasivní venkovní tvorové. I my jsme zatoužili po množství slunečních paprsků a zdravém pohybu venku. Protože jsme se s plány našich dětí kapánek různili, rozhodli jsme se uskutečnit projížďku na kole jen s manželem ve dvou. Cyklovýlet se naplánoval celodenní oddechový, kiláskově čítal asi 70km. Cílem výšlapu byl vytyčen Kozlovský kopec a obec Kozlov na Orlickoústecku.
Výjezd z domu se nesl v pohodové náladě s občasným šprýmem, sjet asi šestikilometrový kopeček do Brandýsa nad Orlicí se manželovi daří každé ráno do práce, takže po čas cesty okoukanou krajinou jsme si povídali o (ne)všedních radostech a než jsme si stihli trochu nerušeně poplkat, už jsme se napojili na cyklostezku vedoucí z Brandýsa nad Orlicí do Ústí nad Orlicí. Cyklostezka vede podél řeky Tiché Orlice a často ji lemují stromy, takže na nás ještě dotěrné vedro ani příliš nedotíralo.
Na kraji Ústí nad Orlicí jsme projeli kolejištěm u vlakového nádraží a zamířili jsme směr obec Dlouhá Třebová. Tenhle okraj města mám spojený s mnoha vzpomínkami na vlastní dětství, takže mé kolo řídila vlastně vlna nostalgie. Zase (jako pokaždé, když tudy projíždíme) jsem manželovi ukazovala „svoji“ ZŠ a domky svých dětských přátel.
Z Dlouhé Třebové jsme trochu klikatou a přerušovanou cyklostezkou putovali do České Třebové. A tady se konala naše první zastávka v cukrárně. Posilněni zákuskem a vychlazenou vodou jsme se vydali západním směrem zdolávat Kozlovský kopec, který pro svoji délku (přes 4km) a plynulé stoupání nebyla žádná legrácka. Vystoupat Kozlovský kopec znamenalo přemístit se do nadmořské výšky 601m.n.m. , ale zároveň jsme se kochali překrásnou stromovou (převážně břízy a jeřáby) Alejí Maxe Švabinského. Pokud jsme se podívali dolů pod sebe, leželo nám městečko Česká Třebová takřka na dlani (úvodní obrázek).
Na vrcholku Kozlovského kopce jsme seskočili z kol a neodolali jsme venkovnímu občerstvení u Chaty Maxe Švabinského. Já se spokojila s točenou malinovkou, manžel si pochutnal na langoši. Pak jsme se vydali k ocelové rozhledně 55,5m vysoké. Z vyhlídkové plošiny 33m se naskýtá výhled na Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky i Králický Sněžník, viditelná byla i Kunětická hora u Pardubic. Když jsme se dostatečně pokochali a nabrali síly k dalšímu cykloputování, zamířili jsme do obce Kozlov, která se nachází pod vrcholkem Kozlovského kopce.
Vesnička Kozlov patří k České Třebové. Proslulá je především proto, že zde pobýval malíř, milovník přírody, žen a motýlů, Max Švabinský. Od roku 1895 sem jezdil nejdříve za svou budoucí manželkou Eliškou Vejrychovou, později tady pár trávil dny volna. Malíře tento kraj velmi inspiroval v tvorbě. V Kozlově dnes najdeme veřejnosti přístupný domek, kam manželé jezdili. Štít chalupy zdobí Švabinského malby. Další zajímavou stavbou Kozlova je kaple Panny Marie z roku 1776, do které byl v nedávné době instalován nový zvon.
Tak a to je všechno. V Kozlově bereme zpátečku a míříme domů. A jede se nejdřív do kopečka, pak prudce a dlouze dolů, vítr mi bere kšiltovku a popohání nás zpátky za našimi zlatíčky. Jsme rádi, že jsme sem zajeli a krásný slunečný den jsme si parádně užívali. První jarní paprsky nám stačily spálit ruce do červena, což je dost nepříjemné, takže jsme trochu přidali na tempu.
V Ústí nad Orlicí nečekaně bourám při přejíždění vlakových kolejí. Ležím na zemi a vůbec nevím, jestli vstanu. Přibíhají náhodní kolemjdoucí a jeden pán se pořád do kola ptá, jestli jsem v pohodě. Chce se mi brečet a možná trochu brečím. Pána ujišťuji, že v pohodě jsem, klepou se mi ruce i nohy a hledám v davu svého manžela. Ten mi jen tiše radí, abych co nejrychleji opustila koleje a došla k zábradlí. Vysvětlila jsem mu, že to určitě nedokážu, cítila jsem, jak kolabuji, klepu se čím dál víc, je mi zima a nemůžu udělat ani krok. Něco se mi stalo. K tomu zábradlí jsem se nějak doplazila a tam, zatímco mi manžel nahazoval spadlý řetěz, jsem se rozbrečela jako malá holka. Co teď? Domů zbývá šestnáct kilometrů, poslední čtyři ostrý kopec. Levá ruka bolí v lokti, pravá krvácí, mám odřená kolena. Ta levá ruka je na tom úplně nejhůř. Přemluvila jsem sebe samu, že je to jenom kousek, nasedla jsem znovu na kolo a o jedné ruce se plazím domů. Z báječného počasí se vyklubala kousavá Sahara. A protože všechno jednou končí, i náš cyklovýlet zdárně a šťastně finišoval. Co na tom, že mi za hodinku vyrobí jeden můj dávný známý krásnou sádru? … Stálo to za to, se vším všudy 😉 I s tím náhodným setkáním v sádrovně s kamarádem z mládí.
Takže radím všem, hurá na výlety!
Úvodní foto: pixabay.com
Komentujte jako host