V Sýrii dejte pozor na štíry. Výlet do Palmyry

Jako nejužitečnější informace se mi z knihy Sýrie: kulturní šok, jeví tato: „muž hlídá, když žena močí“. V Sýrii je totiž spousta jedovatých hadů a černí štíři. Cestou do Palmyry jsem na to myslela a zavčas vše hlásila… kdybych měla prozradit, kde všude jsem čurala, tak třeba na hnojníku syrské venkovanky za veselého povzbuzování a smíchu jejích několika dětí, v jednom z pánských kabaretů na okraji Damašku nebo vedle antické ruiny v Bosře, kde mne od sloupku dělilo jen několik kroků a vrzací dvířka.

Cestou do Palmyry jsem byla nervózní jako prvorodička. Jedu po stopách jezdce Franka T. Hopkinse (Hidalgo)…Není nad to vidět vše na vlastní oči. Jenže já nemám mustanga, ale auto a tak občas koukám, jak se na syrských čerpacích stanicích zastavil čas. Pro člověka se syndromem „neklidných nohou“, je každý takový výlet jako dobře cílená léčba. Možná placebo, ale fajn. Stany beduínů a nemilosrdné slunce…ale také autobusy s turisty a rozbité silnice, to je, co se mi vybaví, když se řekne: syrská poušť.

 

Na celé té pohádce o prosperujícím městském státu, se mi líbí to, že mu vládla žena, královna Zenubie. Nezávislost na Římu a ostatních, byla zřejmě těžce vybojovaná a stejně nakonec skončila jako klišé. Podle jedné legendy se vdala za bohatého Římana, podle druhé spáchala sebevraždu. Palmyra nebo také Tadmor, znamená v překladu palma. Bývala to obdivovaná zastávka všech karavan. Palmyra měla svůj „zvuk“.

 

Dnes ji jezdí obdivovat turisté a poměrně dochovalé zbytky zašlé slávy mohou člověku připomenout, jak je život a zkušenost relativní v poměru k tém stovkám let. Na nádvoří vidím jako dnes, koridor pro příchod zvířat, zbytky chrámu, kolonádu a svého syna, který zvedá všechny kameny, aby se podíval, jestli najde toho hada. Kdybych mu řekla, aby spadl dvacetkrát, nespadl by ani jednou. Takhle mám jistotu, že se vyválel rovnoměrně v každém rohu…

Průvodce mi ukazuje to nejzajímavější místo – výhled z hradeb na palmový háj a veřejnou latrínu na kolonádě. Motivy květin a vína jsou překrásné i teď. Na desce z předislámského období vidím ženy se závojem. A jak průvodce zdůrazňuje, tehdy to ženy nosily bez rozdílu vyznání…prostě orientální praxe.

Před příchodem do amfiteátru, slyším velbloudáře mluvit o tom, že půjdou fifty fifty. Nezlobím se, vím, že práce není moc. Je fajn, že prezident a jeho žena v tak velké míře podporují rozvojové programy, které zahrnují ochranu kulturního dědictví, ve stejné míře, jako zvýšení zaměstnanosti regionů.

 

Nahoře odpočívají milenci. Je to milý pohled. Tipuji na první společný rok. Dole stojí dědečci s „arafatkami na hlavě“. A co se děje mezitím? Moment, v hledáčku vidím něco modrého, rychle běhajícího…aha, nemusím se ptát. To je den. Chytit chobotnici do síťovky nebylo tak těžké jako chytit „splašenou ovci“. Náš běžný výjev. Něco jako krajina Antonína Slavíčka.

Pro turisty je tedy v Sýrii nejnebezpečnější nedostatek veřejných toalet. Co je ale nebezpečné pro všechny lidi bez rozdílu? Štíři s lidskou tváří. Ti, kteří pod rouškou peněz a víry vychylují rovnováhu sekulárního státu směrem, kterým se nechce dívat nikdo z nás, kteří milujeme toulání a respektujeme Zenubii, Šalamouna i Marca Pola.

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na