Před časem jsem oslovila členy mezinárodní komunity Internations.org, s dotazem, jak by několika slovy definovali “českou zkušenost”. Co pro ně naše země představuje. A ráda bych to vpředvečer státního svátku předala jako námět k zamyšlení. Nikoliv jako slinu, kterou si uplivneme na adresu “těch cizinců”, ale jako myšlenky, kam se máme ubírat dál.
Z vlastní zkušenosti vím, jak složitá, je integrace, v neanglofonním prostředí s odlišnou mentalitou. Integrace je určitý dialog, forma komunikace, vytváření sociálních vazeb. Často slýchám chválu na ČR v souvislosti s “německou přesností či pečlivostí”, krásou přírody a památek a nápomocných lidí, kteří se na první pohled zdají protivní, ale snad jen kvůli tomu, že potřebujeme více času “se otevřít”. Škraloup se taky najde…
Jak byste definovali Českou republiku poté, co jste ji navštívili?
“Omračující. Jako pohádka!” Bruna – Brazílie
“Pohádka, kýč, pivní, romantická, zábavná.” Maria – Panama
“Zajímavá, špinavá, zábavná, xenofobní, OK, ptala ses…” Steve – Austrálie
“Překvapivá, zajímavá, organizovaná, zaneprázdněná, útulná.” Guenther – Rakousko
“Zajímavá, organizovaná, s pohodovou atmosférou, zábavná, fascinující.” Senka – Bosna a Hercegovina
“Vzrušující, pobuřující, obohacující, nepředvídatelná, zajímavá.“ David – Velká Británie
“Strč prst skrz krk. nejneobhospodařovávatelnějšímu.” (takže asi komplikovaná?!) Rick – USA
“Co jsi date? místo „Dobrý den, přejete se něco?” (neúcta k zákazníkovi?!) Janet – Peru
Získat nadhled chce trošku odstupu. Vidět věci z druhé strany. Někdo si to uvědomí doma, já jsem to zjistila až vlivem jiného prostředí. Najednou mi nedělá problém pojmenovat věci, které umíme dobře a lépe, než ostatní. Na mezinárodní setkání, ráda peču české buchty, dělám bramborový salát, mluvím o tradicích, ukazuji národní kroje na fotkách a ráda si ledacos vyhledám. Umím nasměrovat turisty a vyvracet fámy (jako nedávno, kdy jsem vyslechla, jak “krvavě probíhalo rozdělení Československa). Občas jsem konfrontována s tím, že: “Příliš se kamarádíme s Izraelem, naše zahraniční politika je posluhovačská a chabá, že krademe nebo jsme lakomí, že naše děvy jsou levné jako naše pivo” (no, dnes už to nemusí být úplně pravda). Povrchní soudy nesnáším. Asi i proto, že jsem v pozici toho “cizince”…
To mi pak dochází, jak málo si sami ceníme vlastních hodnot, jak málo se umíme navzájem podpořit, jak málo z Češek provdaných do ciziny, učí svoje děti česky (argument, však si musí na hřišti rozumět s dětmi u mne neobstojí)…
Známe vývozní hodnoty dnešní České republiky? V čem jsme jedineční? Který zástupce moderního umění, je známý? Napadá mne snad jen Botas a korálky, vánoční ozdoby. Přitom cizinci stále milují naše ručně vyráběné produkty, sklo, šperky s granáty a jantarem, cukroví, uzeniny, sýry… Měli bychom umět ocenit lidi, kteří svojí pracovitostí a povahou, pomáhají budovat dobré vztahy, namísto zavírání očí před “kvákajícími žábami v hostincích” (eufemismus, přejato z knihy T. Mlynkece). Měli bychom přestat kvákat a naučit se znovu mluvit se svými sousedy v domě. Stačí nám k tomu málo.
Naše česká laskavost. Protože, všimněte si, nikdo z těch, co naši zemi navštívili (v textu nahoře), nemluvil o České republice jako o zemi lakomců a neuctivců. V anglicky psaných knihách se občas používá termín “kafkovsky česká deprese”. Je čas se vzdát komplexu desetimiliónového národa a pochopit naši jedinečnost. K tomu nám dopomáhej… Srdce.
Ať už osmadvacátého slavíte podle pranostiky: “Na Šimona a Judy leze kočka z půdy“, vznik samostatného Československa nebo třista první den gregoriánského kalendáře, hezký den.