Hlubina

Autor

Zapálil jsem svíci v lucerně a pevně ji sevřel v ruce. Kožená rukavice zapraskala, když jsem stiskl tenký kovový závěs, na kterém ona lucernička visela. Vykročil jsem vpřed ozbrojen lanem, které jsem měl omotané kolem pravého ramene a cepínem zavěšeným v praktickém poutku na pásku. Rozlehlým komplexem tunelů se rozléhaly v ozvěně kroky. Klapání mých pracovních bot doprovázené táhlými vrzavými zvuky lucerny, která s každým zhoupnutím zaúpěla stářím.

Kráčel jsem temnotám vstříc, ozbrojen slabým světlometem. I můj dech začal být slyšitelnější. Kráčel jsem do hlubin. Komplex byl složitý a rozsáhlý, nejevil se však nijak rozdílně od zbytku jeskyní. Chodby byly až podivně přesně vykrouženy a ještě překvapivěji je nijak nepodepíraly žádné trámy ani nic jiného, co by mohlo zamezit případnému závalu.

Postupoval jsem stále dál a začal si všímat opakujícího se motivu na stěnách. Působil jako jakési velmi pravidelné žebrování. Chodby nebraly konce. Občas se nějaká táhla velmi daleko, dokonce i do zatáček. Někdy se zase vzájemně protkávaly. Myslel jsem, že bloudím. Na křižovatkách jsem si vždy něčím udělal značku tím, co bylo zrovna po ruce. Ať už se mi chtělo vytahovat cepín, nebo jsem na skálu udělal křížek jen kamenem.

A tak se občas stalo, že jsem se dobloudil zase zpět tam, odkud jsem vyšel.

Chodil jsem chodbami už nějakou tu hodinku. Robustní nažloutlá svíčka v mé skřípavé lucerně se pomalu blížila své polovině. Monotónní klapání bot jsem se snažil prokládat alespoň broukáním písniček, abych nějak zahnal jakýsi pocit nejistoty, který se mě v hlubinách světa začínal spolu s pocitem stísněnosti zmocňovat. Podivný pocit jsem měl i z toho, že nebylo k nalezení žádného nástroje. Žádného pozůstatku dělnictva. Nikde ani stůl, ani bota, zapomenuté kladivo či složitější aparáty pro budování tunelů.

Pískaný rytmus se nesl dlouho rozsáhlými chodbami podzemního světa. Zastavil jsem se na křižovatce a odložil na chvíli lucernu na zem. Protáhl jsem se. V zádech mi křuplo a nepříjemné lupnutí se rozlehlo z křižovatky do všech směrů. Ucítil jsem slabý závan. „Vítr?“ pomyslil jsem si. Vydal jsem se tedy chodbou směrem k vánku. Čekal jsem, že bych se mohl dostat dál. Možná k nějakému objevu. Třeba k větší jeskyni, do které se komusi povedlo při hloubení tunelů probourat. Třeba bych tam našel i odpovědi na ten zvláštní tvar jeskyní.

Hlavou mi bleskla změť myšlenek na mocné objevy, které se pod zemí mohou skrývat. Ztracené město Inků? Či snad bájná Atlantida? Jedná se o skryté společenství ještěřích lidí, kteří zajali dělníky, když narušili jejich soukromí a poté pečlivě zametli stopy po té, co tu kdy nějaké dělnictvo vůbec bylo? Hrst šílenějších a šílenějších otázek, na které jsem dychtil znát odpovědi, mě hnal kupředu. Dál a dál do hlubin tajemných jeskyní.

Jak jsem postupoval dál, vítr zesiloval. Přicházel ve vlnách, jako by snad kdesi uvnitř chodby byla klapka, která se vždy na chvíli otevřela a pustila dovnitř trochu vzduchu. Mohlo jít o časovaný přístroj? Opět mi hlavou bleskly myšlenky na bájnou Atlantidu a ještěří lidi. Když jsem se však nadechl, počal jsem tušit, že bych celé záhadě mohl přijít na kloub. A že jsem se možná nemýlil zdaleka tolik, jak jsem se zprvu obával.

Odporný mrtvolný zápach hnijícího masa a výkalů se nesl společně s větrem směrem ke mně. V první chvíli jsem si pomyslel, že se mi snad žaludek obrátí vzhůru nohama. Postupoval jsem dál a rukou si zakrýval ústa. Opravdu to vypadalo, že po hodinách bezcílného bloudění bych se konečně někam mohl dostat. Mohl bych skutečně přijít na obrovskou konspiraci či se dostat na místo tragické nehody?

Prostředí jeskyně se pomalu měnilo. Odporný zápach už byl všudypřítomný. Musel jsem si z kapsy vyndat kapesník a ovázat si ho kolem nosu, abych vůbec zvládl dýchat. Postupoval jsem stále vpřed, hnán zvědavostí. Toužil jsem odkrýt záhadu toho, co se zde v podzemí stalo. Jak jsem šel hlouběji a hlouběji, stěny začala pokrývat lepkavá hmota podobná slizu. Pousmál jsem se nad představou, kolik vzácných materiálů by se zde dalo najít, pokud budu obezřetný. Ruce se mi začaly potit a srdce tlouct hlasitěji. Tak hlasitě, že chvílemi mi v uších jeho zběsilý dusot přehlušoval mé neustávající pískání radostné písně k zahnání strachu.

Ani píseň, ani myšlenky na nerosty mě však nedokázaly zbavit myšlenek na mytické objevy, které zde mohli být uskutečněny a skryty tajným společenstvím před zraky běžných smrtelníků klidně i celé desítky let. Stále mi vrtalo hlavou, jak mohly vzniknout takto precizní a dokonalé chodby bez použití fantaskního vybavení starodávných, či možná i mimozemských civilizací.

Došel jsem k jezeru tmavému jako noc samotná. Sem tam se objevila na hladině bublinka. Usoudil jsem, že voda v něm musí být poměrně horká, jakožto i vzduch hlouběji poněkud zhoustnul a byl teplejší. Přikrčil jsem se a namočil ruku do vody. Opravdu byla horká. Až nepříjemně. Ne vroucí, ale teplejší než by bylo přípustné. Vzal jsem pevně lucernu a rozhlédl jsem se kolem. Lucerna osvítila šedorůžové stěny jeskyně, ve které jsem byl. Perleťově se třpytící vlhké stopy na nich se krásně leskly, když na ně dopadlo světlo svíce pomalu se blížící ke svému konci. Přistoupil jsem blíž k jezeru a zkusil se s lucernou v ruce rozhlédnout, zda například neuvidím, kde by to mohlo končit. Místo toho se mi naskytl pohled na kostru ruky vykukující z vody. Zakryl jsem si rukou ústa v šoku i úžasu a poodstoupil o pár kroků dozadu. To se mi však vymstilo a zakopl jsem. Dopadl jsem na poměrně měkkou oslizlou podlahu a můj pád byl doprovázen zahřměním a třesoucí se vodou. Očekával jsem gejzír horké vody.

Zadíval jsem se znovu na jezero a na v šeru trčící ruku kostlivce. Nevím, co mě vyděsilo víc. Ta ruka, jako by se natahovala po mně. Jako by symbolizovala, že mě chce přijmout za svého. Nebyla to ruka prosící o záchranu. Byla to ruka žádající o společnost. Prosila o kolegu. Chtěla, abych se k ní přidal. Rozhlédl jsem se po růžovošedých stěnách. Po perleťově se třpytícím slizu, který zasychal na okrajích jeskyně a sledoval jsem podobné žebrování jako po celou dobu mého průzkumu. Jeskyně se zachvěla a podivně zapulzovala a já opět ucítil závan odporného mrtvolného větru. Tehdy mi vše došlo. Zvedl jsem se a dal se na zběsilý úprk. Bylo už ale pozdě.

Nestál jsem v jeskyni.

Stál jsem ve chřtánu.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na