Posledních pár dní ve škole bylo… zvláštních. Zažili jste někdy ten pocit, kdy při každém kroku chodbou, při každém nádechu i ohlédnutí cítíte, že něco není v pořádku? Kdy víte, že ostatní vám něco tají. A vy čekáte. Čekáte, kdy někdo z nich přijde a i vás zasvětí do vší té mystérie. U mě tomu tak nebylo. Všichni se jen otáčeli přes ramena na každém kroku. Měli tu paranoiu zažranou v očích. Ty nevěřícné pohledy na vše, co se kolem nich dělo. Všudypřítomný strach. To bylo to, co začalo ovládat naší univerzitu.
Bylo zrovna půl třetí ráno. Sobota. Nemusel jsem vstávat, tak jsem zůstával déle vzhůru. Občas nenávidím internet. Nenávidím lidi kvůli tomu, co se na internetu dá najít. Když vidíte, čeho všeho jsou někteří schopní. A často nenávidím i sám sebe za to, jak jsem už vůči takovému obsahu otupěl. Dnes večer mě upoutala podobná stránka. LiveLeak. Jedná se o zpravodajský server bez cenzury a nikomu se slabým žaludkem bych ho nedoporučoval. U mě nebylo nic divného, že zatímco jsem koukal na nechutná videa plná sebevražd a autonehod mi z koutku úst visel sýrový copánek, který jsem pomaloučku odkousával.
Jedno video mě ale obzvlášť zaujalo. Nešlo o způsob. Nešlo o osobu. Šlo o to, co říkal. Stál na vrcholu mrakodrapu a křičel, že odmítá slézt. Že už nechce žít. Že ho svět zklamal a všichni by si měli dát pozor. „Oko vás vidí.“ řekl. A to několikrát. „Oko vás vidí!“ křičel. Roztrhl si košili a na prsou měl vyřezaný symbol oka. Ovál s ostrými okraji a uvnitř kruh. Pak skočil. Dožvýkal jsem svůj sýrový copánek a zaklapl obrazovku od notebooku.
„Oko vás vidí,“ jelo mi hlavou a přemýšlel jsem, o co se jedná. Ležel jsem ještě značnou chvíli, než jsem usnul.
Ze spánku mě probudilo rachtání a škrábání. Něco bylo u mých dveří. Chvíli jsem poslouchal. Škrábání se ozývalo v celkem pravidelných intervalech. Zrychlil se mi tep. Seděl jsem na posteli a poslouchal. Potichu jsem se zvedl a vzal do ruky baseballovou pálku, kterou jsem měl pro všechny případy po boku u postele. Potichu jsem po koberci došel ke dveřím a prudce je otevřel. Napřáhl jsem se s pálkou a byl připraven udeřit, když jsem si všiml, že jsem málem praštil bratra. Rozhlédl se a pak mě zatlačil dovnitř.
Zabouchl dveře a přišel blízko mě. „Oko tě vidí,“ řekl mi.
Posadil jsem se na postel a zeptal se ho, o čem to mluví. Řekl mi, že je to prozatím tajemství, ale že se o to nemám zajímat. „Když ti někdo začne vyprávět o oku, neposlouchej. Vem nohy na ramena a uteč. Nenech Oko nad tebou zvítězit. Oko tě vidí. Vždycky tě vidí.“ Viděl jsem bratrovi v očích tu stejnou paranoiu jako v očích těch u nás na škole. „Co se děje?“ zeptal jsem se ho.
Stále se nervózně rozhlížel po pokoji. „Ten symbol co máš vyrytý na dveřích je symbol, aby tě oko nevidělo. Tahle místnost je uznaným pravidlem Oka mimo vidění. Tady jsi v bezpečí. Ale jenom tady! Nikde jinde, rozumíš?“ Tiše jsem kývl na znamení souhlasu a s otevřenými ústy sledoval bratra, jak jde ke dveřím a pomalu z nich vychází. „Kdyby se mi něco stalo, nepátrej po mně. Nech to být. Bude to lepší. Oko tě vidí,“ řekl a pak za sebou zavřel dveře. Seděl jsem chvíli na posteli a zíral jen tak do prázdna s pálkou v ruce.
„Oko…“ hlesl jsem.
Celá tahle záhadná záležitost mi nedávala spát, ale snažil jsem se bratra poslechnout a držet se od ní dál.
Jednou v noci, jsem opět zůstával dlouho do noci vzhůru a slyšel divné zvuky z chodby. Poslouchal jsem za dveřmi. Po dvaceti letech v jednom domě ho znáte jako svoje boty. Znáte každý zvuk jeho i všech obyvatel. Slyšel jsem bratrovy dveře i jeho kroky. Plížil se ven. Opatrně jsem si oblékl bundu a plížil se za ním. Bylo mi jasné, že dělám něco nebezpečného. Přeci jen mi říkal, abych se od toho držel dál.
A budu upřímný, čím méně jsem věděl o tom, co je Oko, tím více jsem se ho bál.
Bratr se jevil být velmi opatrný. Stále se ohlížel. Musel jsem se plížit velmi opatrně. Když už byl pár bloků od našeho domu, přestal se tak ohlížet a šel v klidu. Jako by předstíral, že je jen někdo na normální večerní vycházce.
Sledoval jsem ho notnou chvíli, když najednou zmizel. Zmizel a já nevěděl kam. Vyšel jsem ze svého úkrytu a pořádně jsem se rozhlédl. Nebyl. Jako by se do země propadl. Chvíli jsem jen stál a poslouchal. Nic. Jen vítr a šustění spadaných listů na noční vozovce.
„Tohle nikam nevede,“ hlesl jsem si neslyšně a rozhodl se vydat domů.
Od toho večera jsem bratra neviděl. Začínal jsem být nervózní. Jako by o Oku věděli všichni a jen já ne. Všiml jsem si na záchodech ve škole jednoho ustrašeného človíčka. Choulil se tam v rohu. Připomínalo to tam spíš psychiatrickou léčebnu. Stále si opakoval tu větu, která už mi začínala vařit krev v žilách. „Oko tě vidí. Oko tě vidí,“ mumlal si to pořád dokola a já už to nevydržel. Chytil jsem ho za límec a praštil s ním o stěnu.
„Co je Oko!?“ zařval jsem na něj. Zorničky měl roztažený, jako by si právě něco šlehl. Praštil jsem s ním opět do stěny a zopakoval svou otázku. Díval se na mě jako na spasitele. „Oko…“ špitl a oči mu zaplnily slzy. Leskly se mu jako drahokamy poseté jezero v měsíčním světle, A já ho pořád držel za límec. Začínalo mi ho být líto. Vypadal zničeně. Ustrašeně. Vypadal, jako by byl na pokraji smrti.
„Oko tě vidí… Tebe si ještě Oko nevybralo. Já… nesmím,“ prodral ze sebe a já s ním opět praštil o zeď. Byl jsem agresivnější. Naštvalo mě to.
„Milej, zlatej, mě je srdečně u prdele, že si mě Oko nevybralo. Zmizel mi brácha. Takže si já vybírám Oko, okamžitě mi řekni všechno, co víš!“ vrčel jsem na něj ještě asi pět minut, než se tam rozbrečel. Pustil jsem ho. Svalil se na zem. Zalovil v kapse a podal mi malou SD kartu. „Tam najdeš vše, co potřebuješ.“
Strávil jsem dvě hodiny v počítačové učebně. Nechtěl jsem do toho v nejhorším uvrtat vlastní počítač. Na kartě nic nebylo. Zdánlivě. Projel jsem kartu všemi typy diagnostik a nabourávacích softwarů až na mě konečně vyplivla soubor „eye.apk“, který jak jsem věděl, patří mobilním aplikacím.
Nezbylo mi nic jiného.
Nahrál jsem si soubor do telefonu a otevřel ho. Nainstalovala se mi jakási aplikace a já ji otevřel. Můj telefon zachrčel, obrazovka se rozjela a telefon zhasl. Nemohl jsem ho zapnout. Frustrovaný z toho, že jsem si právě nahrál do telefonu vir, jsem šel domů.
Snažil jsem se telefon zprovoznit všemi způsoby, ale nic nefungovalo.
Hodiny ukazovaly zrovna deset minut po deváté hodině večer. Mobil mi začal vibrovat. Okamžitě jsem ho vzal do ruky. Uprostřed displeje se ukázala bílá tečka. Pozoroval jsem ji čtyři minuty, než se tečka roztáhla na šířku přes celý displej. Najednou se rozdvojila a vytvořila symbol otevírajícího se oka.
Byl jsem stoprocentně přesvědčen, že jsem měl zapnuté pouze vibrace. Z telefonu se ovšem ozvalo „Oko tě vidí.“ Co bylo strašidelnější, bylo to, že, když jsem s telefonem pohnul, pomyslná zornička oka mě sledovala. Hýbala se do stran podle toho, kam jsem se pohnul já. Oko mě opravdu vidělo. Přejel mi z toho mráz po zádech. Po chvíli se na obrazovce objevilo tlačítko „Uzřít kosmos“. Podivil jsem se nad zvláštností tohoto textu a na tlačítko jsem kliknul. Aplikace se zavřela a telefon opět normálně fungoval. Dokonce, jak jsem říkal, byl zapnutý tichý režim s vibracemi.
Druhý den ve škole jsem stále sledoval telefon. Byl to už téměř týden, co můj bratr zmizel a policie stále nevěděla, co se s ním stalo. Na rozdíl od nich jsem však na stopě začínal být já. Uprostřed dumání mě najednou vyrušilo prudké otevření dveří. „Michaels chce skočit ze střechy!“ zařvala jedna ze studentek, která se mnou na školu chodila. Znal jsem ji jen od vidění. Spolu se zbytkem třídy jsem okamžitě vyběhl před školu. Všichni tam stáli. Pedagogové. Studenti. Dokonce už i policie dorazila.
„Oko vás vidí!“ zakřičel ze střechy. Rozhlédl jsem se po ostatních. Všichni byli v šoku. Vypadalo to přesně jako na té nahrávce. Viděl jsem, jak se začíná chytat košile. Prudkým trhnutím ji rozerval od sebe. Na hrudníku měl vyřezaný symbol oka. Šlo snad o rituální sebevraždy? Nebo vraždy? Oko mi dělalo stále větší a větší starosti. „Snad takhle nedopadl i bratr,“ problesklo mi okamžitě hlavou. Pak skočil.
Viděl jsem ho jako ve zpomaleném záběru. Letěl vzduchem z pátého patra školy. Když dopadl na zem, jeho hlava se rozbila o chodník. Cítil jsem jak se mi do obličeje jako jehličky zabodávaly drobné kapičky krve. Ucouvl jsem a rozhlédl jsem se. Zamotala se mi hlava, ale všiml jsem si postavy v kápi, která se snažila zmizet v davu. Chtěl jsem na něj zavolat, ale v tom jsem ucítil bodnutí do břicha. Někdo mi do něj zabodl jehlu s injekční stříkačkou. Zamotala se mi znovu hlava a svět začal černat. Upadl jsem do kómatu.
Probral jsem se v tmavé místnosti. Nade mnou se cosi třpytilo. Všude kolem mne. A podlaha byla lesklá. Seděl jsem koženými popruhy připoután ke kancelářské židli na kolečkách. Začal jsem rozeznávat kroky. Klapání dřevených podpatků na skle. Kráčeli ke mně. Kolem mě se postavilo pět lidí v hlubokých kápích s dlouhými plášti až na zem. „Oko tě vidí.“ Pronesli sborově. Čekal jsem napjatě, co bude. Tep jsem cítil až v krku. Tlak na plicích byl tak silný, že jsem pomalu zapomínal, jak se mám nadechovat. A pak jsem viděl ten stříbrný záblesk. Jehlu, která směřovala přímo ke mně. Opět mi něco bodli. Tentokrát to však bylo horší.
Celý svět se mi začal vlnit a barvit před očima do barvy tmavé krve. Všechno se mi roztékalo jak obraz od Salvadora Dalího. A pak jsem to začal vidět. Kolem mě se začali formovat galaxie plné hvězd. V hlavě mi hučelo. Jako bych slyšel krev proudit mým tělem. A najednou ten náraz. Někdo jen chytil židli, ale v mém opojení to bylo, jako by mě trefilo auto. Ten, kdo mě chytil, mě roztočil. Všechno se mi rozmazalo a ty barvy se mi začali slévat do sebe. Rudá, fialová, oranžová. Míchali se jako roztékající se vozík se zmrzlinou.
A pak to přišlo. Dvě ohromné ruce s drápy mě chytily a ke mně se sehnula hlava s obrovským okem. Černá silueta, na které rudě svítilo velké oko. Ani to nikdo nemusel říkat, aby se mi hlavou začala ta proklatá věta ozývat. Začala mě bolet hlava. Ukrutně. Jako by mě do ní někdo stále mlátil. Oko na mě chvíli koukalo a pak se zavřelo. Chvíli mě pozorovala jen úzká rudá čára na velké hlavě černé siluety přede mnou. Bylo to jako nějaký bůh. Pomalu se galaxie kolem mne zastavovaly, až se konečně zformovali do pevných tvarů. Cítil jsem, jak pouta na mých rukou povolila. Někdo je odepnul.
Čára se rozestoupila, ale tentokrát uvnitř nebyl kruh jako zornička. Nyní tvořila ústa. A z ní začala vylétat, jako hejno vos, malá očíčka. Zvedl jsem se ze židle a spadl na zem. Moje nohy nebyly schopny mě udržet, a tak jsem jen pozpátku couval za sebe. Oči mě dostihly a začaly se hemžit nade mnou. Rozervaly mi tričko a odhalily mi hrudník. Snažil jsem se je od sebe odhánět rukama, ale byli silnější. Blížila se ke mně ruka s dlouhými drápy, a ta se mi jedním z nich zaryla do hrudníka. Cítil jsem, jak mě to pálilo. Bolest, když se říznete. On mě řezal na hrudi. A věděl jsem přesně, co mi od ní vyřezával.
Když dokončil tvar oka, ruku odtáhl démon opět zpět a vše kolem se začínalo vytrácet. Snažil jsem se postavit.
Opět mě nohy zradily a já šel k zemi. Viděl jsem jasně, jak se pode mnou roztříštilo sklo na střepy, a já padal. Padal jsem dolů, ale ne do temnot. Padal jsem k zemi. K chodníku. Kolem stály davy lidí a já padal. Těsně před nárazem jsem pod sebe dal ruce a zakryl jsem si obličej. A ten náraz nepřišel. Nikdy. Převalil jsem se na záda a odkryl si oči. V místnosti bylo najednou světlo. A přede mnou stálo pět postav v hábitech.
„Pusťe mě pryč!“ zařval jsem a pokusil jsem se opět zvednout. Tentokrát jsem se svým pádem upadl znovu do bezvědomí. Probral jsem se až doma. V posteli.
Šokem jsem okamžitě vstal. Došel jsem ke dveřím a podíval se na ně. Byly jako nové, žádný vyškrábaný symbol. „Oko tě vidí,“ ozvalo se z konce chodby. Podíval jsem se tím směrem. Stála tam postava v hábitu. „Kdo jsi?“ zeptal jsem se. Postava mlčela. „Teď už tě oko vidí. Nejsi více pod ochranou,“ prohlásila a pak odešla. Zašla za roh. Vyběhl jsem tím směrem, ale zmizela. Nebylo mi jasné kudy a kam, ale nebyla tam. Těžce jsem polknul a zašel do koupelny. Svlékl jsem si triko a pozoroval znak oka vyřezaný na mém hrudníku.
„Tohle je fakt ujetý,“ uteklo mi z úst.
Druhý den odpoledne se mi opět vypnul telefon. Po nějaké chvíli opět zopakoval animaci i s větou. Nenásledovalo tlačítko. Obrazovka na chvíli zčernala a ukázala mi mapu. Byla na ní zanesena trasa na nějaké souřadnice.
Hned po škole jsem se vydal na místo na mapě. Dovedlo mě do čtvrti plné garáží. A tam k jedné z nich. Dveře byly pootevřené. Vešel jsem dovnitř. Za stolem seděla postava v kápi. „Posaď se, čekám tě,“ řekl mi, ať už to byl kdokoliv. Sedl jsem si. „Kde je můj bratr?“ zeptal jsem se ostře. Chvíli bylo ticho. Poté se ke mně postava naklonila: „Tam, kde budeš brzy i ty.“
Někdo další mě pěvně chytil a přidržel na židli. Postava za stolem ke mně hodila složku. Následně ji otevřela a začala na stůl skládat fotky. Ta samá situace. Vysoká budova, roztržená košile a pak už jen rozmašírované tělo na chodníku. „Oko tě vidí.“ Vybavil jsem si, když jsem koukal na ty fotky. Bylo mi jasné, že to dotyčný řekl. „Proč mi to ukazujete?“ zeptal jsem se. „Podívej se pořádně, pronesla postava za stolem a já se naklonil blíže k fotografiím. „Brácho…“ hlesl jsem.
Vytrhl jsem se tomu, kdo mě držel a skočil jsem po postavě za stolem. Svalil jsem ho na zem a začal ho mlátit. Slyšel jsem křupnutí, pravděpodobně to byl zlomený nos. Začalo se mě chytat více rukou a tahat mě dozadu. Nezvládal jsem jim odolávat a po chvíli mně unavily. Postava, do které jsem doteď mlátil, se zvedla. Sundala si širokou kapuci. Měla na sobě kuklu s velkým rudým okem. Vytáhl z kapsy pláště injekční stříkačku. „Prosím, už ne,“ hlesl jsem unaveně.
Dál si nic nepamatuji.
Chvíli jsem bloudil v temnotách. Přišel jsem si jako roztroušený. Střípky mě jako by se vznášely kolem. A já stál mezi nimi. Těžce jsem polknul. Cítil jsem horkou slzu, která mi stekla po tváři. Byla mi zima. Najednou jako by se v mém nekonečnu začal zvyšovat vítr. Studený a rychlý. S kousky ledu, které mi trhaly tváře.
Probral jsem se. Ležel jsem na střeše paneláku. Když jsem se zvedl, dole už byla spousta policistů. Slyšel jsem bouchání na střešní dveře. „Jsem zachráněn. Mě Oko nedostalo.“ Dveře se otevřely a dovnitř vešel člověk. Vypadal, jako policejní vyjednavač. Na sobě měl modrý oblek, bílou košili a černou kravatu.
Pomalu jsem se zvedl. Vytáhl pistoli a namířil na mě. „Tohle skončí. Teď,“ řekl mi. Pozorně jsem si ho prohlédl. Měl náplast nalepenou přes nos. Srdce, jako by se mi zastavilo. „Proč?“ hlesl jsem. „Máš jednoduše moc silnou vůli. Sledovali jsme každý tvůj krok mimo tvou ložnici. Víme, kdy jsi bratra sledoval. Víme, kdy sis získal přístup do systému. Takové tady nepotřebujeme. Jsi na Oko moc zvědavý.“ Přiblížil se ke mně: „Vlez na okraj a dělej, co ti říkám.“ „Tohle vám neprojde,“ řekl jsem mu s rukama nad hlavou, když jsem se zvedal. „Jo, to už jsem slyšel tolikrát, ale komu to asi tak řekneš? Ani nevíš, kdo jsem.“
Otočil jsem se a došel na kraj střechy. „Proč tohle děláte?“ zeptal jsem se. Protože potřebujeme společenství jen obětavých a poslušných. To ty, ani tvůj bratr, ani Michaels, nikdo z vás nejste. A proto vás musíme eliminovat. A tak alespoň zvedneme povědomí o naší existenci. Všichni se Oka budou bát a my je zlomíme. Ty nehodící se zabijeme a ze zbytku povstane nová říše. Spojíme se se silou cosmu a dávní bohové nám propůjčí své vědění.“ „A co vy jako jste? Ujetej čtenářskej kroužek Howarda Lovecrafta? Vzpamatuj se, chlape, nic jako bohové, dávní ani nic takového neexistuje!“ Přiblížil se opět ke mně: „Copak jsi ho sám neviděl? Neviděl jsi Oko mezi galaxiemi. On je ten, který nám přinese vědění. Ale potřebuje oběti. Ty neprozíravé. Ty, kteří netuší. Nemají sílu pohlédnout do nitra sebe a uvidět! Teď si rozervi košili a ukaž všem svůj znak. Znak toho, který je viděn Okem.“
Hrozně jsem se zpotil. Cítil jsem, jak mi pot teče po tváři. Roztrhl jsem si košili a přemýšlel, jak se z téhle situace dostat. „A co si myslíte, že vám to vědění dá? Nevydržíte ho, vaše hlavy na to nejsou dělaný. Váš mozek na to nebude mít kapacitu.“ „Mýlíš se, povznesli jsme se nad naše vědomí a naše mysli jsou teď jednou, proto potřebujeme co nejvíce členů. Když se s námi propojí, vědomí, které nám prastaré Oko předá, se rozdělí mezi každého z nás a budeme neporazitelní. Ty však schopnost se povznést nemáš. A proto musíš zemřít. Teď pověz všem, že je Oko vidí. Ať to každý ví!“
„Oko vás vidí!“ zakřičel jsem. „Oko vás vidí!“ zopakoval jsem. Věděl jsem, že se odsud nedostanu. „Skoč!“ řekl mi. Chvíli jsem tam stál. „Skoč!“ zařval na mě. „Nebudu to opakovat.“ Nebyl jsem připraven. „Tohle, co děláte, je neuvěřitelná hovadina. Budete za to pykat!“ Cítil jsem, jak se za mnou usmál. „Vážně? A kdo nás pykat nechá?“ Do zad jsem dostal ránu, pravděpodobně od něčeho co hodil. Zavrávoral jsem a spadl přes okraj. Cítil jsem, jak se mi všechny vnitřnosti zamíchali. Impulz po dopadu byl rychlý. Chvíle euforie vyplavením adrenalinu a pak už jen věčná nicota.