Návrhářka Táňa Havlíčková – originální, nadčasová

Autor

Dnes jsem pro náš web oslovila výraznou osobnost světa módy – návrhářku paní Táňu Havlíčkovou. Většina moderních žen si právě její značku Háta velice oblíbila. Jak se tvoří oblečení pro české ženy a v čem se, podle Táni Havlíčkové, lišíme třeba od Francouzek? Jaké barvy budou in letos na podzim? Na tyto a mnoho dalších otázek mi odpovídá zajímavá dáma, která ve svých návrzích pomáhá každé z nás objevit samu sebe.

Jaké byla Táňa Havlíčková dítě – rozpustilý divoch nebo naparáděná princezna s volánky na šatečkách?

Táňa vyrůstala jako kluk… vůbec mě nebavily panenky – měla jsem jen jednu oblíbenou, a to byl kluk, říkala jsem mu Kamil (úsměv). Bydleli jsme na samotě u lesa a já slezla všechny stromy v okolí – byla jsem šéfem indiánů. Jezdila jsem na bráchově kole, pod rulkou, protože jsem nedosáhla na sedlo a brzdila jsem nohou tak, že jsem šlapala na přední brzdu. Vůbec nechápu, jak jsem mohla přežít svoje divoké dětství (smích).

O jakém povolání snila dospívající dívka Táňa?

Můj otec maloval a nádherně fotil a vedl mě k tomu odmalička, učila jsem se vedle něho barevným kompozicím, často mi pomáhal objevovat nádherné záběry přírody. Když jsme spolu koukali na západ slunce, ukazoval mi v něm všechny možné odstíny barev… takže jsem logicky chtěla být fotografkou.

Co bylo největším impulsem pro Vaše rozhodnutí stát se módní návrhářkou?

Úplně nejdříve jsem se chtěla naučit šít, protože jsem měla dlouhé nohy a všechny konfekční kalhoty mi byly nad kotníky a já to nesnášela. Takže mi maminka jednou, to mi bylo asi patnáct, dala staré prostěradlo, posadila mě za starý šlapací stroj a řekla „uč se“. A já se opravdu snažila a bavilo mě to. Nicméně jsem to nikdy nepovažovala za své možné zaměstnání. Návrhářkou chtěla být moje starší sestra, já byla taková „intoška“ – chtěla jsem dělat velké umění (úsměv). „Hadry“ mi přišly málo interesantní.

Předváděla jste někdy své modely jako modelka na molu?

Ano, tak to zřejmě zařídil osud a já se jen vezla. Otec mého manžela byl režisérem v ostravské televizi a můj manžel, byť fotograf, byl jeho profesí velmi přitahován. Začal organizovat a režírovat módní přehlídky – a já mu na ně šila modely. Tedy nejdříve to bylo tak, že když jsme dělali módní přehlídku, tak jsem ze své skříně posbírala své oblečení (je fakt, že jsem chodila velmi výstředně oblečená, takže se to na přehlídku opravdu hodilo) a logicky jsem ho pak předváděla já…

Představte našim čtenářům značku Háta (Proč Háta, pro koho byly modely této značky určené?)

Háta byla nejen přesmyčka mého jména, ale hlavně je to staré české jméno. Chtěla jsem touto značkou dát všem najevo, že hodlám dělat modely pro českou ženu, že nechci podléhat hektickým, neustále měnícím se módním trendům, že chci tvořit něco,v čem se česká žena bude cítit přirozeně. Myslím, že cíl, který jsem si na začátku dala, jsem opravdu splnila. V dobách největší slávy této značky jsme měli až dvacet tisíc prodaných modelů za rok. A podotýkám, že to všechno byly jen moje návrhy.

Dočetla jsem se, že se velice dobře vyznáte v typech osobnosti a podle určitých znaků dokážete o člověku mnohé vyčíst. Pro jaké typy žen navrhujete oblečení nejraději?

Jsem člověk, kterého nebaví povrchní vnímání světa. Z toho důvodu mi na čas móda přestala stačit. Jsem v podstatě hloubavý filozof, který vnímá vše kolem sebe v duchovních rozměrech. A tak jsem tak nějak naprosto přirozeně začala zkoumat, proč něco sluší některým typům více a začala jsem v tom nacházet úžasné souvislosti, které vycházejí právě z naší duchovní podstaty.

Nekupujeme si věci náhodně, je v tom ukrytá velmi hluboká podvědomá informace, která vede náš, zdánlivě nahodilý, výběr. Žena, jenž je sama sebou, která se má ráda taková jaká je, má výběr harmonický a ucelený, většinou i výběr vnímá vědomě. Ale spousta žen tápe, podléhá momentálním náladám, svému okolí – hlavně svému partnerovi.Ve zralém věku zase svým dospělým dcerám. Je to velmi složité téma. Čím déle takto vnímám oděv, a samozřejmě s tím související účesy, doplňky a vše čím se obklopujeme – tím zjišťuji, jak je móda úžasná a hluboká.

Ano, máte pravdu – vidím na člověku jeho nitro. Před mým ostřížím zrakem se těžko někdo ukryje (úsměv). Ale teď vážně, nedívám se na lidi běžně takhle do hloubky, to bych se z toho zbláznila, jen když někomu dělám osobní konzultaci jeho stylu. Samozřejmě mám nejraději styly blízké mému – ležérní oblečení, to je to, co nemusí hýřit barvami a mašličkami, ani překonstruovaným střihem, líbí se mi jednoduchost, která má sílu v dokonalé kvalitě a sofistikovaném střihu. Takové oblečení pak nepostrádá ten hluboký duchovní rozměr.

 

S jakým materiálem ráda tvoříte?

Nejraději mám viskózu, je to přírodní, těžký, splývavý materiál a v kombinaci s vlnou nebo bavlnou z ní lze tvořit nekonečné množství úžasných modelů. V Paříži jsem hodně pracovala s hedvábím – a teď jsem se k jeho dokonalému kouzlu vrátila – připravuji z něho kolekci na Prague Fashion Weekend, na kterém budu mít 24.září přehlídku na Pařížské ulici. První modely z nové kolekce už můžete vidět 1.září na akci Žena roku v hotelu Ambassador, kde budu mít módní přehlídku.

Jak se má žena ve Vašich modelech cítit?

Především přirozeně. Nemám ráda modely, které škrtí, ve kterých se nesmíte ohnout nebo vůbec moc hýbat. Mám ráda hladivé materiály, které ženským postavám lichotí a dělají naše tělo hezkým.

Pracovala jste víc než rok v Paříži. Co Vám tato zkušenost dala?

Nepředstavitelný posun v profesi. Schopnost dívat se na oděv naprosto jinýma očima, než mě učili tady na školách. A nejen mě – hledám už půl roku asistentku, která by dokázala vnímat oděv jako já, s tím nadšením a ochotou se učit. Takovou, které bych právě ráda předala moje nenahraditelné zkušenosti z Paříže. Jsem však nesmírně zklamaná absolventkami všech typů škol, jenž jsou u nás. Ta děvčata jsou naprosto přesvědčená o své úžasnosti, kreativitě a dokonalosti a přitom naprosto nejsou schopná se pohybovat v módním reálném světě. Tady se ze studentů tvoří nějaká prazvláštní elita, jenž si myslí, že kolem sebe bude mít tým lidí, kteří za ně budou realizovat jejich kreativní nápady. A v realitě pak většinou skončí jako shop asistentky v shoping centrech. Ty školy je velmi špatně připravují na práci v oděvním průmyslu.

V čem se liší oděvní požadavky Francouzek od našich žen? Jsou Francouzky skutečně tak štíhlé, krásné a oduševnělé, jak bývají vypodobněné v romantických filmech a knihách?

Štíhlost Francouzů je světově známá – a když jsem viděla kolik toho sní, tak jsem si říkala: jak je to vůbec možné? Snad je to skladbou jídelníčku, stravují se daleko lehčeji než my, ale stejně je za tím především jakási genetická paměť. Jsou jiné v každém případě, jsou takové ležérní, nad věcí, klidné, ušlechtilé.Nikdy jsem tam neviděla takové ty „vystajlované“ ženy, oblečené do rádoby značek od hlavy až k patě, které si tady o sobě myslí, že jsou in a některé z nich – ty které patří mezi české „celebrity“ si dokonce myslí, že udávají směr české módě … Ha ha ha – takovou kreaturu tedy v Paříži opravdu nemáte šanci potkat.

Na české módě je smutné, že Češky nemají svůj vlastní názor. Respektive ony ho mají, ale stydí se ho říct a prosadit si ho nahlas. Nikdo tady neumí říct to pověstné: král je nahý. A tak určují směr módy v českém rybníčku diletantky, které rozeznají maximálně velikost 34 od 36 a ty ostatní krásné a normální ženy si myslí, že pak módě nerozumí, protože nechápou to prazvláštní oceňování šatů a image v rubrikách módní policie.

Máte nějaké profesní vzory?

Líbí se mi práce několika úžasných tvůrců – Antonio Marras pro svoji schopnost sladit současnost s duší starého italského venkova, mám ráda Donnu Karan a její ušlechtilou a sofistikovanou módu do velkoměsta typu New York a v poslední době mě velmi příjemně překvapil Němec Wolfgang Joop, který prodal svou okázalou a mondénní značku Joop, aby se v Paříži, ve svých 60 letech, pustil do naprosto odlišné a velmi hravé kolekce pod značkou Wunderkind a slaví s ní velké úspěchy.

V lednu 2011 jste otevřela svůj boutique TH TANA HAVLICEK v Praze. Kam můžeme pro Vaše modely vyrazit, pro jaké ženy a pro jakou příležitost jsou Vaše modely určené?

Boutique pod značkou TANA HAVLICEK najdete na Maiselové ulici 1, v Praze Josefově. Moje modely vyjadřují mou životní filozofii – dělám je pro ženy, které nepodléhají bezhlavě módním trendům, ale zároveň vždy respektuji růst a vývoj společnosti, která se posouvá ve svém výrazu. Znamená to, že nedělám módu slepě trendovou, ale směr, kam móda kráčí, v mých modelech najdete. Ostatně zřejmě jsou moje modely velmi nadčasové – našla jsem ve skříni onehdá zapomenutý model z jedné přehlídky z roku 2006 a nejen, že měl velký úspěch na přehlídce v minulém týdnu, ale ještě si ho odvezla jedna nadšená Francouzka do Paříže (úsměv).

 

Pracovala jste také jako zahradní a interiérová designerka. Co Vás na této práci baví?

Je to především relax. Bydlím v centru kousek od Betlémského náměstí, proplétám se denně cestou do mého butiku mezi davem turistů po rozpálené dlažbě Starého Města. A pak zajedu na nějakou zahradu a ocitnu se v jiném světě, který nádherně voní trávou, senem a kytkami a já při práci na projektech začnu zase trénovat mozek, protože když dělám modely, tak se mi z hlavy vykouří všechny názvy stromů a keřů. Potom se mi zase začnou vybavovat v hlavě v latinské podobě a já se spokojeně ponořím do kouzelného zeleného, voňavého světa. Odpočinu si u téhle práce a načerpám zase sílu i inspiraci pro další modely.

Jak relaxujete?

V poslední době především nerelaxuju, ten rozjezd, neboli spíše comeback, je velmi hektický, na odpočinek v podstatě není čas. Sem tam najdu chvíli, kdy vezmu našeho psa a zajdeme někam do lesa na procházku. Já jsem náruživý a naprosto neúnavný chodec, tak byť náš Barny je nesmírně živý pes, přesto ho totálně unavím. Když přicházíme zpátky k autu, už na něm vidím, že se mu už nechce chodit, že by mi nejraději skočil do náruče. Bohužel ho neunesu, má pětatřicet kilo!

A pak mám obrovskou výhodu, protože já ráda řídím a když jedu do dílny nebo pro materiál, tak volím cesty mimo hlavní tahy a relaxuju – všichni si ze mě dělají legraci, že jsem jak doktor z filmu Vesničko má středisková, protože stíhám koukat na srny, zajíce, zajímavé mraky, potoky…. Prostě jak říkám – taková cesta je pro mě opravdu relax.

Prozradíte našim čtenářkám barvy letošního podzimu?

Tmavě modrá, béžová barva velbloudí srsti, antracitová, jedlová zeleň – a pak v doplňcích živé barvy. Máme tentokrát opravdu z čeho vybírat.

Co podle Vašeho názoru schází českým ženám 21.století?

Myslím, že neschází, ale pomalu ji objevujeme – je to vnitřní sebejistota. Naši rodiče vyrůstali v nesvobodě a ta je nesmírně svazující. My se učíme být samy sebou a umět se prosazovat – své názory, svůj životní postoj, ustát si svou výchovu dětí, kterou cítíme, že je ta správná. Souvisí to i s naším oblečením. Učíme se vyčnívat a nestydět se za to. To se mi na nás líbí.

Děkuji za zajímavý rozhovor a přeji hodně dalších úspěchů.

Více se o módní návrhářce Táně Havlíčkové dozvíte zde: http://www.tanahavlickova.cz/

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na