„Chtěla bych, aby naše knížky přinášely pohodu…“

Autor

Lidé mají spoustu nápadů. Některé z jakéhokoliv důvodu pustí z hlavy, jiné prostě opustit nelze, když už se ta myšlenka zrodí. Když mi do mailu přišel nenápadný mailík, že bylo založeno nové nakladatelství s názvem JaS, natolik mě to zaujalo, že jsem se chtěla dozvědět víc. Nikoho, kdo něco takového rozjel, neznám a tak jsem s prosbou o rozhovor oslovila jeho zakladatelku, paní Janu Semelkovou. A ta mě odzbrojila svou vstřícností i rychlostí, s jakou k rozhovoru přistoupila.

Jak člověk dojde k tomu, že si založí nakladatelství?

Vlastně to začalo reorganizací na mém bývalém pracovišti. Do letošního roku jsem byla klasický zaměstnanec a vůbec si neuměla představit, že by to mělo být jinak. Jenže ta reorganizace mi nešla pod nos a já stála před rozhodnutím – přizpůsobit se (to se mi nechtělo), nebo odejít. Jenže co pak, redaktorka na volné noze? Můj muž mi vlastně mé tápání a rozhodování usnadnil. Založil nakladatelství s tím, že on hlídá finance a o ostatní je na mně. A tak si vybírám z rukopisů, jednám s lidmi, se kterými mně baví jednat, tvořit, vymýšlet – je to úžasné. Splnil se mi velký sen.

Co bylo největší překážkou při jeho rozjetí?

Finance, jak jinak. Ale i to se vyřešilo a od té doby mám nabídku více rukopisů, než stihnu učíst a než dokážeme za jeden rok vydat. Pak je trošku potíž s propagací – knihy, o kterých čtenáři nevědí, leží ve skaldech, nikdo z nich nemá radost. A tak je hlavně na mně, abych dala o našich knížkách vědět všem, kteří mají rádi pohodové knížky… Ale to je přesně to, co mne baví, takže nejde o překážku.

Není to v dnešní době risk?

Je i není. Ale kdo neriskuje, nic nemůže dokázat. Navíc, kdybych se o to nepokusila, tak si to budu vyčítat. Aspoň já to tak cítím. Věřím, že si nás čtenáři najdou. A spolupráce s báječnými autory jde k duhu nám všem, myslím si.

Na jakou literaturu se zaměřujete? Jaké knihy už u vás vyšly?

V hledáčku máme především české autory, většinou začínající, ale také některé polozapomenuté tituly, o kterých jsem přesvědčena, že bychom se k nim měli vracet. Samozřejmě nahlížíme i za hranice, ale opravdu jen v omezené míře. Domnívám se, že zahraničních autorů máme plné pulty v knihkupectvích. Takže tam asi pro malého nakladatele moc prostoru nebude. Ale šikovných spisovatelů je u nás dost – jen ještě nedostali příležitost.

Jako první u nás vyšla novela Kateřiny Hejlové, která se jmenuje Fimbul. Odehrává se v blízké budoucnosti, kdy Prahu a vlastně celou Evropu zahalí tříletá zima – zima, která zmrazila zemi i vztahy, zima, která zároveň odhaluje lidské charaktery. Jde o velmi působivý text. Hned poté jsme vydali detektivku Ivany Hutařové Jedna vražda stačí. V hlavní roli zde vystupuje Matylda Pekárková, čerstvá důchodkyně, a její pejsek Dorotka. Jde o pohodový příběh, byť s dvěma úmrtími, protože Matylda nepotřebuje k odhalování záhad ani přístroje, ani nástroje, neprolívá krev a nestřílí od boku – poslouchá a dedukuje… Jako třetí k čtenářům zamířil soubor povídek Moniky Petrlové – Hafni! a jiné povídky. Dvanáct příběhů s nečekanými pointami. Jde o autorčinu prvotinu a musím říct, že mne velmi mile překvapila svým stylem a profesionálním přístupem při spolupráci nad rukopisem. A každým okamžikem se na pultech knihkupectví (22. 11. vyrazí kniha z tiskárny do distribučních skladů) objeví knížka pro děti od Jirky Holuba – Jak se zbavit Mstivý Soni. Velmi rozverné čtení o třídě zlobivých páťáků a jejich paní učitelce. A tím je letošní plán vyčerpán

Kam byste chtěla, aby vaše nakladatelství směřovalo? Jaké jsou plány do budoucna?

Chtěla bych, aby naše knížky přinášely pohodu, aby čtenáři viděli, že práce nad nimi nás všechny bavila – od autora, přes redaktora, grafika, ilustrátora, po tiskárenské pracovníky. A aby tato radost se dostala až k nim a oni rádi naše knížky četli. Co víc si přát právě teď i v budoucnu? Spokojené autory i čtenáře. Chtěli bychom, aby všem bylo jasné, že naším cílem je vydávat kvalitní texty dobrých autorů, dobře redakčně zpracované, kvalitně vytištěné – prostě neošizené v žádné fázi.

Kolik rukopisů vám v životě již prošlo rukama? Vzpomenete si, který byl první, nad kterým jste si řekla: „Waw! Tak to je něco!“ Nebo na takový teprve čekáte?

Počet rukopisů, které jsem měla v rukách, neodhadnu – možná tisíce. Ať už jen k posouzení či k redakčnímu zpracování. Textů, které jsem s radostí přečetla a jásala nad dalšími stránkami, bylo několik – ještě v nakladatelství Amulet to byl rukopis Miloše Kratochvíla Mikuláš, Ježíšek, pan Vrána a my, pak od Ivy Procházkové Myši patří do nebe. Z těch, co jsem pak sama redigovala, to určitě byla Vzpoura strašidel Jirky Holuba. A dneska? Dneska jsou to všechny naše knížky, které jsme právě vydali. Fimbul mne uhranul hned při prvním přečtení, kvůli rukopisu Ivany Hutařové jsem se nevyspala, protože jsem ho musela (ano, musela) dočíst do konce a povídky Moniky Petrlové mne polapily a nepustily. Co se týká textu Jirky Holuba, tak jeho zlobiví páťáci prostě nemají chybu – díky nim jsem se stala opět školákem…

Myslíte si, že jsou Češi čtivý národ?

Rozhodně jsou, myslím, že to potvrzují počty prodaných knih a oblíbenost knižních veletrhů a trhů pořádaných na našem území. Čteme rádi, a ačkoliv máme málo času, tak na písmenka si čas uděláme vždycky.

Blíží se Vánoce, co byste si přála? A co byste popřála vašim i našim čtenářům?

Přála bych si, aby naše knížky udělaly čtenářům radost pod stromečkem, abych i já sama objevila pod stromečkem knížku (nějak na mne Ježíšek zapomíná od té doby, co pracuji v nakladatelstvích), kterou bych si sama nevybrala, ale která by byla opravdu pro mne tou pravou.

A všem přeji pohodu, radost z každého dne a hlavně hodně sluníčkových dnů, které prozáří každou chvilku našeho života. Ať se všem daří a každý má možnost dělat to, co ho baví!

Děkuji za rozhovor a přeji spoustu dobrých autorů, spokojených čtenářů a krásné adventní dny plné pohody a inspirace.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na