Divadlo je mé oblíbené kulturní místo. Znala jsem ho však dosud hlavně z pozice běžného diváka. U filmu už jsem měla možnost nahlédnout do zákulisí, ale u divadla se mi podařilo nakouknout „pod pokličku“ (respektive s trochou nadsázky „pod lampičku“) až díky dnešnímu rozhovoru.
Člověka možná ani nenapadne, kolik lidí se podílí na přípravě divadelního představení. Jsou to tvůrci jednotlivých částí díla, kteří musí spolupracovat a být propojeni, aby celek splynul v jedno a diváka nerušily jednotlivé složky. Jaké to je být divadelním osvětlovačem a proč si tuto práci tak oblíbil, se dozvíte od jednoho z nich, Jiřího Doudy.
Čím jsi chtěl být jako dítě?
Rád jsem četl různé knihy o raketách, letadlech a ponorkách, ale ani jsem nechtěl dělat nějakou tomu odpovídající práci. Rozhodně ne po výbuchu raketoplánu Challenger… Měl jsem spíš hodně mlhavou představu, že budu dělat něco jako moji rodiče vědci a cosi zkoumat v laboratoři.
Kudy vedly tvoje studijní a pracovní cesty?
Studoval jsem na „univerzálním“ gymnáziu s tím, že pak budu pokračovat na vysokou školu, podle toho, co mě bude bavit právě na gymnáziu. Hlásil jsem se tedy na knihovnictví na filosofické fakultě a na učitele dějepisu/češtiny. Ve finále jsem ale skončil na České zemědělské univerzitě – Agronomické fakultě, oboru rostlinná výroba, kterou jsem dokončil v roce 2001. Následoval rok a půl civilní služby – rozšlapávání a vyhazovaní modelů domečků na architektonické fakultě ČVUT – a rok nezaměstnanosti. Poté jsem začal pracovat v laboratoři biologie pylu – Ústavu exprimentální botaniky Akademie věd. Tady jsem se snažil objevit regulační motivy specifické pro geny aktivní pouze v pylových zrnech. To se mi ale bohužel příliš nedařilo a radši jsem odjel s kamarády na Nový Zéland, kde jsem byl asi půl roku.
Jak ses dostal k práci divadelního osvětlovače?
Přes kamaráda zvukaře, který potřeboval pomocníka na připravovanou novou divadelní hru. Moje hlavní “úloha“ spočívala v namotávání žlutého kabelu od mikrofonu mezi jednotlivými písničkami a v nakládání a přenášení odposlechů pro kapelu, která v představení hrála. To se ještě jednalo o práci na poloviční úvazek, ale rozhodně mi to přišlo o dost zajímavější než předešlá molekulární genetika. K osvětlovačům jsem přestoupil asi za půl roku, když nejlepší osvětlovač zkolaboval před představením a bylo potřeba najít místo něj postupně nějakou náhradu.
Takže tě pozice osvětlovače zaujala a zůstal jsi.
Vzpomínám si, že už jsem předtím dvakrát pouštěl projekce na party a hrozně mě to bavilo. Navíc mám rád knížky a filmy, což se k tomu, myslím, docela hodí. Taky mě dost ovlivnil právě onen hlavní osvětlovač pan Dragoun, protože ať jsem viděl za předešlých deset let dělat různé lidi různé profese, tak jemu to fakt šlo úplně nejlíp. A byl u toho navíc v takovém klidu, že jsem to jinde neviděl. Zaučení probíhalo za pochodu. Začínal jsem jen jako mačkač tlačítka „GO“ v hotovém představení. U nově zkoušených her jsem pak hlavně hlídal správná místa ve scénáři, zatímco pult obsluhoval pořád některý z kolegů. Když jsem pak už ovládal celou dobu zkoušení hry, povedlo se mi párkrát se do toho slušně zamotat.
Co je tedy náplní tvojí práce?
No, musím svítit 🙂 To znamená, že u jednotlivých představení ta patřičná světla nastavit, kam je potřeba, a pak “odjet“ celou hru z osvětlovacího pultu. To už je poměrně jednoduché, protože vlastně jen mačkám jedno tlačítko na jednotlivé narážky ve hře a světla se mění sama podle odpovídajících nálad uložených v pultu. Kromě toho ještě ovládáme i projektor a tzv. štychy. To jsou světla, co sledují herce (zpěváky) v pohybu. To mě opravdu baví, protože si u toho připadám jako ve filmovém muzikálu.
Náročnější bývají zkoušky novinek. Každá se musí nasvítit podle představ režiséra a výtvarníka, a pak vytvořit a nahrát do pultu světelné nálady. Závisí na jednotlivých režisérech: někteří už mají předem jasno, jak by to mělo vypadat a jiní to začnou vymýšlet a experimentovat až na místě. Což je ta horší varianta. Tomu se buď věnuje zvláštní osvětlovací zkouška (která trvá většinou dost dlouho do noci), jindy se vytváří přímo za pochodu s herci. Záleží na trpělivosti režiséra. Hra se i se světly zkouší většinou 2 – 3 týdny před premiérou.
Kromě toho mám samozřejmě “na starosti“ i zájezdové verze příslušných her. Vždy je potřeba se přizpůsobit divadlu, do kterého jedeme. Nahraju si jednotlivé skupiny světel (např. zvlášť forbínu, zadní část jeviště atd.) na šavle pultu a hru odsvítím tímto způsobem.
V čem je zajímavé divadelní zákulisí?
Asi úplně ve všem… Moc nevím, jak to popsat bez blábolů o divadelním kouzlu, ale prostě to je super. Je třeba velký rozdíl, když jsme na zájezdě v ošklivým ”komunistickým” kulturním domě, anebo když jedeme do ”normálního” divadla s vlastním souborem. Ale na druhou stranu v tom prvním případě můžou přijít mnohem lepší diváci, kteří jsou rádi, že k nim někdo přijel. Ale ještě raději než v zákulisí jsem v osvětlovací kabině.
Stává se x-tá repríza představení rutinou, nebo je potřeba být neustále v plné pozornosti?
Samozřejmě to druhé, rutina to není nikdy. Hlavní je pamatovat si, kdy musím dávat pozor a kdy mám zrovna čas. Záleží zase přímo na té příslušné hře. Nejhorší jsou asi ty, které mají málo světelných změn – to je záludnější, než případ kdy mám třeba 70 změn za hodinové představení.
Kolik různých her v jedné sezóně „svítíš“?
Polovinu z těch, co se nazkouší, střídám se s druhým osvětlovačem u pultu. Ale v některých hrách zase štychuju nebo pouštím projekce. Takže teď zrovna svítím čtyři hry, v páté štychuju a ještě jedna hra mě do konce současné sezóny čeká.
Jaká je podle tebe rodina 21. století, jak bys ji nasvítil?
Možná trochu víc digitální? Myslím, že lidi se moc nemění, akorát mají na sebe asi míň času než dřív, ale jak kdo… Barvu bych si vybral oranžovou nebo červenou, protože vypadají na lidech o dost líp, než řekněme modrá nebo zelená. A styl? No prostě na začátku tma, na konci taky a průběh pokud možno bez pauzy a velkých blikaček 🙂
Děkuji za rozhovor i fotografie a přeji úspěšnou (nejen divadelní) sezónu!
Úvodní foto: pixabay.com