Fikce i fakta Taťany Březinové

Autor

K spisovatelce, paní Taťaně Březinové mne dovedly dvě knihy – Křižovatky žen a Děravý štěstí. Obě tyto knihy ve mně zanechaly hlubokou pocitovou stopu. Novely se sociální tématikou jsou psané velmi realisticky a čtenář si má možnost uvědomit, že spousta situací se může přihodit vlastně každému z nás.

Neváhala jsem a zajímavou osobnost jsem oslovila a požádala o rozhovor. A tak se mi díky zajímavým knihám podařilo poznat obdivuhodnou ženu české literární scény. Kdo přivedl paní spisovatelku k psaní, kdo ji inspiroval, kde a jak nachází podněty pro své psaní a jaké bylo donedávna její největší břímě? Nejen na tyto otázky dnes odpovídá paní Taťana Březinová.

Paní Březinová, jste absolventkou Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy. Jak jste se dostala k tomu oboru?

S láskou k literatuře se u mne pěstovala i úcta k psanému slovu. Od toho není daleko ke snaze, aby se člověk pokusil o tvorbu sám. A tak jsem první reportáž napsala, když mi bylo čtrnáct – téma bylo skutečný požár v lese. První pohádku jsem však napsala v mých devíti letech. To znamená, že práce s fakty, jak bych to řekla dnes, je v jistém slova smyslu obtížnější než fantazie.

Dále jsem měla velké štěstí na vynikající profesorku literatury na gymnáziu. Ta naší třídu poutavě vedla dějinami i tehdejší přítomností domácího i zahraničního světa poezie, prózy a divadelních dramat. Dala mi teoretické základy a nasměrovala mě ke studiu na vysoké.

Ale žádná fakulta z člověka novináře neudělá. Natož pak spisovatele. Záleží na řadě okolností, jak se k tomu dostanete. Někdo píše z touhy a potřeby se vypovídat, jiný chce někoho vytrestat či se někomu nebo něčemu pomstít, další vidí v literatuře cestu k úspěchu a slávě. Málokdo je však natolik sebekritický, aby si přiznal, že je mnoho povolaných, ale málo vyvolených. Naši současní literární kritici leckdy nepostřehnou jemnou hranici mezi skutečným autorem a grafomanem.

Vaše povídky vycházely v časopisech. Jak vzpomínáte na svá redaktorská léta a na spolupráci s časopisy?

Za první republiky a až do konce 90. let minulého století měly každé noviny sobotní či literární přílohu, která byla přehlídkou žurnalistiky, žánrů, kterým se říkalo umělecké: fejeton, sloupek, soudnička, literární reportáž. Nechyběly ani krátké prózy a poezie. To už byla vysoká laťka a psávali je již publicisté, a také byly slušně honorovány, oproti každodennímu novinářskému řemeslu, což byly zprávy a články. Dnes tyto žánry z novin a časopisů bohužel prakticky vymizely. Začínala jsem literární reportáží, ale zákonitě jsem skončila u povídek. Myslím, že to bylo koncem 70. let. K psaní mě inspiroval manžel Ivan Černý, vynikající povídkář a publicista.

Jste nositelkou literárních cen za reportáže. Co pro Vás tato ocenění znamenají?

Novináři se rádi zúčastňují soutěží, zvláště těch prestižních. Ani ne k vůli finančnímu ohodnocení, ale kvůli touze poměřit se s ostatními lidmi od pera. A když jsem kupříkladu dostala vysoké ocenění po boku Františka Nepila, on za literaturu a já za publicistiku, byla to velká pocta. Úžasná motivace, řečeno dnešním slovníkem. V tu dobu mě ovšem nenapadlo, že i já budu jednou psát povídky, novely i romány. Ještě jsem tak byla ochotná věřit tomu, že zvládnu literaturu faktu, což je novinařině nejblíže.

Rozdíl mezi dnešní a tehdejší žurnalistikou vidím v tom, že tenkrát to byla ještě poctivá práce sběru faktů v terénu. Dnes se shánějí na internetu. Také nebyl bulvár, který mrzačí vkus a likviduje morální zábrany.

Nevím, jak u jiných, ale mým největším dobrodružstvím co by žurnalisty i literáta nebyly fikce, ale fakta. A úkolem novináře je fakta shromažďovat a osvětlovat. Nikoli překrucovat ku obrazu svému. Román s fakty pracovat nemusí, ale pracuje-li s nimi, pak by je měl ctít také.

Já jsem se zpočátku hlavně zabývala sociální tématikou, situací dětí ze špatných rodin a jejich dalšími osudy. Abych z toho mohla napsat knížku novel, pracovala jsem pět měsíců jako pomocná vychovatelka v dětském domově. Vedení domova nemělo ani tušení, že tam vlastně sbírám materiál pro své psaní. Tyto novely nebyly vydány hned, některé vyšly dokonce až po změně režimu, tedy až za zhruba čtvrt století od svého vzniku, aniž by však ztratily na své hodnotě a aktuálnosti. Dá se říci, že jsem na svou první knihu čekala opravdu dlouho. Nikoli že bych byla snad líná a tvořila nějak těžce, ale velkým problémem starého režimu byly dlouhé lhůty při vydávání knih, běžně se připravoval titul do výroby pět let. A dále pak poměry ve vydávání knížek, kdy veškerá domácí nakladatelství okupovala stará garda a mladé autory, až na malé výjimky, pouštěla dopředu jen velmi zdráhavě.

Psala jsem tedy do šuplíku a přitom jsem se již tenkrát připravovala na „velký dokument“ o mém zmizelém strýci, polárním letci Janu Březinovi, který se zúčastnil legendární Papaninovy výpravy a obdržel vysoké sovětské vyznamenání. To jsem ovšem neměla ani tušení, že byl v době stalinských čistek nespravedlivě obviněn ze špionáže a zastřelen. Z jeho příběhu se nakonec vyklubala obsažná kniha literatury faktu, kterou jsem dopsala po desítkách let sběru materiálů se svým synem, novinářem Mikulášem Černým.

Váš oblíbený žánr je novela. Proč?

Povídka je velmi těžký útvar, protože autor má na své vyjádření krátkou plochu. Každé slovo tam má svou váhu. Důležitý je příběh či děj, který nelze utlouci slovním průjmem, veledůležitá je pointa. Škoda že zatím nechtějí naši nakladatelé většinou povídky vydávat. Ve světě je to velmi oblíbený literární a knižní žánr, zvláště dnes v uspěchané době. Ani novela zatím nenašla své uplatnění. Ta již svou stavbou předchází román, a protože je dosti členitá, autor má více možností fabulace a dosti prostoru pro prokreslení postav i popisů. Nejtěžší je však román. Ten vyžaduje vypsaného, zkušeného autora. Svým čtenářům doporučuji, aby člověk, který chce psát, začal u povídky.

 

Dnes se věnujete výhradně psaní knih. Kde čerpáte náměty pro své knihy?

Píši romány ze současnosti. O mezilidských vztazích posledních tří generací. Příběhy se mi rodí v hlavě při pozorování okolí, z prožitků života. Mám slabost pro problematické postavy, které obtížně hledají místo na slunci, pro outsidery, a jestli mě někdo ovlivnil v tragikomickém vidění světa, tak to byl italský režisér Federico Fellini. Řada mých postav má rysy konkrétních osob, ale nebývá to často.Většinou jsou moji hrdinové vymyšlení. Alfou a omegou je ale při psaní románu základní kostra, hlavní nosný příběh románu, která se pak obaluje masem charakteristik, dialogů, událostí, epizod, minipříběhů…Ale není vše jen do detailu promyšlené, existuje naštěstí něco jako literární intuice, kdy příběh vytryskne jako divoký pramen.

Napsala jste několik knih s naučnou tematikou. Jaký je Váš vztah k cestování po českých krajích a především k severním Čechám?

Ten kraj mám moc ráda, zvláště Děčínsko a České Švýcarsko, kam jezdím od dětství. Věnovala jsem mu čtyři knihy. Nejúspěšnější byla knížka encyklopedického charakteru s názvem „100 + 1 zajímavost z nejsevernějších Čech“. Byla to moc hezká, tvůrčí žurnalistická práce, kdy jsem řadu informací a faktů ještě získávala debatami s německými starousedlíky. Problematika severu Čech zaznívá i v mém románu Tanec na paletě, který vyšel před čtyřmi lety. Vše se točí okolo dvou přítelkyň, které se na důchod odstěhují z Prahy na sever, a jedna se stane zdařilým kopistou pláten zdejšího slavného malíře Augusta Frinda, za první republiky přezdívaného Brožík Šluknovského výběžku.

Která kniha se Vám psala nejobtížněji a proč?

V loňském roce vzbudila zájem kniha Návrat zmizelého letce s podtitulem Pátrání po dramatickém osudu českého polárníka Jana Březiny. Tuto knihu pokládám za vrchol mého celoživotního snažení. O osobu svého strýčka, kterého jsem nikdy nepoznala, jsem se zajímala od dětských let. Tím spíš, že byl v rodině považován za nezvěstného. Bylo známo, že se v tehdejším Sovětském svazu v roce 1937 zúčastnil jako letecký mechanik slavné Papaninovy výpravy k severnímu pólu, byl nejmladší z výpravy a jediný cizinec. V roce 1938 byl zatčen a rodina ho nikdy nespařila. Pátrala však po něm prostřednictvím Červeného kříže z Československa od roku 1956. Byly to tři generace – babička, maminka a já. K faktům jsem rok po roku přidávala další. Stalo se z toho dobrodružné pátrání po zmizelém člověku, až na to, že něco takového bylo v 70. letech minulého století téměř nepředstavitelné. Ale nevzdávala jsem se. Teprve po rozpadu Sovětského svazu se mi dostaly do rukou tajné archivní dokumenty, které potvrzovaly příběh nevinně odsouzeného a popraveného člověka v 1938, v době stalinského teroru. Bylo mu šestadvacet let. Na pozadí historických událostí bylo nutno rekonstruovat konkrétní příběh – a to byl strašně těžký úkol. Práce na knize, to bylo velké břímě mého života.

Knihu jste napsala se synem Mikulášem Černým. Jak vzpomínáte na neobvyklou spolupráci? Co Vám tento společný projekt dal?

Syn právě dokončoval magisterskou práci na Institutu mezinárodních studií UK na katedře Ruských a východoevropských studií na téma Jan Březina a byl již čtvrtou generací rodiny, která se snažila vypátrat pravdu. Do Ruska jezdil a studoval tam v archivech. Když jsem pociťovala ze své práce únavu a cítila, že ji asi nedokončím, byl tady on. Najednou to šlo od ruky. Materiál k rukopisu se sice shromažďoval od roku 1956 (desítky let), ale stále bylo co objevovat. Dokonce ještě pár hodin před odevzdáním nakladateli panu Rybkovi. Ale břemeno ze mně konečně spadlo a mohu se zase věnovat „jen“ románům.

Matka a syn, nezvyklá autorská dvojice

Co pro své čtenáře chystáte letos?

Do tisku je připravena kniha Velká cesta seniorů. Jde o příběhy poválečné generace. Skupinka důchodců se nastěhuje do budovy, kam chodívala kdysi dávno do školky, a chce si žít po svém, třeba i na hranici zákona. S trochou nadhledu a ironie to může zajímat nejen seniory. Nyní pracuji na románu s pracovním názvem Zaklepej na dveře, který dává do protikladu svět obyčejných lidí se světem novodobých zbohatlíků.

Jaká je Taťana Březinová ve chvílích odpočinku? Co děláte, když nepíšete?

Mám tři dospělé děti, dvě vnoučátka, čekám třetí, a zpívám ve sboru starou hudbu. Možná že to pražskému Emauzskému sboru a orchestru spíš kazím, ale hodně to prožívám. Nikomu to neříkejte, ale i to by mohl být při troše košatosti námět na novou knížku, jak tak o tom přemýšlím…

Děkuji za příjemný rozhovor a přeji Vám spoustu spokojených čtenářů.

Některé knihy paní Březinové:
Děravý štěstí
Křižovatky žen
Tři holčičky na římse
Sanatorium raněných duší, aneb Bylo-li by libido
Marika píše Vincimu
Takoví jsme blázni
Tanec na paletě
Šluknovsko
Návrat zmizelého letce (spoluautorství s Mikulášem Černým)
100+1 zajímavost z nejsevernějších Čech

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na