Již XI. ročník výtvarného festivalu, který doprovází a dolaďuje festival hudební. Jako ideální se mi zdá oba festivaly propojit a chodit od hudby k výstavě a zase zpět a znova. Kdo však hudební část už nestíhá a je kulturomil, tak nemusí zas tak plakat, protože Smetanova výtvarná Litomyšl je k návštěvě většinou po celé prázdniny. Nechte se pozvat mou fotokoláží letošní nabídky a naplánujte si do jednu z prázdninových cest do východních Čech. Potkat můžete například Tři psy Michala Gabriela z roku 1985.
Hudební část Smetanovy Litomyšle končí zítra, a tak ať už k hudbě přidáte výtvarno, nebo se vydáte jen na výtvarno, obojí se vyplatí. A výhoda je, že ať máte rádi klasiku, zajímavosti, zvláštnosti nebo výstřednosti, to všechno si můžete v rámci výstav dopřát. Letos je jich přes deset plus spousta uměleckých kousků „jen tak“ v prostoru města. Předem se omlouvám za nadměrné používání slova „kousek“, ale kromě toho, že město je plné pěkných kousků, tak je tam všechno vážně tak nějak kousek od sebe.
V zámku, podzámčí a kousek kolem.
Prohlédnout si samozřejmě můžete samostatně „zámek jako takový“. A že je na co koukat nejen vevnitř (například zámecké divadlo), ale také zvenku, což není u zámků zas tak obvyklé. Prohlédnout si a pohledat například sgrafita – „psaníčka“, kterých je tu přes osm tisíc (a žádné se neopakuje!) není rozhodně nudná věc. Ta původní se většinou bohužel nedochovala, ale na generální rekonstrukci v 70. letech zapracovali restaurátoři pod vedením Olbrama Zoubka. A tak pojďte do zámecké náruče, brány jsou dokořán.
To nejlepší! vybrala a představuje Městská obrazárna ve II. patře Státního zámku Litomyšl. Jen pár jmen: J. Čapek, E. Filla, J. Zrzavý, J. Lada či F. Tichý… A moc zajímavé jsou i osobní a osobité a přesto rozpoznatelné pohledy (umělecké) různých autorů z různých dob na město Litomyšl, ztvárněné v jejich dílech.
Sejdete-li nejen do přízemí, ale vezmete to ještě níž, najdete ve Sklepení zámku Sochy a reliéfy Olbrama Zoubka. Tato stálá výstava má díky prostorům opravdu neskutečnou atmosféru. Na zahřátí těla i mysli Vám bude nabídnuta deka a sklenka vína. Pokud tyto berličky nepoužijete, věřte, že vás zahřeje a uchvátí dílo tohoto jedinečného sochaře – osobně i v jeho výtvorech.
A když půjdete za srdcem, najdete i Srdce pro Václava Havla, které sem bylo natrvalo přemístěno a domnívám se, že je mu v této společnosti moc dobře. Srdce vzniklo odlitím ze svíček, které po úmrtí pana Havla nosili lidé na pietní místa na různých místech v republice. Napsat můžete i vzkaz (na lístek ve tvaru srdce), stejně jako můžete do otevřeného srdce osobně vstoupit. Nebo vylézt na štafle a prohlédnout si jej ze žirafí perspektivy.
O tom, že Jeden svět nestačí, budete přesvědčeni, když popojdete jen kousek od zámku, konkrétně do Zámeckého pivovaru. Přesvědčovat nás budou Poklady umění 19. století ze sbírky Patrika Šimona. A ano, hned vedle je také Rodný dům Bedřicha Smetany – stálá výstava (další důkaz, že výstavně lze navštívit Litomyšl celoročně).
Regionální muzeum je po rekonstrukci a nabízí toho mnoho. Aktuální dočasnou výstavou pro velké jsou Projekty 2003 – 2015 autorů Václava Ciglera a Michala Motyčky. Výstava dokumentuje myšlení a uvažování autorů o současném světě, přesahující hranice architektury a vizuálního umění. Pro děti (i ty věčné) je pak určena výstava Merkur, kde si odvěkou stavebnici nejen prohlédnete v malých i obřích stavbách, ale můžete si samozřejmě i pohrát.
Jestli Vás zaujmou projekty výše uvedených mužů, můžete se podívat i na jedno z jejich děl v reálném světle. Pokud se to tak dá říct. To světlo je v tomto případě spíše nadzemské až kouzelné a hraje velkou roli. Nachází se totiž v Piaristickém chrámu Nalezení Sv. Kříže. Je jen pár kroků od Regionálního muzea. A od zámku. Světelné sakrální instalaci: Oltářnímu stolu – Menza bylo na konci června požehnáno Mons. Tomášem Halíkem.
Na náměstí a pár kroků od něj.
Pro upřesnění: i na náměstí je to od zámku co by kamenem dohodil. Stojíte na kraji a vidíte zámek, procházíte náměstí a občas na Vás shora vykoukne klášter (kousek od zámku – mimochodem Klášterní zahrady jsou ideální odpočinkové místo, kde se smí na trávník a kdo na něj bosou nohou šlápne, už nechce odejít). Není možné projít náměstí a nepotkat výstavu. Začít lze hned tam, kde najdete To nejlepší z Galerie de Lara, ale pozor, těžko odsud odejdete s prázdnou, takže možná spíš nechat až na závěr. Díla autorů jako Adolf Born či Olbram Zoubek jsou tu k zakoupení za cenu dostupnou běžnému člověku (samozřejmě nemám na mysli sochy v životní velikosti). Je to naše oblíbené místo pro nákup dárků k výročím, kulatinám, apod.
Na stejné straně náměstí pak dojdete až k domu U Rytířů. Musím říct, že pro mě jeden z nejpřínosnějších letošních výtvarných zážitků. Nezaujaly mě totiž jen Obrazové příběhy Milady Marešové – ač i ty byly velmi zajímavé a překvapilo mě, kolik známých děl tato malířka „převážně všedního velkoměstského života“ ilustrovala – ale hlavně její osobní příběh a život. Naštěstí po sobě zanechala mnoho děl, jak výtvarných, tak literárních, takže jsem si s úctou koupila knihu Waldheimská idyla a hodlám blíže poznat tuto statečnou ženu.
Přejdeme na druhou stranu náměstí, kde máme nedaleko sebe hned dvě galerie. Tvrdohlaví 2015 v téměř celém původním složení představí historickou i současnou, ale rozhodně velmi zábavnou tvorbu v Galerii Miroslava Kubíka. Pánové Diviš, Gabriel, Lhotský, Milkov, Suška, Nikl, Róna, Skála a Marhoul. Tady jsem asi fotila nejvíc, protože mě „to tu“ fakt bavilo. Hravost, to je asi to první, co mě napadá. A je to hravost nejen s materiály, nebo barvami či tvary, ale také s fantazií, představivostí či slovy/názvy. Je mi tak těžko vybrat jednu ukázkovou fotografii, tak vybírám tu, kde jsou dvě díla. Květ Čestmíra Sušky a Ve větru Petra Nikla.
O jak jinak než kousek dál, o pár (o 11) čísel popisných je místo pro milovníky umělecké klasiky: aktuálně konkrétně je to výstava Od klasicismu k impresionismu v českém malířství 1780 – 1910 v Galerii Kroupa. Průběh malířství a krajinomalby v průběhu 19. století lze opravdu obdivovat zblízka a uvědomit si a dumat nad tím, jak tenkrát dokázali dělat téměř 3D obrazy jen „obyčejnými“ tahy štětcem. Uklidňující výstava plná jistoty.
Když projdeme z náměstí k řece – na Vodní valy – a půjdeme chvíli po proudu, můžeme se v Bobo Cafe občerstvit (nebo v poledne i nasytit skvělou polévkou), ale zároveň se i pokochat. Jako správná kulturní kavárna nabízí své prostory tentokrát Litografii etc. Prohlédnout si můžeme grafické listy tištěné technikou litografie, tradiční techniky tisku z kamene a několik autorských knih – práce studentů Střední školy uměleckoprůmyslové v Ústí nad Orlicí. Možná tedy vidíme první výstavy budoucích uměleckých elit. Je dobré být na začátku slibné budoucnosti.
Jedinečný Váchal.
Portmoneum – Museum Josefa Váchala, stálý výstavní prostor. Příběh a osobnosti by si zasloužily samostatný článek. A já jim to dopřeji. Aktuálně upozorňuji milovníky aktů alespoň na výstavu, které byla zapůjčena jedna místnost muzea, kde hlavním tématem je síla a krása ženského těla, jak to vše vidí Tereza z Davle – Akty. Zajímavostí technickou je použití „staré těžké“ techniky, autorka si hraje také s přírodním světlem, nikoliv s retuší a umělými reflektory. Při návštěvě nevynechte stálé prostory jedinečně a zcela originálně vyzdobené Josefem Váchalem.
Za městem.
Jen kousek za městem, který rozhodně je třeba neminout, je White Gallery v Osíku. Nyní se ohlíží za sochařskou tvorbou letos zemřelého „pana domácího“: František Janda Ohlédnutí 1960 – 1980 je oslavou tohoto skvělého sochaře a patriota místního regionu, jehož díla můžete najít v soukromých i státních sbírkách po celé zemi. Tohle místo navštěvuji pravidelně, naplňuje člověka klidem nejen díky umění, které ukazuje, ale i díky místu, ve kterém se nachází. Je to taková odpočinková zóna oproti sice klidnému, ale přeci jen městskému ruchu.
Pojedete-li ještě dál (možná vaše cesta do/z Litomyšle povede přes), zastavte se v Pardubicích. Východočeská galerie vystavuje v Domě U Jonáše nebo v pardubickém zámku, anebo také před zámkem. Prokličkujete mezi pávy a můžete si prohlédnout venkovní výstavu „Humans of Pardubice“ – fotografie Tomáše Kubelky, do 30.11.2015.
Krásné kulturní – nejen, ale i – výtvarné léto po celé zemi i v zemích jiných!
Fotografie: Tereza Cimburková (trz)
Více o výstavách litomyšlských letošních i předchozích najdete na TOMTO WEBU.