Moje láska ke knihám

Autor

Začátek tohoto příběhu bych chtěla směřovat do období mé „puberty“, tedy do období vzdoru, prvních lásek a především obětování veškerého volného času kamarádům, počítači a zábavě. Během studia na střední škole jsem byla nucena přečíst povinnou četbu. Bylo to pro mě utrpení. Vždy, když jsem musela do knihovny a musela jsem si půjčit nějakou knihu ze seznamu povinné četby k maturitě, dělalo se mi nevolno, pociťovala jsem nechuť jak ke knihovně, tak k lidem, které si zde „dobrovolně“ půjčovali knihy ke čtení. Nechápala jsem, jak může někoho bavit sedět nebo ležet u knihy a číst, číst, číst.

Veškeré knihy, které jsem byla nucena ve škole přečíst, jsem přečetla s nechutí, již po přečtení knihy jsem si nepamatovala, o čem je příběh a už vůbec jsem nedokázala udělat z knihy stručný „výtah“ toho nejdůležitějšího do čtenářského deníku.  Od malička jsem typ člověka, že nemůžu být do ničeho nucena. V tu chvíli mi to nejde, neumím, nechci a neudělám. Avšak maturitu jsem zvládnout musela, takže jsem se donutila, ani už teď nevím jak, a těch pár knih jsem přečetla, udělala za pomocí internetu čtenářský deník a z toho se učila na maturitu. No a výsledek byl potěšující….Maturitu jsem hravě zvládla. Nakonec mě to samotnou potěšilo a už mi ani tak nevadilo, že jsem „ztratila“ tolik času čtením knih.

Po střední škole jsem nastoupila na Vyšší odbornou školu do Prahy, kam jsem musela dojíždět z místa bydliště, což je Jižní Morava. Každý týden jsem jezdila vlakem do Prahy na studia a zase na konci pracovního týdne domů na víkend. Cestovala jsem vlakem, jelikož moje máma pracuje jako výpravčí u Českých drah a cestování vlakem jsem měla zadarmo. Zpočátku jsem koukala na okolí, přírodu, sledovala jsem lidi, jak pracují na zahradě, děti, jak si hrají na pískovišti. Ale tak jako vše, i tohle mě po čase omrzelo. Začala jsem s sebou vozit sluchátka, poslouchala jsem písničky, dívala se na filmy, anebo jsem se cestou vlakem učila, abych se nemusela učit na studentské koleji a mohla trávit volný čas s kamarády a spolužáky. Časem už mě začalo nudit i to koukání na filmy a poslouchání hudby. Ne vždy jsem měla chuť se učit. A jen tak koukat „do prostoru“, to taky nebylo nic pro mě. Jednoho dne jsem doma „vyňourala“ nějakou knihu ještě po dědovi a babičce a vzala jsem si ji s sebou do vlaku. Začala jsem číst, zpočátku mě to moc nebavilo, ale řekla jsem si, že když už jsem ji číst začala, mohla bych ji i dočíst. Příběh byl napínavější a napínavější a já byla nakonec smutná, když už jsem přijížděla do Prahy a musela jsem knihu zavřít a čekat, až zase budu cestovat vlakem.

Takhle jsem začala číst a přečtené knihy přibývaly, až jsem doma neměla žádnou, kterou bych si mohla ještě přečíst. Když se to dozvěděla rodina, že čtu, začali se mě vyptávat, jaký žánr mě baví. Postupně jsem zjistila, že mě baví číst především detektivky a thrillery, občas si přečtu i zajímavý román. Knihy jsem dostávala jako dárek od rodičů, prarodičů, tetiček, sestry. Dokonce jsem začala chodit i do knihovny, abych nemusela čekat, až mi zase někdo nějakou knihu daruje. Z mých kamarádů pouze několik má stejný koníček jako já, což je čtení. I ti mi tedy začali půjčovat své knihy, co našli doma nebo mi je dokonce darovali, protože by se jim doma na ně jen prášilo.

Jednoho dne přišla máma z práce a sdělila mi, že si na jednom z vlakových nádraží všimla v čekárně knihovničky, kterou tam zřídili pracovníci českých drah a která slouží k tomu, aby si lidé, kteří cestují vlakem, nějakou knihu vypůjčili a až ji přečtou, tak ji zase do některé knihovničky na vlakové stanici vrátí, a zase si ji může přečíst někdo jiný. Také tam lidé mohou přinést knihy, které doma již nechtějí. Takto se do oběhu dostane více a více knih. Začala jsem to tak praktikovat i já. Jakmile knihu přečtu a vím, že ji už nikdy nebudu číst, zanesu knihu do některé z veřejných knihovniček, a když mě tam nějaká zaujme, tak si ji vypůjčím, přečtu a po přečtení zase odnesu do některé z knihovniček. A takhle to jde dál a dál. Úplně jsem tomu propadla. Nyní už je to několik let, už nejsem studentka, ale pracující a i když do práce dojíždím pouze nějakých 70 km, stále ve vlaku čtu. Dokonce si občas čtu i doma, když nemám nic na programu a mám trochu toho volného času. Takže i když někoho z vás něco nebaví, nepropadejte panice. Za pár let může být vše jinak.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na