Ohlédnutí za 55. ročníkem KVIFF

Autor

Po roční pauze se do Karlových Varů vrátil se svým 55. ročníkem mezinárodní filmový festival, známý pod zkratkou KVIFF. Kromě respirátorů, kontrolování platných očkovacích průkazů a všudypřítomného pucování koberců, sedaček a všeho ostatního by jeden ani neřekl, že se jednalo o nějaký omezený režim.

Festival byl pompézní jako vždy. Od tradiční výzdoby, přes červený koberec až po nabitý program se festival jevil jako každý jiný ročník, který nebyl ztížený současnou situací. A když trochu předběhnu to, co vám na následujících řádcích představím, tak mohu říct, že se 55. ročník KVIFF opravdu povedl.

Zcela vychválit bych chtěl novou aplikaci KVIFF.TV, kterou si pro letošní ročník nechal festival vytvořit. Byla přehledná, stabilní a člověk v ní našel krom programu i spoustu živých přenosů, rozhovorů a soutěží spojených s festivalem. Jediná věc, která mi na ní osobně chyběla, tak byla možnost rezervací lístků. KVIFF toto řeší ještě druhou aplikací, kterou už po několik let přináší do Varů společnost Vodafone. Tuto aplikaci ale nemohu vychválit stejně jako KVIFF.TV.

Ale filmový festival není o aplikacích. Je o filmech. A pokud opět trošku předběhnu, musím říct, že letos jsem byl opravdu nadšen z výběru filmů. Na festivalu se objevily zajímavé premiéry, unikátní a nápadité filmy a obecně kvalitní tvorba. Takže je asi nejvyšší čas si více přiblížit filmy, které jsem měl tu čest navštívit. Zajímavostí letošního festivalu je to, že se na něm objevovaly i filmy z roku 2019, jelikož loňský ročník musel být zrušen/odložen. Já jsem upřímně 100% nesledoval, z jakého roku filmy byly. Mnohem více mě zajímalo, v jakých letech se odehrávají. Převážně tak šlo o současnost, v jednom případě o minulost, a v druhém i o blízkou budoucnost.

Všechny texty synopsí beru z oficiálních stránek 55. ročníku KVIFF.

Zem je Láva / Stop-Zemlia (Ukrajina – 2021)

„Šestnáctiletá introvertní Máša se nejjistěji cítí ve společnosti Jany a Seni, kamarádů ze třídy. Ve volných chvílích přemýšlí o životě a o sobě a sní o spolužákovi, do něhož je platonicky zamilovaná… Režisérka Kateryna Gornostai s nesmírnou silou vtahuje diváka do mikrosvěta středoškolského maturitního ročníku a seznamuje ho se sny i obavami mladých studentů. Lyricky křehký snímek přibližuje jedno z emocionálně nejintenzivnějších období v životě – období spojené s hledáním sebe sama, nejednou provázené bolestnými pochybami, i s postupným uvědomováním si vlastní identity. Režisérka díky blízké spolupráci s mladými neherci dosáhla nadmíru autentického výsledku, za který získala cenu za nejlepší film v sekci Generation na letošním Berlinale.“

Říká se „Když nemáš co hezkého říct, raději mlč.“ Pokud bych se ale řídil tímto příslovím, tak bychom hned přeskočili na další snímek. Stop-Zemlia je z letošního ročníku jediným filmem, který jsem téměř zapomněl hned, jak jsem opustil sál. Děj se velmi nepříjemně táhl, protože film se svou stopáží dvou celých hodin neumí uspokojivě dávkovat události filmu tak, aby držel divákovu pozornost. Mám-li říct opravdu upřímný názor, řekl bych, že to, že má film pomalé tempo, z něj nedělá umělecký film. Ano, klidně je možnost říct něco ve stylu, že film není pro obyčejného diváka a že se vám třeba pomalejší tempo mnohdy líbí, a já se zde přidám s tím, že mě také. Ale jak jsem řekl výše, film vám neuspokojivě dávkuje to, co vás opravdu má zajímat. Což je dle mého osobního názoru škoda. Jelikož co filmu musím pochválit je kamera a herecké výkony. Vizuální stránka filmu je fenomenální a pokud se v některých záběrech jen zasněně zadíváte na scénu, která je vám servírována, dozajista vás nadchne zmiňovaná lyrika filmu. Herci také hrají velmi uvěřitelně a řekl bych, že volba neherců je pro tento typ snímku mnohokrát pomyslným zlatým dolem. Jen je opravdu škoda, že zápletka a celý scénář hodnotu snímku tolik sráží. Myšlenkou filmu byl coming-of-age příběh, (označení pro filmy, knížky a hry zaměřené na dospívání hl. hrdiny či hrdinů) který ale působí jen jako z kontextu vytržená snůška nezajímavých glos ze životů středoškoláků. Díky hereckým výkonům však má divák pořád pocit, že mezi scénami zažívají mnohem zajímavější situace, než které jsou vám ve finále prezentovány na plátně.

Sny o toulavých kočkách (Česká republika, USA, Francie – 2021)

„‘Brácho, víš, co mě vždycky zajímalo? Jak tě napadne to, co máš nakreslit,‘ ptá se režisér David Sís svého staršího bratra Petra hned z počátku filmu. Odpověď nezazní, světoznámý výtvarník se možná zády ke kameře pousměje a nechá místo sebe vyprávět obsáhlý portrét, jenž mapuje jeho život od dětství přes nucenou emigraci do USA až po současnost. Koláž archivů, rozhovorů a animovaných pasáží zachycuje nesmírně talentovanou, až renesanční osobnost, žurnalistu, jednoho z prvních DJs v Čechách, později animátora, jehož snímek Hlavy (1980) získal cenu na festivalu v Berlíně, a to byl pouze začátek jeho kariéry… Pocta bez patosu, zato s nesmírnou úctou a (bratrskou) láskou. To je film Sny o toulavých kočkách.“

Přiznám se bez mučení, že dokument není zrovna žánrem filmů, které bych s nadšením vyhledával, a proto mě musí něčím na první pohled zaujmout. To se Toulavým kočkám dost povedlo. Film je opravdu velmi krásnou poctou Petru Sísovi, kterého jsem do této chvíle znal vlastně jen z doslechu. Jeho příběh je zajímavý a je poutavě prezentovaný. Třešničkou na dortu je fakt, že krásné ilustrace Petra Síse byly pro film zanimovány, čímž snímek získal unikátní vizuální prvek, který udržuje divákovu pozornost. Zároveň je zajímavé poslouchat, co inspirovalo onoho autora k nakreslení jistých obrazů, a jedná-li se o reálné místo. Film nám prostřednictvím prolínaček ukazuje jak i přes svou silnou stylizaci vypadají kresby nerozeznatelně od reálných míst. Jediné, co filmu opravdu musím vytknout, jsou scény obou bratrů. David Sís, režisér filmu, implementoval do snímku scény se svým bratrem odehrávající se například na pláži, na chatě v Čechách a tak podobně. Problémem je však to, že působí uměle a inscenovaně, což neuvěřitelně nabourává nejen chod děje ale i celou atmosféru, kterou sám Petr Sís umí skvěle vybudovat svým vyprávěním a svými ilustracemi. Film rozhodně mohu doporučit.


David Sís, režisér filmu, při uvítací řeči před začátkem projekce.

Hrnec zlaťáků: Pár drinků s Shanem MacGowanem / Crock of Gold: Few rounds with Shane MacGowan (Velká Británie, Irsko – 2020)

„Uznávaný autor hudebních dokumentů Julien Temple si tentokrát zvolil jako hrdinu svého snímku irskou hudební ikonu Shanea MacGowana. Natáčení s ním přirovnal k průletu radioaktivní duhou, na jejímž konci odvážné čeká pověstný hrnec zlaťáků. Vzpomínky a výpovědi rodiny a blízkých přátel zdůrazňují význam irských dějin a tradiční irské hudby na MacGowanovu tvorbu, přibližují divákovi jeho pohled na svět i svérázný humor a poodhalují nitro punkového básníka, jehož celoživotním souputníkem se stal alkohol. Snímek o frontmanovi legendárních The Pogues produkčně zaštítil jeho dlouholetý přítel Johnny Depp, který ve filmu také vystupuje.“

Projekce provázená bouřlivým potleskem a blýskáním stovek foťáků, jelikož se jednalo o první film, který v Karlových Varech představoval herec Johnny Depp, nám představila opravdu syrový pohled na hudební scénu a na její dopad na hudebníky samotné. Shane MacGowan zde vzpomíná a reflektuje na svůj život a na svou hudební dráhu, která nabrala nečekané obrátky. Film začíná na velmi lehkou punkovou notu. Postupně však spadá do depresivní a melancholické nálady, ve které vás drží až do konce. A není to vůbec na škodu. I delší stopáž sedí obsáhlému životu MacGowana, z kterého máte pocit, že stále neřekl vše, co by mohl a že by další hodiny a hodiny mohl vyprávět. Rozhodně mohu vřele doporučit příznivcům životních příběhů a hudby, nehledě na to jestli vás punk zajímá nebo ne. Navíc se dozvíte prostřednictvím Shanea i něco o historii Irska, což je jen přidanou hodnotou na už tak skvěle zpracovaném filmu.

Moje slunce Mad (Česká Republika, Francie, Slovenská republika – 2021)

„Vstoupit do manželství je vždy velký krok, pro Helenu však znamená zásadní změnu života. Opouští Prahu a po boku Nazira se stěhuje do Kábulu, kde se stává součástí rodiny, jíž nikdy neviděla. Nový svět přináší mnohá potěšení, ale i nástrahy, kterým jako Evropanka provdaná za afghánského muže musí čelit. Kulturní střet je přitom jen jedním z témat nového snímku Michaely Pavlátové, který se elegantně vyhýbá stereotypnímu pojetí zvolené látky. Moje slunce Mad je v prvé řadě humanistickým pojednáním o dynamice lidských vztahů, které se sice odehrává ve dvourozměrných kulisách středoasijského města, přináší ale zobecňující poselství o důležitosti vzájemného respektu a porozumění.“

Upřímně u tohoto filmu nevím, co víc mám dodat. Synopse to vystihla naprosto přesně. Z filmu jsem odcházel nadšen. O to víc, když jsem se během diskuze s autory dozvěděl, že vznikal celých 7 let. Film dokazuje, že animace není žánr, ale médium a že některým příběhům svědčí toto médium více než jiným. Film vás donutí přemýšlet o morálce a o rozdílech v našich kulturách a neustále vám v hlavě bude hlodat otázka, zda je jednání té či oné vlastně správné.

 


Autorka filmu, Michaela Pavlátová a autorka předlohy, Petra Procházková při debatě s diváky po skončení projekce.

Země potomků / La terra dei figli (Itálie – 2021)

„Civilizace se nachýlila ke svému konci. Zatímco Otec poznal život před apokalypsou, Syn se narodil do zbídačeného světa, v němž je půda neplodná a mezi přeživšími vládne zášť a krutost. Smrt jediného příbuzného je pro divokého chlapce záminkou k cestě za hranice domova. Pouze tak může rozluštit otcův deník, nejcennější artefakt v pozůstalosti. Země potomků je adaptací stejnojmenného komiksu autora Gipiho o dystopii, k níž lze přistupovat jako k fikci i varovné vizi naší vlastní budoucnosti. Osobitý příspěvek k žánru postapokalyptické sci-fi je pátým celovečerním filmem Claudia Cupelliniho, stejně jako hereckým debutem italského rapera Leona Fauna (Leon de La Vallée), který ztvárnil hlavní roli.“

Hned v prvních větách, které pronesl režisér snímku, když přišel na pódium, řekl, že původně film vůbec neměl být žánrem science fiction. Šlo jim o coming-of-age příběh, čehož na rozdíl od Stop-Zemlia dosáhli a velmi se jim to podařilo, ale sci-fi prvky by z filmu někdo silou páral jen velmi těžce. Musím říct, že jsem si toto dílo velmi užil. Přináší unikátní vizi, která i když vychází z komiksové předlohy, tak na plátno byla přenesena bravurně, postavy působí živě, příběh není nijak přikrášlen a je tak syrový a drsný, jaký by v post-apokalyptickém světě být měl. Herecké výkony jsou uvěřitelné a je vidět, že všem hercům jejich postavy sedly. Film umí krásně budovat jak napjatou, tak i klidnou a vcelku melancholickou atmosféru a jedná se tak i o velmi emocemi nabité dílo. Krom doporučení všem, kteří chtějí zase trošku jiný film s novým originálním světem, asi nemám co víc k filmu říct.

Ada / Dýrið (Island, Švédsko, Polsko – 2021)

„Společnost na opuštěné farmě dělá bezdětnému páru pouze stádo ovcí. Život Maríi (Noomi Rapace) a Ingvara (Hilmir Snær Guðnason) je skromný a pokojný, v souladu s během přírody. Právě jí se vzepřou v momentě, kdy ve stodole objeví záhadného novorozence a rozhodnou se ponechat si jej, varovným signálům navzdory. Debutující Valdimar Jóhannsson čerpá z folklórní tradice a přináší znepokojivé, navýsost osobité pojetí lidového příběhu, kde se lidské drama střetává s nadpřirozeným světem. Svého druhu vizuální báseň, kontemplující nad mateřstvím, bezmeznou láskou i respektem k přírodním zákonům, byla uvedena v soutěži Un Certain Regard, odkud si odnesla Cenu za originalitu, kterou porota udělila vůbec poprvé.“

Cena za originalitu je asi nejlepší definicí tohoto filmu. Opět začínalo uvedení filmu jeho režisérem slovy o tom, že to není ten žánr, kterým to ostatní nazývají, což v tomto případě byl horor. Ač má film hororové prvky, sám režisér to za něj nepovažuje. Ada je dozajista jedním z filmů, který mě nejvíce uchvátil nejen svým vizuálem ale i originálním a minimalistickým pojetím filmu. Kulisy islandské divočiny dokonale podivnému a mystickému příběhu, ve kterém všeho všudy figurují pouze čtyři postavy, perfektně sedí. Atmosféra loukami pokrytých mlžných hor bravurně podkresluje podivný a úzkostný příběh. Navíc fakt, že se celý film odehrává primárně přes den, mu dodává velmi osobitou chuť. Co mě fascinovalo, byly efekty, které byly naprosto skvostné a realistické. Doufám, že film nezůstane jen festivalovou záležitostí, ale dostane se i k širšímu publiku, jelikož tento velmi osobitý a unikátní experiment si dozajista větší pozornost zaslouží.

Smolný pich aneb pitomý porno / Babardeală cu bucluc sau porno balamuc (Rumunsko, Lucembursko, Česká Republika, Chorvatsko – 2021)

„Když se na internetu objeví domácí video, kde se Emi, uznávaná učitelka střední školy, oddává sexu se svým manželem, její reputace se ocitne v ohrožení. O osudu její kariéry má rozhodnout schůze rodičovského sdružení. Snímek jednoho z nejvýraznějších rumunských režisérů je kousavou trojdílnou satirou, která získala hlavní cenu na letošním Berlinale. Nechybí v ní takřka dokumentaristické zachycení Eminy cesty na schůzi, postmoderní expozice nejpalčivějších společenských témat ani velkolepé finále, během něhož vyplavou na povrch každodenní frustrace, předsudky a bezbřehé pokrytectví rodičů studentů. Film je přístupný od 18 let.“

Už v době, kdy proběhlo Berlinale, jsem se dozvěděl o tomto skvostu, který všechny šokoval, ale zároveň příjemně překvapil. Upřímně jen těžko přemýšlím, kde bych začal s popisem tohoto filmu. Asi se hodí do začátku říct, že oceňuji syrovost filmu, který si s ničím nebere servítky. Jen fakt, že začátkem je ono kompromitující, asi dvou a půl minutové video amatérského sexu donutil některé lidi ze sálu hned po začátku projekce odejít. A dozajista to bude i důvod, proč to někteří lidé nebudou moci dokoukat do konce. Respektive, proč film hned po začátku vzdají. Pokud to však udělají, připraví se o absolutně skvostný satirický příběh z doby loňské pandemie, který ukazuje, že i něco tak prvoplánově obskurního jako pornografie, mnohdy nemusí být tak odporné, jako běžné chování lidí. Zasazení filmu je zvláštní a špinavé, což v něm tak nějak umocňuje onu prapodivnou absurdní atmosféru. Ale i přes to bych filmu vytkl, že jeho první třetina je pouhou kompilací chůze hlavní protagonistky skrze město. Po chvíli to začne působit zdlouhavě a nudně, a nutno říct, že i já měl chvíli chuť film vzdát. Naštěstí jsem vydržel a nelitoval. Druhá a třetí kapitola filmu jsou naprostými skvosty, u kterých jsem se smál nejen já, ale i celé kino a dozajista je jeho drzý černý humor stěžejním prvkem, kvůli kterému si film oblíbí spousta lidí. Nakonec jen řeknu, že projekci odstartoval režisér větou: „Nevěděl jsem, že film soutěží v kategorii divácké ceny. Ale teď, když to vím, nevidím žádný důvod, proč by neměl vyhrát. Má všechno. Sex, násilí, černý humor a zmínku Karla Gotta.“ A ač to zní jak chce komicky, film to vše opravdu má, nebojí se to ukázat a je to jeho největší kvalitou.

Nabarvené ptáče (Česká Republika, Slovenská republika, Ukrajina – 2019)

„Ve své stejnojmenné prvotině, odehrávající se kdesi na východě Polska v čase II. světové války, Jerzy Kosiński syrově, bez citu a jakoby bez etických zábran tematizuje násilí, mučení a ponižování člověka, které nezná hranic. Režisér se nezalekl kontroverzí, jež próza dodnes vyvolává, a přenesl veškerou brutalitu na plátno, kde ji ještě umocňuje černobílá kamera. Vznikl tak fyzický film, jehož sledování působí bolest, stupňovanou pohledem na malého hrdinu, který tím peklem prochází, jako pozorovatel a mnohokrát jako oběť. Právě ona mrazivost podání dává paradoxně filmu sílu vášnivého výkřiku proti válečnému běsnění.“

Hned na začátek bych chtěl říct, že nemám rád válečné filmy. Na Nabarvené ptáče jsem šel, jelikož jsem si přišel hloupě, že jsem ho dodnes neviděl i přes jeho celosvětový úspěch. Mohu rovnou říct, že jsem neskutečně rád, že moje premiéra s tímto filmem byla na tak obrovském plátně. (Hotel Thermal má největší plátno v celé České Republice.) Přemýšlím, jak vůbec film shrnout. Podle mě by si zasloužil i samostatný článek. Velmi rád sleduji kontroverzní a násilné filmy, jelikož v dnešní politicky korektní a family friendly době se jen zřídka kdy objevují skutečně syrové a těžko stravitelné filmy. Viděl jsem již hodně, ale i tak jsem ze sálu odcházel s roztřesenýma rukama a ještě zhruba dvě hodiny po skončení projekce jsem film rozdýchával. Předem upozorňuji, že film určitě není pro každého a ne každý ho zvládne dokoukat. Herec hlavního protagonisty si zaslouží všechny světové ceny za nejlepší výkon v hlavní roli. Množství utrpení, kterým si protagonista projde, a jejich naturalistické zachycení by dozajista zanechalo šrámy na nejednom jedinci a není divu, že matka herce mladého Josky film těžce rozdýchávala. Vzhledem k tomu, že film je založen na stejnojmenné knize, u které sám autor říká, že není 100% podle reality, ale je velmi inspirována tím, co si on sám zažil, dostává film o stupeň větší vážnost. V tomto případě se nejedná o úsměvné „Inspirováno skutečnými událostmi“ které vidíte na konci každého druhého hororu, aby vás jako diváky ještě více vyděsily. Zde to film nikde neříká. A vy se po jeho zhlédnutí a po celou dobu sledování jen modlíte, aby to podle skutečných událostí nebylo. Z filmu je diváku fyzicky i psychicky špatně, ale upřímně je to dobře a tento snímek bych velmi rád zařadil pod filmy s velkým F. Tak, jak je Nabarvené ptáče natočené, si myslím vypadá film v nejčistší a nejsyrovější formě, která existuje.


Václav Marhoul se štábem představuje Nabarvené Ptáče ve Velkém sálu hotelu Thermal

Narušitel / El Prófugo (Argentina, Mexico – 2020)

„Co z nočních můr může přejít do našeho bdění? Inés se jen ztěžka vzpamatovává z tragické ztráty, děsy, které ji provázejí, ohrožují její práci hlasové profesionálky. Plíživé cosi je stále blíž a strach je stále intenzivnější, přestává být jasné, zda lidé, kteří jí chtějí pomoci, jsou na její straně. Ve snímku premiérovaném v hlavní soutěži Berlinale režisérka bravurní prací s žánrem kříží horor s psychologickou metaforou. Neviditelné monstrum s patřičnou gradací vyvstává jednak díky výkonu Éricy Rivas v hlavní roli, a také díky zvukovému designu, který je dramaturgicky napojen na specifická prostředí, jako je dabingové studio, koncertní sál nebo vnitřní ústrojí varhan.“

A dostáváme se k hlavní špičce mého karlovarského zážitku. Narušitel byl film, na kterém jsem byl dokonce dvakrát. Poprvé jako na úplně první projekci, kterou jsem měl ve Varech možnost vidět, a podruhé jako na úplně posledním filmu. V obou případech jsem si ho naprosto vychutnal a neuvěřitelně užil. Na film jsem šel podruhé cíleně, hlavně proto, abych si mohl všímat drobných detailů, které mi mohly utéct. A že jich bylo. Také jsem chtěl zjistit, zda nejsem jen zaujatý faktem, že se tento horor zaobírá stejným tématem i jeho zpracováním, jako jeden z ročníkových filmů, které jsem stvořil na střední škole. Mohu s klidným svědomím říci, že i teď, už týden po odjezdu z 55. ročníku KVIFF, bych se na film s chutí podíval znovu. Opět synopse vcelku jasně vystihuje, o čem film je. Opět se budu opakovat a řeknu, že bych byl rád, kdyby se film dostal k širšímu publiku a nezůstal jen festivalovým snímkem. Na IMDB i ČSFD si sice nese mrzkých asi 54%, ale osobně jsem ani jednu z připomínek, které v těch pár recenzích naleznete, na filmu neshledal a podle mě stížnosti na nesrozumitelný děj či pomalé tempo pramení právě z onoho prvku psychologické metafory, kdy člověk musí hledat spojitosti v ději. Tento film je definicí fráze „ďábel se skrývá v detailech.“ A za mě je to znovu správně. Umění a film obecně má lidi donutit přemýšlet, zanechat v nich nějakou touhu pátrat, a předat jim nějakou emoci. To se tomuto filmu rozhodně povedlo. Výborná kamera, naprosto fascinující sound design a hluboké, skvěle a s citem zpracované téma by mělo být dostatečným důvodem pro všechny, aby se na tento film chtěli alespoň jednou podívat.

Závěrem by to chtělo říct nějaké shrnutí letošního ročníku. Za mě byl velmi povedený. Možná jsem měl jen šťastnou ruku na filmy, ale přišlo mi, že i výběr filmů byl letos tak nějak vyšperkovanější. Možná za to mohl fakt, že v loňském roce dostali zelenou pouze projekty, které sršely potenciálem, ale kdo ví?

Jako vtipnou vsuvku na závěr chci jen dodat, že mě naprosto fascinuje cosi, co jsem viděl už při mé poslední návštěvě festivalu. Během projekcí ve Velkém sále se celkem často stává, že jsou filmy uváděny autory. Tudíž tam mají připravený stativ s mikrofony. Po skončení jejich řeči vyleze na podium kulisák, jehož prací je stativ položit na zem, aby nepřekážel divákům. Tento kulisák má ale snad pokaždé větší aplaus než autoři filmů a je to něco, co mi přijde strašně hezké a dodává to projekcí jakési osobité kouzlo.

1
Komentujte jako host

1 Počet komentářů
0 Odpovědi na vlákno
0 Sledující
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Nejžhavější komentáře
1 Autoři komentářů
  Odebírat  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na

díky, my jsme letos kvůli jinému termínu nestihli jet, tak jsme sledovali aspoň zprostředkovaně, ale ta atmosféra, ta se prostě předat nedá, to se musí zažít osobně 🙂