Při psaní se pak spíš snažím vžít do role čtenáře…

Mít tak zítřejší zkušenosti a včerejší odvahu…Tak zní oblíbené heslo Anny Bohuslavové, básnířky, redaktorky, spisovatelky, ženy  balancující na hraně harmonie a skepse. Takhle ji alespoň vnímám já, když prohlížím její fotografie. Jaká je skutečně? Pojďme se s Annou seznámit.

Ráda se při psaní pohybujete „po spirále“, je takový i Váš život?  

… troufám si říci, že takový je i život obecně. Vnímání spirály se však často  vytrácí díky velmi širokému záběru… Člověk má potom pocit, že se pohybuje po přímce – a teprve ohlédnutí ho vyvede z omylu.

Spirálu v kontextu příběhu vnímám především jako postupné rozvinutí – propracování výchozího motivu.  Jsme-li sami k sobě upřímní, můžeme žít také tak. I když to leckdy není nejsnazší řešení.

Anno, jste autorkou loga literárního webu Sůvička, věnujete se ilustracím profesionálně?

Ilustrování knížek patří mezi mé nesplněné dětské sny (učebnice fyziky pro pátou třídu by mohla vyprávět!). Sůviččina podoba  je  ovšem počinem nadšeného amatéra. Ráda bych jí pořídila ještě pár dalších portrétů, nápadů mám docela dost.  Uvidíme, zda se mi povede některé realizovat. Se svou kamarádkou Evou Hölzelovu, spoluautorkou webu Sůvička jsem spolupracovala i na její knize Milánek na zabití, kterou jsem doplnila několika kresbami.

Moje obrázky jsou k vidění i na jiných místech – v současné době můžete vidět dvě ilustrace na webu Příběhy na padesát slov, kam občas přispěju i textem.

Vaše činnost na Saspi.cz je již známá (nick Anna). Kde jinde naleznou čtenáři Vaši uměleckou stopu?

Odpověď na tuto otázku je myslím z velké části obsažena v předchozí…

Na tento rok chystá nakladatelství Krigl sborník současné poezie – dle sdělení nakladatele jsem se ocitla mezi vybranými autory, ale protože nevím úplně přesně, co si pod tím představit, můžu jen konstatovat: nechám se (snad příjemně) překvapit.

Na přelomu roku se mi povedlo spolupracovat se sdružením Svatobor na projektu Průvdoce po malostranských hřbitovech. Kromě jazykové korektury a výboru z poezie v závěru knihy jsem do ní pořídila veškeré fotografie.

Ráda fotíte. Píšete básně, umíte krásně obé propojit… Kdy vydáte svoji básnickou sbírku?

… až se najde nakladatel dostatečně odvážný, aby riskoval spolupráci s nezavedeným autorem…?

Ne, vážně: je pravda, že v současné době se pro mne osobně uzavírá jedno v podstatě ucelené období (pracovně jsem jej nazvala Kamikadze Woman) – dost možná i básně a fotografie z tohoto období půjdou propojit. Jen bych jim ráda ponechala trochu času na dozrání. Občas se může stát, že věci, které považujeme za excelentní, nám s odstupem doby až tak skvělé nepřipadají. Někdy stačí změnit jedno slovo, a text dýchá jinak, jindy je lépe celé to bez milosti smazat a začít znovu.

A pak jsou chvíle, kdy člověk překvapí sám sebe a v konceptech objeví spící poklad.

Abych se vrátila k tématu – dosud jsem žádného z vydavatelů neoslovila.

Zatímco na internetu je poptávka po poezii poměrně dobrá, v tištěné podobě se do ní příliš neinvestuje. A kniha doprovázená kvalitně tištěnými fotografiemi by asi nebyla úplně levnou záležitostí.

Cigareta, čaj, pohodlné oblečení, pohled pátrající po nesmrtelnosti chrousta…jak tvoříte Vy sama? Co Vás inspiruje?

Mám ráda ranní tmu, ten čas kolem čtvrté hodiny ráno, kdy je ještě klid, ale den už nabývá převahy nad nočním časem. Zatímco opravdové „sovy“ mají  v tomto čase poctivou půlnoc (ty pokročilejší se dokonce právě ukládají ke spánku), mne právě tehdy napadá při pohledu do pomalu se vytrácející tmy spousta věcí. (Ovšem „Chroustoviny“ se mi většinou zlomyslně přimotají do hlavy ve sprše, možná proto jsou tak stručné.)

Při psaní poezie vycházím hodně z vlastních pocitů, poezie je úžasný ventil emocí.

Co se prózy týká, snažím se především o zajímavý příběh, který čtenáře zaujme a zároveň mu nabídne trochu jiný úhel pohledu, než na jaký je zvyklý. Tentýž postup vlastně uplatňuju i při focení.

Největší pochvala, jakou jsem dosud slyšela, byla věta: Díky tobě se dívám na věci jinak.

Myslíte, že tvorba člověka, který zná škálu pocitů od beznaděje, deprese, přes laskavost k naději, je jiná, než „komerčního spisovatele“?

Coby nekomerční autor se cítím určitě svobodnější – ať napíšu cokoliv, je to jen a jen „můj problém“- nemusí mne trápit prodávanost titulu, ani recenze v denním tisku. Na druhou stranu může být právě postavení komerčně úspěšného autora i velkým plusem, určitou vnitřní podporou. Vždyť autor píše především pro čtenáře, a ne pro pouze své vlastní uspokojení.

Myslím si, že i autoři, které lze označit za „komerční“, znají a zažili velmi hluboké emoce. Jen možná zvolili cestu menšího odporu a upřednostnili oblíbenost před otevřeností. Nabízí se srovnání s vodou –  z téhož pramene můžete čerpat vodu na čaj, k umytí nádobí  i na zalití růží. Nic z toho není méně důležité, všechno má své místo a uplatnění.

Kolik času týdně věnujete lelkování, zevlování či pozorování okolí? Absorbujete tohle pro psaní?

Přesné číslo Vám nepovím, ale určitě ráda pozoruju lidi – zvláště pak, když si k tomu můžu pustit do sluchátek oblíbenou hudbu a nezatěžovat se jejich právě probíhající konverzací. Takový „němý“ film může být někdy hodně zajímavý, přiměje pozorovatele zachytit detaily, které by mu jinak unikly. Snažím se nepozorovat příliš intenzivně, protože z vlastní zkušenosti chápu, že to může být obtěžující… ale přiznám se, že občas se mi podaří přejet pár stanic metra nebo vypít ještě jednu kávu, která nebyla v plánu jen proto, abych viděla konec nějaké scénky…

Při psaní se pak spíš snažím vžít do role čtenáře. Uvěřila bych tomu?  – ptám se.  Znělo by mi to jako skutečný hovor, nebo jako nepravděpodobná konstrukce?

Občas taky s velkou chutí domýšlím útržky situací, leckdy hodně bláznivě – v tomhle jsem hodně vděčná za své kolegy v práci, kteří se rádi k podobně šíleným nápadům přidávají. Během přestávky na oběd tak leckdy vznikne naprosto luxusní nápad… byť většinou zůstane v přihrádce „ústní lidová tvořivost“… kdo ví? Třeba se někdy v budoucnu hodí.

Jaké  další prožitky utváří Váš život mimo výše uvedené?

Ráda přemýšlím o věcech, které lidi asi běžně neřeší. Je v tom prvek hry i hledání nových cest. Baví mě práce, kterou dělám, věřím, že v ní můžu jednak využít svoje znalosti mateřštiny, a zároveň prospět jiným. Přestože jsem v podstatě introvert, potřebuju pracovat mezi lidmi.

Zajímá mě funerální architektura, sny, celé roky si píšu deník. Jednou za čas se podívám zpátky a občas je dost poučné vidět, jaké prkotiny je člověk s to považovat za neřešitelné. Miluju procházky (jedinci s osobní zkušeností by vám to vysvětlili:  dálkové výšlapy rychlostí 20 km za hodinu), klidně i po městě.  Chůze čistí hlavu, zlepšuje náladu, je to prostředek, který mne zatím nikdy nezklamal.

Kdysi dávno mi má záliba v knížkách a kreslení připadala lehce nevhodná, dokonce jsem se trochu styděla za to, že mě nebaví něco „normálnějšího“… Teprve v poslední době mi dochází, že věci jsou tak, jak mají být. Znovu  a znovu zjišťuji, jaké mám štěstí na lidi – tolerantního muže i skvělé přátele. Troufám si říct, že navzdory některým těžkostem zažívám konečně období, kdy jsem vnitřně připravená víc dávat než brát. V životě i v tvorbě.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně úspěchů ve Vaší tvorbě.

Já děkuju za možnost příjemně si popovídat! Přeji hezký den a hodně zajímavých námětů.

1
Komentujte jako host

1 Počet komentářů
0 Odpovědi na vlákno
0 Sledující
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Nejžhavější komentáře
1 Autoři komentářů
  Odebírat  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
PetrAjf

Chtěla bych vidět toho „tolerantního muže“.