S Galinou Miklínovou nejen o kreslení

Autor

Paní Galinu Miklínovou poznáme asi všichni nejlépe prostřednictvím jejích obrázků. Patří mezi české ilustrátorky, které zaujmou jedinečným projevem. Kdybych měla jedním slovem charakterizovat dílo paní Galiny, bylo by to jistě slovo ÚŽASNÉ.

Pro mě je paní Miklínová především Kanafásek a jeho kamarád Jonáš. A pak skvělí Lichožrouti. Knížka, v níž vynikající dvojice Pavel Šrut – Galina Miklínová vtipně a zároveň napínavě vysvětlují věčný problém ztráty ponožek všech domácností. Viníkem je tvor zvaný Lichožrout…

Opět jsem si splnila sen. Oslovila jsem dámu, která maluje pro mne fascinujícím způsobem. Pod jejíma rukama ožívá svět fantazie v tvary, postavičky a věci, které mojí říši snů velmi příjemně lahodí. Paní Galina mi velice ochotně vyšla vstříc, přestože jsem její odpověď nešťastnou náhodou málem vymazala ze své internetové schránky. Zase se mi potvrdilo, že mnozí obdivuhodní lidé jsou skromní a vstřícní. U paní Miklínové tohle tvrzení platí.

Zajímalo by mne, jestli jste už v dětství ráda kreslila a jaké knížky nebo televizní pohádky jste měla ráda?

Jak s oblibou vždy říkám, nic jiného jsem vlastně pořádně neuměla. Ale pokud máte na mysli úplně ranné dětství, tak ano. V pěti letech jsem vyhrála mezinárodní výtvarnou soutěž, v osmé třídě další, což možná bylo později jediným argumentem mých rodičů, dát mě na výtvarnou školu.

Televize se u nás moc nepouštěla, dodnes k údivu mého muže neznám základní české filmové pohádky a filmy. Takže bylo dost prostoru pro knihy a fantazii… Andersen, bratři Grimmové, Jack London, Astrid Lindgren, aj…

Jak jste se dostala ke své nynější práci? Chtěla jste být vždycky výtvarnicí a ilustrátorkou?

Jak už jsem naznačila, nešla mi matematika-dodnes se budím hrůzou nad prázdným papírem z matematické písemky… bavil mě dějepis a čeština, prostě humanitní typ. Z kreslení jsem dokonce měla dvakrát i dvojku. Za nedonesené pomůcky, myslím . To mě ale neodradilo a opravdu jsem chtěla už tak od třetí, čtvrté třídy ilustrovat dětské knihy. Je to ten sen, za kterým jdete. Různými oklikami, ale pořád držíte směr.

Co Vás na Vaší práci nejvíce baví?

Asi svoboda. Co si vymyslíte, to děláte. Potom radost z procesu. To těšení. Jak knihy, tak hlavně animovaný film, který jsem vystudovala na UMPRUM, jsou běhy na dlouhé tratě. Baví mě běžet a těšit se do cíle. Tam se potkat s výsledkem vaší práce. A v neposlední řadě jsem šťastná, když to těší ostatní!

Jak dlouho spolupracujete s básníkem a spisovatelem, panem Pavlem Šrutem?

Od roku 2000. Takže jedenáct let. V roce 1999 mě nakladatelství Albatros vyzvalo, abych se zúčastnila konkurzu na jeho knížku: Pavouček Pája. Vyhrála jsem a Pavla moje ilustrace bavily tak, že mi poslal další text. Vzniklo Veliký tůdle, vyšlo tehdy v Pasece, kde jsme už zůstali a máme za sebou devět společných knih.

Ilustrovala jste Večerníček O Kanafáskovi. Jak vzpomínáte na tuhle práci pro Českou televizi?

Příběhy Kanafáska jsem nejen nakreslila, ale i vymyslela a režírovala. A zatím ještě nevzpomínám, protože jsme v plné práci, právě dokončujeme 25. díl a chystáme se na tentokrát už opravdu poslední, 26.díl.

Máte malou dcerku, jaké pohádky jsou momentálně u Vás doma nejoblíbenější?

Přes léto jsme četli Muminky, Verunku a kokosového dědka, Pavoučka Páju, Dva lelky ve skříni a právě čteme Coletku a psa od Tomáše Pěkného. Ale pořád překvapivě vedou knihy s básničkami, třeba Kuli, kuli ťap. Největší úspěch ale měla asi Verunka a kokosový dědek.

Ilustrovala jste Lichožrouty. Prozradíte našim čtenářům, kdo jsou Lichožrouti a žijí i u Vás doma?

Lichožrouti jsou bytosti, ne zvířátka, neskřítci, kteří žijí skoro v každé domácnosti. Ano, to jsou oni, kteří mohou za to, že vám zmizí vždy jen jedna ponožka z páru. U nás bydlí odedávna, jen když k nám přibyla malá Rozárka, zabydlelo se jich tu víc, miminkovské ponožtičky jsou, jak známo, největší lahůdka!

Blíží se Vánoce, už víte kde, jak a s kým je budete trávit?

Jako vždy v Čechách, v našem domě na venkově kousek za Prahou. V pokoji s velkým krbem, vánočním stromkem s ozdobami od svých přátel, svojí rodinou a kocourem Kleftikem. Od loňska jsme také zavedli tradici setkávání se na Štědrý den odpoledne s lidmi z vesnice, kde žijeme. Bydlíme na návsi, na kamenný stůl u zvoničky přineseme cukroví, uvaříme svařák, zazpíváme si koledy a pak se rozejdeme domů, podívat se, jestli už nás nenavštívil Ježíšek.

Na čem pracujete nyní, na co se můžeme z vaší tvorby do budoucna těšit?

Určitě na dalších třináct dílů Večerníčku O Kanafáskovi. Ty budou hotovy do konce roku. Příští podzim na další, už třetí díl knižní ságy o Lichožroutech. A nejvíce na celovečerní animovaný 3D film Lichožrouti, který chystáme v produkci Ondřeje Trojana. Ale to si počkáme.

Nevím jak vy, milí čtenáři Rodiny21, ale já si na všechny jmenované projekty počkám moc ráda. Paní Galině Miklínové děkuji za příjemný rozhovor a přeji hodně úspěchů v jejích bězích na dlouhé trati. Ať jí práce i osobní život přináší jen radost a štěstí.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na