Zimní výlety s dětmi a další (i nezimní) novinky z Albatrosu

Autor

Zima je v plném proudu, ale i tak nemusíte sedět doma, stačí se inspirovat v nové knize Zimní výlety s dětmi. A pokud se vám nikam nechce, prostě se zabalte do deky a sáhněte po jiné lednové novince.

AnotaceUkázka z knihy

Zimní výlety s dětmi
Autor: Eva Obůrková

Už si nikdy neřeknete, že se v zimě nedá nic pořádného podniknout

Rádi byste s dětmi v zimě něco podnikali, ale nic kromě lyžování a procházky vás nenapadá? Tak právě pro vás je určena tato knížka. Najdete v ní tipy na zimní plavby či mikulášské jízdy parním vlakem. Objevíte kouzlo ledopádů a zasněžených skalních měst, projedete se na bobové dráze. Prozkoumáte krypty, jeskyně i štoly a zabavíte se ve vědeckých centrech nebo planetáriích. A ve vánočním čase se můžete podívat na krásné vyřezávané betlémy.

Více o knize na http://www.albatrosmedia.cz/tituly/37645213/zimni-vylety-s-detmi/

AnotaceUkázka z knihy

Kovy – Ovšem
Autor: Karel Kovář

Ze života za kamerou. Bez filtrů. Bez scénáře. O všem.

Ve sbírce osobních příběhů, básní a fotek sdílí Karel Kovář cestu obyčejného kluka z malého města, jehož život se během pár let otočil doslova vzhůru nohama. Od téměř idylického dětství, přes komplikované dospívání a tragikomické vztahy, až po budování kariéry na YouTube a smíření se se svou identitou. O stránce života, která byla důsledně skryta. O rodině a snaze zůstat sám sebou. O slzách smutku, štěstí a hlavně smíchu, protože toho není nikdy dost… Jednoduše o všem!

Více na http://www.albatrosmedia.cz/tituly/38012078/kovy-ovsem/

O přetvářce

Tato kapitola bude o jedné z největších životních lekcí, kterou jsem ke svému štěstí získal velmi brzy. Jedna událost, z níž si beru ponaučení dodnes. A když se mě někdo ptá, jaké jsou nevýhody toho, být známý, je právě toto jedna z nich. Všudypřítomná přetvářka.

Je podzim 2014. Dlouho předtím, než si zakládám druhý kanál a začínám točit ve svém dnešním stylu. Vyrážím na malou konferenci, kde by se mělo potkat pár (hlavně menších) youtuberů. Kromě Martina a několika dalších kamarádů tam neznám prakticky nikoho. Je paradoxní, že jsem tam nejodebíranější účastník, ale jelikož v té době natáčím jenom parodie a herní videa, nemá skoro nikdo tušení, kdo jsem. A přiznám se, že si to dost užívám. I díky tomuto faktu se mi za malou chvíli podaří zjistit, že zdaleka ne každý to se mnou myslí upřímně.

Poté, co poprvé potkávám Honzíka Mikulku, oficiálně nejmilejšího člověka na téhle planetě, přichází na poslední dvě hodiny akce velký youtuber. Nebudu jmenovat. V té době jel na vlně takzvaného hypu. To znamená, že se mu právě povedlo virální video/videa, jeho zhlédnutí raketově rostou a noví odběratelé vyskakují jako houby po dešti. V tu dobu byl jedním z nejpopulárnějších na české scéně.

„Ahoj,“ snažím se představit, ale dotyčný mi jenom laxně podá ruku, aniž by se obtěžoval pohledem.

Říkám si, nemá cenu se vnucovat a odcházím si zpátky sednout. Nejsem ten typ člověka, který na vás během prvních tří vteřin vychrlí všechny své úspěchy a kompletní životopis s vírou, že se s ním kvůli tomu budete bavit. Naopak. Rád zjišťuju, jak ke mně kdo přistupuje, aniž by tušil, kdo jsem. To jsem ale ještě nevěděl, že tentokrát mě čeká solidní šok.

Po chvíli se s dotyčným nacházíme v kroužku. Já, Martin a on. Probíráme všelicos, od YouTube přes sociální sítě až po aktuální trendy. Neuvěřitelně se bavím, protože jsem pro daného člověka úplný vzduch. Do očí se mi během pěti minut nepodíval ani jednou a veškerou pozornost věnuje Martinovi.

Přijdu si, jako bych v té diskuzi ani neexistoval.

„No, to nedávno měl Kovy stejný problém, zrovna tady před chvilkou,“ začíná větu Martin, načež ho dotyčný přerušuje.

„Cože? Kovy? Ta-tady někde je dneska Kovy?“

„No přímo tady je Kovy!“ ukazuje na mě Martin.

„Ahoj,“ mávám a tentokrát už se mi daří představit, protože dotyčný je jako z kamene.

Jeho šokovaný výraz odstartoval bleskovou otočku o 180 stupňů. Najednou jsem byl středem pozornosti já. Zběsile mi třásl rukou, pohledem mě doslova propichoval, vyprávěl mi veselé historky, smál se každé pitomosti, kterou jsem vypustil z pusy, a hned navrhoval, že spolu natočíme video. Eeeh!

Ačkoli jsem to nedával najevo, byl jsem jako opařený a upřímně se mi chtělo zvracet. Co by se dělo, kdyby ten člověk na tu akci přišel a moc dobře věděl, kdo jsem? Choval by se takhle od začátku. Smál by se, věnoval mi pozornost. A já bych si řekl co? „Wow, to je ale fajn člověk!“ Zatímco takhle jsem se přesvědčil, že nestojí za nic. Že se o vás začne zajímat až ve chvíli, kdy zjistí, že mu k něčemu jste. Je mu jedno, jakou máte osobnost, jediné, co ho zajímá, je váš status, úspěch, čísla, prestiž. Jinak jste pro něj podřadná existence, která nestojí za jeho pozornost.

Překlep a Škraloup
Autor: Tomáš Končinský, Barbora Klárová

Oceňovaná kniha v novém vydání!

Věděli jste, že věci stárnou? Stačí jen na chvilku nedávat pozor a z věci, která před chvíli zářila novotou, je starý, nepotřebný krám. Ale kdo za to může? Drobná stvoření, která mají veškeré stárnutí na starosti. Skřítek Překlep, jehož specialitou jsou chyby v knížkách, se jednoho dne vydá na dobrodružné putování k samotnému Zubu Času. Podaří se mu zastavit stárnutí? A kdo získá Křišťálový Prdlajs? A jakou roli v tom všem hraje mluvící hovnivál? Kniha oceněná Magnesií Literou a Zlatou stuhou.

Více o knize na http://www.albatrosmedia.cz/tituly/44454887/preklep-a-skraloup/

AnotaceUkázka z knihy

Palindrom
Autor: E. Z. Rinsky

Chcete vědět, co vás čeká po smrti?

Soukromý detektiv pátrá po kazetě, na níž jsou nahraná poslední slova ženy, která byla brutálně zavražděna. Do nebezpečného úkolu se mu nechce, ale čeká ho pohádková odměna, a nakonec ho přemůže zvědavost. Zatímco se proplétá složitým labyrintem šílených zločinů a ocitá se v ohrožení života, dochází mu, že v tomhle případu jde o mnohem víc než o pouhé hledání zmizelé věci…

Více na http://www.albatrosmedia.cz/tituly/37399646/palindrom/

Savannah probudil zvuk kapajícího kohoutku, který k ní doléhal odkudsi seshora. Byla omámená, v ústech měla nepříjemně sucho. Nemohla si hned vzpomenout, kde je, a ani pohled do husté tmy kolem jí příliš nepomohl.

Zadek ji brněl od tvrdé židle, na které podle všeho seděla. Pokusila se poposednout. Když zjistila, že se nemůže ani hnout, zamračila se. Prsty se jí chvěly, vědomí měla zamžené. Cítila se jako pod vlivem drog, odpoutaná od vlastního těla, proplouvající prostorem a pozorující sama sebe z výšky.

S rostoucími obavami se zhluboka nadechla, a když jí do plic pronikl zatuchlý sklepní vzduch páchnoucí vlhkou zeminou, sevřelo se jí srdce úzkostí. Konečně si vybavila, kde je. Čtyřicetikilová činka, kterou měla přivázanou ke kotníkům, ji podle všeho už několik týdnů poutala k téhle židli. Byla uvězněná v neproniknutelné tmě sklepení a potácela se mezi děsivými sny a studenou zatuchlou realitou.

Od doby, kdy byla naposledy vzhůru, se ale přece jen něco změnilo. Pleť na obličeji ji pálila jako po chemickém peelingu.

Savannah se dotkla prstem tváře ve snaze prozkoumat popálená místa a sykla bolestí.

Se zaťatými zuby si zlehka přejela přes obličej, aby prozkoumala míru poškození. Vnímala neznámé rýhy táhnoucí se přes studené tváře, čelo i bradu. Pevně semkla rty a roztřeseným prstem sledovala čerstvé linie, aby vyzkoumala, co se jí stalo. V duchu si představovala svou pleť jako povrch vzdáleného liduprázdného měsíce, zbrázděného hlubokými kaňony a krátery.

Ruka jí klesla zpátky do klína právě ve chvíli, kdy v dálce bouchly dveře. Hluk přicházel ze stejného směru, odkud se ozýval zvuk kapajícího kohoutku. Někdo ztěžka našlapoval na schody, vzápětí se s hlasitým zaskřípáním otevřely dveře do sklepa, jako by staré panty bránily nezvanému narušiteli ve vstupu.

„Co se mi stalo s obličejem?“ vypravila ze sebe Savannah, když dveře znovu zaklaply. Překvapilo ji, jak slabě a ochraptěle zněl její hlas. Osoba, která vešla dovnitř, ji ignorovala, místo toho si s něčím pohrávala, podle cinkání a šustění by řekla, že si přinesla v igelitové tašce nějaké náčiní. „Já vás nevidím,“ zašeptala najednou Savannah vyděšeně. „Je tu světlo? Nic nevidím! Musela jsem oslepnout!“

„Já vím.“ Hluboký rezonující hlas ozývající se z opačné strany místnosti Savannah připomínal zvuk motorové sekačky.

„Taky mám strašnou žízeň,“ dodala Savannah zlomeně. Měla tak okoralé rty, že byla ze sebe sotva schopná vypravit slova.

Nějaké předměty klaply o desku stolu. Vnímala cinkání kovu. A taky šustění, které identifi kovala jako igelitový pytel. Prostorem se neslo těžké oddychování.

„Mohla bych prosím dostat něco k pití?“ zasténala vyčerpaně.

Nikdo si jí nevšímal. Slyšela kovové cvakání. V potrubí nad její hlavou to zabublalo. Bylo to poprvé, co se tu někdo zdržel déle, než aby jí jen hodil do náruče láhev s vodou nebo nějaké jídlo. Aspoň poprvé, co jí paměť sahala. Připadalo jí, že má vzpomínky pohřbené hluboko na dně studny. Při každém pokusu některou z nich vylovit však vytáhla jen prázdné vědro.

„Jsi úplně při smyslech? Probrala ses?“ ozval se konečně znovu temně zabarvený hlas.

„Asi… ano.“

Slyšela, jak z igelitového pytle vyndává nějaké nářadí a pokládá ho na desku stolu. Zmocnil se jí pocit, jako by ji v zátylku sevřela ledová dlaň. Typický zvuk, kdy se kov dotýká kovu. Že by revolver?

„Chcete mě zabít?“

„Ano.“

Savannah překvapilo, že nic necítí – ani strach, ani úlevu. Jako kdyby si právě přečetla poznámku pod čarou ve svém vlastním příběhu, který se tu odvíjí už několik týdnů… nebo snad měsíců?

„Dneska?“

„Během krátké chvíle.“

„Co mám s obličejem?“

Žádná odpověď. Zasunula se o pár milimetrů hlouběji do vlhké dřevěné židle, kterou pod sebou pomalu přestávala vnímat. Už dávno se vzdala naděje, že by s činkou na noze unikla. Prostorem se neslo mumlání, kterému Savannah nerozuměla, jen cítila na rozedraných tvářích něčí teplý dech. Zoufale se snažila vzpomenout, jak ta osoba vypadá, nebyla si však jistá, jestli jí vůbec kdy pohlédla do tváře.

„Fajn.“

Cizí hlas se neznatelně zachvěl očekáváním. Dosud byl vždy neosobní, chladný a věcný. Tady je voda. Tady je jídlo. Dnes zněl téměř nervózně.

„Potřebuju, aby sis pozorně vyslechla moje instrukce. Jestli se nebudeš soustředit, všechno tím pokazíš.“

Savannah si přejela jazykem přes horní ret, tak ztvrdlý, až si jazyk odřela do krve.

Další vzrušené oddychování. Dech, který vnímala, nebyl nepříjemný. Voněl po skořicové žvýkačce.

„Podařilo se mi najít tvou sestru.“

Savannah cítila, jak se jí poprvé po neuvěřitelně dlouhé době rozběhlo srdce jako o závod.

„Nemám sestru.“ Vnímala, jak se jí po tomto marném pokusu o lež vyschlé hrdlo rozechvělo.

„Jmenuje se Greta. Bydlí na Manhattanu. U křižovatky mezi Osmdesátou šestou ulicí a Amsterdam Avenue. Pracuje jako fi nanční analytička pro jednu velkou banku a má doma německého ovčáka.“

Savannah nedokázala potlačit zasténání. Pocit absolutní bezmoci, který cítila v prvních dnech svého uvěznění, když ještě nerezignovala na svůj osud, se znovu vrátil. Zvedla ruku a mrštila s ní do prostoru v marné snaze neviditelnou osobu uhodit do tváře nebo ji aspoň chytit za klopu, místo toho jen naprázdno promáchla vzduchem.

„Neubližujte jí, prosím,“ zaškemrala.

„Ani se jí nedotknu, pokud mě poslechneš. Souhlasíš s tím, že se budeš řídit mými pokyny?“

Savannah se zhluboka nadechla. „Ano.“

„Přísaháš, že uděláš přesně to, co ti řeknu?“

Savannah sklopila hlavu. „Ano. Přísahám.“

„Dobrá.“

Vnímala kousek od sebe šouravé kroky, vzápětí se znovu ozvalo zašustění igelitu. Následovalo vlhké zamlaskání rtů kousek od jejího ucha a tichý šepot.

„Když člověk umře, jeho duše okamžitě opustí tělo. Stane se tak obvykle ve chvíli, kdy se zastaví jeho srdce. V jednom okamžiku tu je a v následujícím už ne. S tebou to bude jiné, Savannah.“

Poprvé v sklepním prostoru zaznělo její jméno. Zvedl se jí žaludek. Poslední slabika zůstala na moment viset v zatuchlém vzduchu. Znovu ucítila na tváři teplý dech, zrychlený, jako by jí do ucha funěl pes, který se těší na procházku. Kohoutek v dálce nepřestával kapat.

„Proč to bude jiné?“ promluvila po chvíli.

„Kvůli tomuhle.“

Studená dlaň zničehonic přejela přes jizvy na jejím obličeji. Téměř láskyplně sledovala linky kolem jejích očí táhnoucí se až k bradě. „Myslím si, že u tebe dojde ke zdržení… nejméně o tři až pět minut.“

Savannah cítila, jak jsou její rty suché a horké.

„Já vám nerozumím.“

„Chci se dozvědět, kam odcházíme po smrti. Zemřeš, ale zůstaneš svázaná s tímhle světem, budeš k němu fyzicky připoutaná. Myslím, že se nám to podaří jen na pár minut, ale to by mělo pro náš účel bohatě stačit.“

„Pro jaký účel?“ vypravila ze sebe Savannah a uvědomovala si, jak nepřirozeně ochraptělý má hlas.

AnotaceUkázka z knihy

Nazdar, vitamíne
Nazdar, hořčíku, ginkgo, rybí tuku!
Autor: Rachel Khongová

Humorný i dojemný příběh o lásce, ztrátě a vzpomínkách v těch nejrůznějších podobách.

Život třicetileté Ruth se neubírá nejšťastnějším směrem. Těsně před Vánoci se rozejde se svým snoubencem a do toho ji překvapí zpráva z domova – její otec Howard Young, uznávaný profesor, ztrácí paměť. Ruth dává výpověď v práci, opouští velkoměsto a vrací se k rodičům, aby jim pomohla poprat se s novou situací. Pro zdraví otce udělá cokoliv, klidně i medúzovou polévku… Tragikomický román psaný formou deníku je dojemnou sondou do rodinných vztahů.

Více na http://www.albatrosmedia.cz/tituly/39043308/nazdar-vitamine/

 

 

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na