Zoopisník Miroslava Bobka

Autor

Zoopisník ředitele Zoo Praha obsahuje přes sedmdesát kapitol, ve kterých vás autor seznámí s mnoha pozoruhodnými zvířaty a lidmi. Poznáte zákulisí pražské zoologické zahrady a seznámíte se s dobrodružným světem pouští a pralesů. Více i méně vážná témata, která autor podává neotřelou a odlehčenou formou, zakončují překvapivé pointy a poprvé je doplňují zcela unikátní fotografie.

Víte, kudy cestují kvakoši? Jak to bylo s lanovkou v pražské zoo? Kdo založil muzeum bobků? Kdy se slaví Světový den luskounů? Jak se daří pražským koním Převalského v Mongolsku? Který živočich je nejrychlejší? Kudy v Kamerunu jezdí Toulavý autobus? Kolik má Zoo Praha zvířecích obyvatel? To všechno a mnohem víc se dozvíte, když si přečtete nový Zoopisník Miroslava Bobka.

Miroslav Bobek (*1967) vystudoval zoologii na Karlově univerzitě v Praze. V Českém rozhlase, kde pracoval téměř dvacet let, připravil mj. projekty Africká a Nová odysea, při kterých byla sledována migrace čápů černých, a „trochu jinou reality show“ Odhalení s gorilami. V roce 2010 se stal ředitelem Zoo Praha, kde se během jeho dosavadního působení podařila řada výjimečných odchovů a otevření nových expozic, např. Údolí slonů nebo Velemlokária. Prosadil rovněž letecké transporty koní Převalského do Mongolska, za něž od mongolského prezidenta obdržel medaili přátelství. Zoopisník je čtvrtým výborem jeho sloupků, které týden co týden píše již více než osm let.

Knihu vydává nakladatelství Grada a seženete ji na pultech knihkupců nebo na https://www.grada.cz/zoopisnik-miroslava-bobka-9970/

PředmluvaUkázka z knihy

Kdo se narodí dřív: knížka, nebo malý hrabáč?

Zrovna když jsem se  rozhodoval, jakou fotografii vybrat na obálku téhle knížky, přišla mi zpráva, že je potvrzena Kvídina březost. Fotografie s lachtanem Melounem šla tedy stranou a vyhrál snímek, na kterém moučnými červy krmím pár hrabáčů kapských – Draca a Kvídu.

Kvída nejenže patří k mým nejoblíbenějším zvířatům, ale také jsem s ní už hodně zažil. Nikdy nezapomenu, jak jsme doufali, že  se  podaří odchovat její první slabounké mládě, které porodila v září 2013, a jak jsme se v říjnu 2014 marně snažili udržet při životě jejího druhého, rovněž velice slabého potomka. Ale nakonec jsme se přece jen dočkali, Kvída i my. Její a Dracovo třetí mládě, sameček Kito narozený v červenci 2015, už velice dobře prospívalo a Kvída se o něj láskyplně starala. Dnes žije Kito v Zoo Randers v Dánsku. Také čtvrté mládě, samičku Nyotu, která se narodila v srpnu 2016, již Kvída odchovala bez sebemenších obtíží a s přehledem zkušené matky. V době, kdy dokončuji rukopis této knihy, se Nyota chystá k přestěhování do Zoo Olomouc.

Základem knížky s Kvídou na obálce je výběr ze sloupků, které vycházely v Mladé frontě Dnes od jara 2016 do konce roku 2017. Obsahuje ale i texty, jež se objevily v jiných periodikách anebo tiskem doposud nebyly vydány. Většina se jich týká zoologické zahrady a přímo či nepřímo se tak na jejich vzniku podíleli i mnozí moji kolegové. Jmenovitě bych zde rád poděkoval Jaroslavu Šimkovi a Ivanu Rehákovi. Děkuji však také těm, kdo se  zasloužili o  podobu této knihy, zejména Sabině Raškové, Radce Svobodové, Romaně Homonické, Lence Pastorčákové a Markovi Václavíkovi, a samozřejmě také fotografům, kteří nám poskytli své snímky. Avšak cokoli jsem napsal, jako první četli a posuzovali moje manželka Klára a syn Kryštof – a jim také děkuji ze všech nejvíc.

Ve  zprávě o  Kvídině březosti se  uvádí, že  termín jejího porodu není ani zdaleka jasný. Mohl by to být konec března, anebo duben 2018. Možná. Je tak otázka, kdo spatří světlo světa dřív – jestli tahle knížka, či další Kvídino mládě. Ale asi bych vsadil spíš na malého hrabáče…

V Zoo Praha narozená samička hrabáče kapského Nyota v lednu 2017.

Pohled do očí gorilího samce

Je to technicky mimořádně špatná fotografie. Neostrá, a navíc ještě rozmazaná, pořízená dlouhým sklem na čas 1/25 sekundy. Proto jsem ji sem nakonec raději nedal. Museli byste se hodně snažit, abyste rozlišili, že je na ní zachycen stříbrohřbetý gorilí samec vykukující zpod padlého kmene – a kdo ví, jestli by se vám to vůbec podařilo. Ale přestože jsem v přírodě – ve Středoafrické republice a v „malém“ Kongu – pořídil stovky technicky téměř dokonalých záběrů volně žijících goril nížinných, tenhle jeden snímek mám navzdory jeho mizerné kvalitě opravdu rád.

Na jihu Kamerunu, jen pár kilometrů od hranic Rovníkové Guineje, jsme v národním parku Campo ‑Ma’an pochodovali úzkými pěšinami vedoucími příšeřím tropického deštného lesa. Podlézali a přelézali jsme padlé kmeny, uhýbali liánám a větvím, zakopávali o kořeny a překračovali cestičky agresivních mravenců. Při teplotě kolem pětatřiceti stupňů a vysoké vzdušné vlhkosti se z nás pot jen lil. Navzdory tomu jsem se nemohl ubránit pocitu, jako bych se prodíral dávno zarostlým a zdivočelým zámeckým parkem. Jen tu a tam se tyčil opravdu mohutný strom a většinu porostu tvořily menší stromky a křoviska. Šlo o sekundární les, který vyrostl na místech vytěženého primárního lesa. I v něm však žijí gorily nížinné a u jedné z jejich skupin probíhá habituace, tedy přivykání na lidskou přítomnost.

Smyslem tohoto mnohaletého procesu, který je u goril nížinných nesrovnatelně obtížnější než u goril horských, je umožnit nejen jejich výzkum, ale zejména k nim přivést turisty. Ti znamenají zviditelnění národního parku a příjem pro místní obyvatele. Je to jednoduchá matematika: když budou gorily místním komunitám vydělávat, půjde je i zdejší přírodu mnohem snáz chránit.

Konečně! Naši pygmejští průvodci začali zvláštním způsobem pomlaskávat. Gorilí skupině, skryté v  porostu kdesi nedaleko od nás, tak dávali najevo svou přítomnost. Prodírali jsme se houštím, abychom se k ní přiblížili, když se ozvalo hlasité gorilí zvolání. Pygmejové zamlaskali a  ukázali, ať zůstaneme stát, dokud se gorily neuklidní. Jejich habituace v Campo ‑Ma’an – na rozdíl od několika skupin na trojmezí Středoafrické republiky, Konžské republiky a Kamerunu – není ještě dokončena, a třebaže probíhá lépe a rychleji, než se  čekalo, ukazuje nesmírnou náročnost tohoto procesu. Podílí se na něm nejen pygmejští stopaři, jejichž role je zcela zásadní, ale i široké zázemí dalších pracovníků. Logistika je složitá a drahá. Navíc se strážci národního parku musí soustředit právě na oblast s postupně habituovanými gorilami, aby se nestaly oběťmi pytláků. Roky práce a mnohamilionové investice v tvrdých a nejistých podmínkách střední Afriky, aniž by ke gorilí skupině doposud přišel byť jen jediný turista… Jestli jsem někdy koketoval s myšlenkou, že by se Zoo Praha mohla pokusit o habituaci goril v rezervaci Dja, pak v Campo‑ ‑Ma’an jsem podobné úvahy rychle a navždy zavrhl.

Za okamžik nám průvodci ukázali, že můžeme jít. Ušli jsme jen pár metrů a dál jsme pokračovali přikrčení. Z porostu za mohutným padlým kmenem, zpoza příkrovu větví, lián a kořenů, se ozývaly zvuky vydávané gorilí skupinou. Stopař šeptem znovu připomněl, že tyto gorily ještě ne jsou úplně přivyklé na přítomnost lidí, a pokynul mi, ať si lehnu. A tehdy jsem za padlým kmenem rozpoznal vyčnívající gorilí nohu. V příšerných světelných podmínkách jsem se na ni pokusil zaostřit teleobjektiv a několikrát jsem exponoval. Nato stopař zamlaskal a udeřil se do prsou. V tom okamžiku dosud skrytý gorilí samec sklonil hlavu k zemi, vykoukl zpoza kmene a zvědavě, skoro bych řekl až pátravě, se na mě podíval! Hleděli jsme si krátce do očí a pak jsem udělal ten jediný, velmi špatný snímek.

Ano, je to nepoužitelná fotografie, ale zachycuje jeden z mých nejsilnějších zážitků s gorilami.

Ne, to není snímek gorilího samce, o kterém píšu. Tuhle fotografii jedné z habituovaných campo‑ma’anských goril pořídila ve stejný den Lucka Vejmelková.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na