Malé velké téma – záchod

Autor

Kam se chodíte uvolnit (nejen, co se vyprazdňovacích svěračů týče), běžíte narychlo vykouřit cigaretku, zrelaxovat se bulvárním plátkem, ukrýt před dotěrnými dětmi, uklidnit po hádce s manželem? Možná máte své místo nebo dokonce několik míst. Třeba si představujete, že popisuji nereálnou oázu klidu, protože jmenovaný koutek se ve vašem bytě nenachází. Přece jen věřím, že alespoň někteří z vás, čtenářů, patří mezi naprosto normální lidi, pro něž je tahle místnůstka vždy „po ruce“ – záchod.

Ano, nemýlíte se, sobotní oddechovku věnuji toaletám. Domnívám se, že zmíněné veledůležité místo zasluhuje pozornost. A jsem si jistá, že i článek.

Z historie aneb co jsem pro vás vypátrala…

Moudří Římané

Už před více, než 2000 lety využívala systém splachovacích záchodů vyspělá římská civilizace. Tento přepych si ovšem nemohl dovolit úplně každý. Splachovací záchody byly pro bohaté a vážené občany. Moudří Římané milující komfort a pohodlí si i tato místečka patřičně vyzdobili magickými symboly, které měly za úkol odhánět z toalet mikroorganismy, vyvolávající infekční onemocnění.

Pak se stalo něco podivného – Římská říše zanikla a na systém záchodů s kanalizací se zkrátka za čas zapomnělo.

Středověké nočníky

Středověk se dlouho toaletami nezabýval. Bohatí užívali k vykonávání svých vyměšovacích potřeb zdobených nočníků (Výjimkou nebyly nočníky s třásněmi a stuhami. O přinášení a vynášení nočníků se staral pro tuto službu určený sluha). Chudým musely stačit obyčejné kýble nebo příroda.

Vražda na nočníku

V dávných časech museli být lidé obezřetní. Obzvláště při vykonávání potřeby. A zejména panovníci. Nebezpečí číhalo na každém rohu. Na nočníku byl zavražděn například anglický král Edmund II řečený „Železný“.

První záchody podruhé

V roce 1596 se první splachovací záchod objevil u královny Alžběty I. v Richmondském paláci. Éra splachovacích záchodů se kvůli nezajištěnému přívodu tekoucí vody a minimálního výskytu kanalizace u široké veřejnosti (a bohužel ani u bohatých) neujal.

Roku 1710 byl vynalezen bidet.

Skutečným mistrem vynálezcem byl teprve mistr hodinář Alexander Cummings, který si dal v roce 1775 patentovat důmyslné zařízení – funkční splachovací záchod s posuvným uzávěrem mezi mísou a odpadem.

Patent pro záchod s plunžrovým pístem přihlašuje roku 1777 muž s jménem, jenž dodnes způsobuje v tváři posluchačů lehké pousmání – Samuel Prosser.

Jednodílnou bezuzávěrovou záchodovou mísou anglického Thomase Twyforda se vývoj zase o kus posunul. Tato mísa byla z porcelánu a začala připomínat současné zařízení.

V průběhu devatenáctého století si každé město postupně buduje kanalizační systém. Instalace záchodů do domů a bytů i na veřejně dostupná prostranství může začít. Roku 1852 dostává mistr Jennigs na zdravotnické výstavě v Londýně za svůj „záchodový“ patent zlatou medaili. Jennigs přichází s tzv. pedestal vase (vázou na podstavci). Jeho mísa obsahuje vodou naplněnou prohlubeň, z níž se splachuje přes zápachovou uzávěrku ve tvaru S (známe jako sifon). Záchodu nechybí prkénko. V témže roce se v Londýně objevují první veřejné splachovací toalety. Nejdříve pouze pro muže, později i pro dámy. Trvá dlouho, než se je občané naučí navštěvovat.

Dvacáté století přeje zdokonalovacím záchodovým návrhům. Splachovací záchody se vyrábí ve dvou typech:

  • Nádržka splachovače nad toaletní mísou
  • Toaletní mísa je s nádržkou vcelku (tzv. kombi).

Záchody jednadvacátého století

Poslední jmenované dva typy zařízení se ujaly natolik, že se používají dodnes. Zdokonalil se splachovací mechanismus. Stále je nejoblíbenější tzv. manuální mechanismus s přímým splachovačem (knoflíkem nebo šňůrkou) otevíráme ventil, který dovolí vodě proudit z potrubí do mísy. Ve veřejných budovách se často používá i tzv. senzorový systém (spláchne se ve chvíli, kdy uživatel odejde od toaletní mísy).

WC je když…

Zkratka WC je mezinárodní označení a pochází z anglického „water closet“.

SIFON bývá součástí porcelánové toaletní mísy. Brání průniku pachů z kanalizačního systému.

Kromě klasických splachovacích záchodů známe i suché záchody a tzv. chemické záchody (na chalupách, stavbách, v obytných vozech). Tyto dva typy nejsou připojeny ke kanalizačnímu systému ani k jímce. Kapesní WC (pouze pro tekutý tělesný odpad) využívají např. piloti a řidiči náročných tras.

Záchodové „vychytávky“

Mezi ně patří nadstandardy, např. záchodové mísy se zabudovanou sprchou, odsávači pachů, s teplovzdušnými vysoušeči.

Mnozí z nás uvítají úsporné dávkovače potřebného množství vody určené k spláchnutí nebo odpadní trubku s pružným těsněním (dovede se přizpůsobit libovolné šíři vývodu).

Neobvyklé toalety se liší technologií a designem.

Toaletní papír

Vhodný toaletní papír je takový, který se rychle rozloží a neucpe kanalizační trubky. V současné době hraje prim toaletní papír vyrobený z recyklovaného papíru, nejoblíbenější je u nás tzv. dvouvrstvý.

I toaletní papír má svou historii

Staří Číňané si už okolo šestého století vyráběli specifický toaletní papír – z rýžové slámy. Ve 14. století se objevuje první toaletní papír, výhradně pro čínského císaře.

Užití toaletního papíru není po celém světě rozšířené. Vždyť to znáte, jiný kraj… jiný toaletní papír… Naši předkové používali k očistě prostě jen ruku a omývali znečistěné partie v řece, sem tam utrhli kus trávy nebo použili seno, hobliny, mech, jak jsem vyčetla, tak jim musel mnohdy vystačovat i písek, sníh či hladký kámen. Bohatí měli k dispozici krajky, vlnu nebo konopí. Staří Římané používali mycí houbu.

Až v roce 1857 se zablýskalo na lepší časy, Američan Cayetty rozjíždí první tovární výrobu toaletního papíru. Samozřejmě s patřičnou reklamou – z každého útržku tohoto toaletního papíru se na uživatele „usmívalo“ natištěné jméno „Cayetty“.

Až rok 1942 přichází s dodnes nejoblíbenějším dvouvrstvým typem toaletního papíru.

Dnešní toaletní papír

Dnešní toaletní papír je jedno či dvouvrstvý, nejlépe recyklovaný. Může mít různou barvu, dekorační zpestření, vyrábějí se dokonce parfémové verze nebo je k dostání vlhčený toaletní papír.

Jiný kraj…

Tak jako se jednotlivé národy liší jazykem a různými zvyklostmi, liší se i svými pravidly, stanovenými normami toaletní etikety.

  • V některých zemích (na Krétě, v Řecku, v Bulharsku a v muslimských zemích…) se použitý toaletní papír nehází do záchodové mísy, ale do koše k tomu určeného.
  • V Tibetu je zvykem hromadná návštěva toalet, záchody zde najdete minimálně po třech, tedy na soukromí při vypraždňování rychle zapomeňte.
  • Islámská toaletní etiketa zahrnuje mnoho bodů. Existuje přímo kodex o očistě těla po vyprázdnění. Muslimové se po vykonání potřeby zpravidla ještě myjí v intimních partiích vodou. Na Blízkém či Středním východě se čištění těla po vykonání potřeby provádí levou rukou.
  • V Norsku a Švédsku se můžeme setkat s tzv. manželskými toaletami a koupelnami, kde toalety pro manžele nejsou oddělené.

Pokud vás dnešní článek zaujal a chcete se dozvědět ještě mnohem více, doporučuji pořídit si knihu Záchody celého světa (vydal Slovart 2009). Jako zdroj pro sepsání dnešního článku mi posloužila převážně wikipedia.

Jaké jsou vaše zkušenosti se záchody? Kde jste se setkali se skvělými toaletami a na jaké toalety chcete raději zapomenout?

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na