Vejdete-li brankou do naší zahrady, první, čeho si dozajista všimnete, jsou trvalky. Mám je ráda a navíc pro mě, zahrádkářku lenošivou, jsou hotovým dobrodiním.
Vezměte si například kosatce (irisy), které nám rostou hned u plotu. Jsou to vysoké rostliny a tak jsou plotem zčásti chráněné před větrem, aby se nepolámaly. Nízké kosatce jsem vysadila na záhon. Když jsem je sázela, složení zeminy jsem vůbec neřešila. Dbala jsem jen na to, aby část oddenků u klasických, vysokých kosatců vyčnívala nad zeminou. Dočetla jsem se, že je to proto, aby dobře kvetly, a musím potvrdit, že v květnu a červnu kvetou vážně ostošest. Dobře snáší sucho, mají rádi sluníčko. Řežu je do vázy těsně před tím, než rozkvetou. Aby se mohly stále chlubit zajímavostí svých květů, zhruba po šesti letech, většinou o letních prázdninách, je přesadím a trsy rozdělím.
Další trvalkou jsou plamenky (phloxy), které mi svou vůní připomínají báječné časy bezstarostných prázdninových dní. Potřebují vlhkou půdu, v letních dnech jim dopřávám potřebnou zálivku. Bohužel, dost často se stává, že je trápí padlí – to jsem pak na padnutí taky já, protože je po nádheře. Zato takové prvosenky (primule), vysázené zkraje podzimu, nic netrápí, naopak, tím, že kvetou již v dubnu, ohlašují tolik očekávané jaro. Množím je dělením trsů a vysazuji tam, kde je zrovna volné místečko.
Hortenzie velkolistá mně zlákala jednak svoji vznešenou krásou a druhak tím, že jsem ji vídávala krásně rozkvetlou i v zahrádkách, co byly zpustlé a zaplevelené, a taky u starých chalup a domků, které nebyly prokazatelně delší dobu obydlené. Z toho jsem usoudila, že tato květinová královna nebude rozmazlená a tudíž hodna života na naší zahradě. V minulém roce jsme si tedy pořídili bílou hortenzii. Bílou proto, neboť víme, že tato barva jejích květů celkem dobře snáší i přímé sluníčko. Ovšem už se mi nepodaří pokus – buď přidáním hliníku ( jak jsem zjistila, že je nyní populární mluvit o hliníkových lžičkách nebo o víčkách od jogurtů, přidaných do zeminy) nebo speciálním hnojivem – změnit její barvu na modrou. U bílých hortenzií toto prý neúčinkuje.
Letos jsem ji přesadila do volné půdy, do zeminy z kompostu, rašeliny a písku, kolem ní jsem nasypala mulčovací kůru. Lebedí si na slunném, světlém místě, kde je zčásti chráněna vrbou. Jak jsem se dočetla, jsou mělké kořeny hortenzií náchylné na mechanické poškození a tak jsem ji umístila do klidné, okrajové části zahrady. Když je sucho, potřebuje vydatnou zálivku. Plánuju zalévat odstátou dešťovou vodou. Až přijde zima, přikryji hortenzii pro jistotu chvojím.
Květy hortenzie jsem loni sušila zavěšené květem dolů na půdě. Po usušení byly květiny vhodným doplňkem k dárkům pro přátele. Volila jsem však zabalení balíčků do klasického balicího papíru bez potisku, na převázání, příp. dozdobení dárku jsem použila už jen papírovou stuhu. Co jsem ještě použila jako přídavek k dalším dárkům? No přece levanduli.
Co se týká živin, je levandule velice nenáročná trvalka. Ani by mně nenapadlo ji hnojit, ale vím, že má ráda sucho a sluníčko. Kolem levandule jsem naskládala kameny, aby se do nich opíralo sluníčko. Usušenou levanduli vážu do kytic. Před zimním obdobím však levanduli nezastřihávám, aby se do stvolů nedostala plíseň. Keřík pořádně sestřihám až na jaře a on brzy pěkně obroste. Ty části rostliny, které v zimě umrzly, a jsou suché zcela odstraním.
Dobré dvě desítky let zdobí zahradu keř pivoňky. Rozkvétá v květnu a v červnu a nic moc nepotřebuje. Stačí jí, stejně jako levanduli, dostatek sluníčka. Na rozdíl od levandule ji musím často zavlažovat. Ani pivoňku nehnojím. Pokud bych přece jen začala, hnojila bych zjara, a když odkvete. Na zimu pivoňku ničím nezakrývám, protože na mráz citlivá není.
Občas s námi zahrada i domácí zvířena špásuje – letos na apríla v keři pivoňky vykvetl tulipán a náš paličatý králík se dvakrát před Velikonocemi prokousal pletivem. Možná proto, aby dobře viděl na svoji konkurenci – velikonočního zajíčka. Nebo ne?
