Pravá, pravé nebo levá, levé

Autor

Řeč dnes bude o rukách, nohách, ale i očích či uších. Řeč bude o „praváctví“ a „leváctví“. Ač se může tato problematika jevit jako jednoduchá a jasná, opak je pravdou. Proto i tento článek přibližuje pouze základní, ale dle mého soudu též důležité a zajímavé aspekty.

Pro zkoumání a zjištování praváctví nebo leváctví se používá obecnější pojem lateralita. Rozlišujeme dva základní druhy laterality: tvarovou a funkční.

Tu první můžete sledovat při pohledu do zrcadla, kdy zjistíte, že vaše tělo je tvarově asimetrické. Tedy např., že pravá a levá polovina vašeho obličeje není zcela stejná. Ta druhá zmíněná se projeví ve chvíli, kdy chcete nějakou činnost vykonat přesně, rychle a kvalitně. K tomuto úkonu zvolíte tu horní, dolní končetinu , která je řízena dominantní mozkovou hemisférou (pravá ruka , noha levou částí mozku a levá ruka, noha pravou částí mozku). Projeví se tak vaše asymetrie v oblasti motorické. Projeví se ale také u mimického svalstva, smyslových orgánů – očí, uší, objevují se i teorie o lateralizaci orgánů s vnitřní sekrecí.

Ačkoli dáváme obvykle jedné straně přednost, nelze prohlásit, že tento orgán funguje lépe, nebo je důležitější než ten druhý. To platí zejména v případě sluchu a zraku, kdy se každá strana poněkud specializuje na odlišnou činnost.

Také nelze všechny jednoznačně rozdělit na leváky a praváky, je možné nalézt mnoho případů, které se nachází tzv. „mezi“.

Podle toho, který párový orgán preferujete pak rozlišujeme tři základní typy laterarity:

  • praváctví, dextrolateralitu,
  • leváctví, sinistrolaterlitu,
  • lateralitu nevyhraněnou, ambidextrii, tedy obourukost.

A pro větší složitost ještě orgány a končetiny „nedrží spolu“. To znamená, že levák nemusí dávat přednost zároveň levé ruce, noze, oku a uchu. Velmi často lze nalézt různé kombinace.

Horní končetiny

Výsledek lateralizace horních končetin dítěte je již výrazně patrný mezi 3. a 4. rokem, kdy můžeme vysledovat preferenci levé či pravé ruky. Ovšem můžeme se setkat také s nevyhraněností, kdy bude dítě v různých situacích užívání rukou střídat. Teprve v důsledku „tlaku“ rodiny začne dítě v některých situacích (kreslení, podání ruky, stravování) přednostně užívat pravou ruku, při určitých činnostech však stále užívá ruku levou. Děti s ambidextrií mohou mít později potíže s nácvikem psaní, které je směřováno většinou do pravé ruky, vždy je však nutné jejich osobnostní charakteristiku zohledňovat.

Preferenci jedné z horních končetin lze sledovat při běžných činnostech, nejlépe při hře.
Ke klasickým zkouškám laterality patří např. vkládání korálků do lahvičky, zasouvání kolíčků do otvorů, házení míčku do krabičky, navlékání niti do jehly – dominantní je ruka, která dělá pohyb, zatleskání – jedna ruka funguje jako podložka a druhá je aktivní, „strouhání mrkvičky“, sáhni si na ucho, na nos, atd.

Dolní končetiny

Tvarová nesouměrnost nohou je prý patrná již v zárodečném stavu. Za vedoucí nebo dominantní nohu je pokládána ta, která je schopna přesnějšího a obratnějšího výkonu.

Nesouměrnost dolních končetin se tedy projevuje jejich specializací na určité činnosti. Jedna je zdatnější při silových výkonech a je označována jako odrazová noha, druhá se lépe uplatní v činnostech kde je potřeba přesnost a obratnost a je nazývána noha švihová. Levostrannost nebo pravostrannost je určována podle nohy švihové.

Zkoušky používané k rozlišení laterality dolních končetin jsou například kopnutí do míče, posouvání předmětu nohou na určité místo, vystoupení na stoličku, nasedání na tříkolku nebo kolo.

Jaká je souvislost mezi lateralitou rukou a nohou?

Pravorucí prý mají v naprosté většině také šikovnější pravou nohu. Leváci mají většinou šikovnější levou nohu, ale asi čtvrtina leváku může mít šikovnější a tedy preferovanou pravou nohu místo levé. Platí také ve značné míře, že lateralita oka, ruky a nohy je shodná.
Přesto asi necelá třetina lidí má shodnou lateralitu ruky a nohy, ale odlišnou lateralitu oka.

Lateralita oka

Oko kterému dáváme přednost při úkolech, kdy jsme nuceni hledět pouze jedním okem,
označujeme jako zaměřovací.

Pokud vás zajímá, zda dítě preferuje oko pravé či levé, stačí požádat, aby se podívalo do kukátka, kaleidoskopu nebo skrz otvor v papíru.

Co je ale důležité pro úspěšné osvojení čtení a psaní, je koordinace ruky a oka. Jestliže tedy uchopí dítě kaleidoskop pravou rukou a přiloží ho k pravému oku (nebo levou rukou k levému oku), hovoříme o lateralitě souhlasné a ta se obecně považuje za prospěšnější. Preferuje-li pravou ruku a levé oko či obráceně, jedná se o lateralitu zkříženou, která může dítěti při výuce často znepříjemňovat život. Velmi často si např,. pletou směry, zaměňují podobná písmena, píší na řádek odzadu a brzy jsou označovány za děti dyslektické.

Lateralita ucha

Podle některých výzkumu bylo zjištěno, že u praváka je pravé ucho většinou citlivější na řečové podněty a levé na hudbu, hluk a neřečové podněty vůbec.

Lateralita ucha se zjišťuje tak, že pod lavici (stolek) umístíme budík a vyzveme dítě, aby k lavici přiložilo ucho a poslechlo si tikání.

O příčinách laterality toho víme stále málo a vznik levo- či pravorukosti člověka je stále do určité míry záhadou. Kuriózní, až cimrmanovské vysvětlení pravorukosti přinesl kdysi olomoucký neurolog a někdejší komunistický ministr školství Jaromír Hrbek: Když se v době ledové naši předci posouvali k jihu, sbírali (od rána) lesní plodiny. Jelikož jim přitom slunce svítilo od východu, tedy zleva, činili tak přednostně pravou rukou, neboť levou by si stínili…

Dnes jsou v souvislosti s příčinami laterality nejčastěji zmiňovány genetické vlivy, ale nevyhraněného leváka či člověka s ambidextrií může výrazně ovlivnit např. společnost, prostředí, ve kterém vyrůstá. Ve starší době kamenné byl poměr levorukých a pravorukých pravděpodobně zhruba 1:1. V polovině minulého století, kdy se u nás leváctví násilně přecvičovalo, bylo v dospělém věku leváků minimum, ve školách asi desetina. Dnes jich je víc, protože se nyní uplatňuje zásada v dětském věku leváctví nepřecvičovat (alespoň doufám!). Přesto lze konstatovat, že dnes žijeme prakticky v pravorukém světě. Pravák si běžně neuvědomuje, že jídelní příbor, šroubovací uzávěry, otočné knoflíky, tlačítka na mobilu, otevírání pračky, ale i různé stroje (např. šicí) či hudební nástroje a další věci jsou zkonstruovány tak, aby měl co nejméně práce. A i když se levák odmalička a v průběhu celého života samovolně přizpůsobuje pravorukému prostředí a je schopen se naučit vykonávat obvyklé činnosti na stejné úrovni jako pravák, je jistě dobré ukázat mu snazší cestu.

Takže na závěr uvádím několik postřehů z knihy Ivo Vodičky Nechte leváky drápat, které by měl mít na paměti každý, kdo se v levákově okruhu pohybuje a podílí se na jeho výchově.

  • Leváctví bereme jako věc přirozenou, nezávislou na levákově vůli.
  • Informujeme o tom levákovo okolí, především jeho spolužáky. Někdy je třeba vše vysvětlit i prarodičům.
  • S levákem máme více trpělivosti, činnosti se mu snažíme alespoň naznačit v levoruké variantě a dostatečně je procvičujeme.
  • Zbytečně je neznevýhodňujeme, nezdůrazňujeme jejich odlišnost.
  • Nezvládnuté činnosti se u nich mohou projevit jako obtíže v řeči, ve vyjadřování, ve skladbě myšlenek, ve špatné koordinaci pohybů a různých činnostech.
  • Leváci často překvapí praváky netradičními pohledy, přístupy, pohledem z druhé strany. Často odmalička experimentují, protože hledání jiných cest se pro ně stalo přirozeností.

A jako třešinku na dortu uvádím citát jednoho z našich velikánů 17.století, který už tehdy zkrátka věděl, jak na to :
„Všechno plyň od sebe samo, buď násilí vzdáleno věcí!“

Kdopak to asi byl?

Zdroj: Vodička, I. Nechte leváky drápat
Drnková, Z., Syllabová, R. Záhada leváctví a praváctví
přednášky a studijní materiály

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na