Tak, a je to tady. První školní den po tak dlouhé pauze. Většinou jsou nervózní jen děti a rodiče těch, kteří nastupují do školských zařízení poprvé, ať už jde o školku, základní školu nebo tu střední. Tento rok se jemná nervozita vkradla i do duší ostatních, kteří jsou nějak ve vzdělání zaháčkovaní – učitelé, žáci, rodiče… Všem nám totiž někde vzadu v hlavě rezonuje vzpomínka na jaro a možná si tak nějak víc uvědomujeme, že to, co nám ještě před půl rokem přišlo jako samozřejmost, zase tak samozřejmé být nemusí.
Nevím, jak ostatní, ale já mám už od dětství v sobě zažitou úctu k učitelskému sboru a vůbec všem, se kterými jsem v rámci svého vzdělávání přišla do kontaktu. Jasně, že jsou učitelky a učitelé, na které zase tak ráda nevzpomínám, ale převládá skupina těch, ke kterým mé vzpomínky zalétnou i po těch dlouhých letech. A stejné je to i u mých dětí.
Právě v těch jarních měsících jsme měli možnost si víc než kdy jindy uvědomit, jak důležité je učitelské povolání. Všichni, dětmi počínaje přes pedagogy až po rodiče, jsme byli hozeni do hluboké vody a museli jsme se naučit v ní plavat. A že to leckdy byla složitá tempa a voda plná peřejí. Někdy jsme jimi propluli, jindy jsme si lokli trochy vody, ale doplavali jsme. Ovšem na jak dlouho?
Asi nejsem jediná, která má mírné obavy z toho, že by se tahle situace mohla opakovat. Nelíbila se mi a nechci se do ní vracet. Možná nemusíme dělat tak moc, aby k tomu zase nedošlo. Stačí být trochu opatrnější, trochu ustoupit z komfortu, abychom ho opět neztratili všechen. Ta pravidla nejsou zase tak složitá a dle mého je pochopí i trochu sofistikovanější outloň. Dodržovat rozestupy, mýt si ruce a používat roušky tam, kde je to nezbytné.
Vím, že to koronu nezastaví úplně, ale minimalizuje ji to. Nebudeme pak nuceni uzavírat se v domovních pevnostech, strašit se procházkou po lese a vůbec dělat věci, které zase až takový smysl nedávají. My budeme moct pracovat bez nervozity z toho, že ještě musíme vysvětlit našim dětem chemické vzorce, fyzikální zákony a skladbu vět, protože tyhle otěže opět pevně uchopí učitelky a učitelé. Ta omezení nebudou navždy. Jednou to skončí tak, jako španělská chřipka nebo mor, do té doby bychom se měli chovat ohleduplně k těm, které tenhle virus ohrožuje, i k sobě samým. Prostě si tenhle velký průšvih sami ulehčeme.
Přeji vám všem klidný školní rok plný nových informací a hlavně bez stopek a zákazů vjezdu 😉
Hezký článeček. Zaujal mě, i když nemám žádné děti školou povinné. Jsem ráda, že jsi optimista, a myslíš, že coronavirus vymizí, jak španělská chřipka. Já mám stejný názor, nebo spíš zbožné přání. Spousta lidí si myslí, že už to tu bude pořád. Někdy víc a jindy zas míň. Tak doufám, že my budeme mít pravdu….
Já myslím, že alespoň trocha optimismu je potřeba, jinak by nám z toho všeho hráblo.