Bojíte se rádi?

Autor

Rádi se čas od času necháte dobrovolně ponořit do svíravého pocitu strachu, a nebo patříte k těm, kterým se sevřené břicho a srdce bijící na poplach z duše protiví? Mne stačí zhasnout lampičku a už z postele nevytáhnu ani paty. Barvitě si dokážu představit toho násilníka pod postelí s pilou v ruce, co čeká, až vstanu, až se moje noha dotkne podlahy. Přesto jsem jako puberťačka nenávidící četbu, propadla laciným brožurkám a hltala Stopy hrůzy. Teď se přiznám, že dám přednost klidnějšímu způsobu relaxace, nerada se bojím a nerada straším.

Dodnes mi nabíhá husí kůže, když si představím, jak k nám jednoho večera naši pustili na Mikuláše bandu rozjařených čertů, co nás s bráškou chytali pod stolem. Měla a mám dodnes tohle mamince za zlé, že to nechala dojít tak daleko. Vždyť právě rodič, by měl dokázat ochránit ty své, byť zlobivé děti. Mnohé povahy tohle prostě nemůžou rozdýchat ani v dospělosti. Takže já zásadně nestraším, přesto jsem to byla já, kdo navrhl, že se teď o víkendu zajedeme s našim synkem podívat do strašidelného lesa do sousední vesnice. Je to takový náš malý nebojsa, má sice teprve 4 roky, ale rozumu na rozdávání.

Vstup do lesa byl spuštěn od půl osmé. Než jsme si však vystáli dlouhou frontu, bylo již k půl deváté a tma jako v pytli. Baterku, odvahu a můžeme vyrazit. Když jsem porovnávala věkové rozmezí odvážlivců, které se dychtivě do lesa hrnuly, pohybovaly se od dvouletých a šplhaly až k plnoletým. Napadlo mne tedy, že se bude strašit podle věku. Takže jsem se pořád snažila si s Martínkem povídat, aby strašidla slyšela, že se blíží malý hrdina a trochu se krotily. Oooo jak jsem se spletla.

První na nás bafli rozježené jezinky, které se plazily u našich noh a šeptaly nám „Nechoď tam, nechoď tam, nechoď taaaam…“ No fuj, to jsme se lekli. Ale neodradily nás a pokračujeme v cestě. Ha, objevila se před námi nasvícená postava. Dokonale zmalovaná, brousící si sekeru. „Neboj Marti, nic nám neudělá, ještě se nám hezky ukáže“….a než jsme došli až k ní ŠVIH a sekerou zajela do pařezu, na kterém byla vystlaná zkrvavená hlava. „Aaaaaa…“ křičeli jsme svorně se synem. Jen tatínek se smál, nebojte, to byl jen polštář. Už tedy pěkně polekaní, vystrašení pokračujeme dál….opět nasvícená postava….,ale fuj, to je oběšenec. „To je jen jako Martínku“ vysvětluje tatínek a vtom se ozve motorová pila a za stromem na nás bafne zrůdný klaun. Neubráním se a řvu jak o život. Připadám si jako ve zprávách z amerických lesů. Tatínek se mě snaží uklidnit a zkrotit, ale já začínám o akci pro děti dost pochybovat. Martínek má ale kuráž jít dál, protože se přeci jinak pryč nedostaneme.

Dorazíme až k nějakému bílému přeludu, který se snaží Martínka přemluvit, aby prošel připraveným tunelem. Ani za nic. „Nemusíš se mne bát, jsem princezna, nejsem zlá, odměním tě za tvou statečnost. A v tunelu si můžeš svítit baterkou“. Tak tedy dobrá, Martínek sebere poslední zbytky odvahy a tunelem projde. Za odměnu si může z pavoučí sítě vybrat jeden kolíček s pavoučkem. Radost dodala i větší chuť do pokračování v cestě…BAF, tentokrát nám cestu zkřížila smrtka brousící si svou kosu, ale to už byl opravdu jen slabý odvar oproti tomu, co všechno jsme museli vidět v lese.

Konečně jsme venku, konečně si můžeme vydechnout. „Martínku, to tedy bylo co? Ještě, že to všechno bylo jen jako a už se můžou jít masky taky brzy odlíčit, už by si je nikdy nechtěl vidět, že?“ A tu mě synek překvapí: „Ale jo mami, půjdeme zítra zase?“

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na