Důstojnost ve stáří

Autor

Důstojnost je jednou z nejzákladnějších a nejdůležitějších hodnot a jeden z nejobecnějších a nejširších konceptů, který je často spojován s etikou, hodnotami a ochranou lidských práv. Jedním z jeho atributů je značná subjektivita a vztahovost, danost kontextem, místem, dobou a tématem či prostředím, ve kterém se o důstojnosti hovoří. Pojem má blízko k sebeúctě, vážnosti, hodnotě člověka, vážnosti jeho projevů a projevů k němu, slušnosti, lidskému soukromí a studu, vážnosti a formě v mezilidské komunikaci a interakci.

Morální, etické, právní a politické diskuse používají pojem důstojnosti k vyjádření myšlenky, že lidská bytost má vrozené právo být oceňována, respektována a má s ní být jednáno eticky. V moderním kontextu může důstojnost fungovat jako rozšíření osvícenského konceptu nezcizitelných lidských práv. (Wikipedie)

Jedná se o vztahovou kategorii, která se týká jednání člověka s člověkem, situace člověka v kontextu k situaci a jednání druhých lidí. V širším přeneseném významu tedy i „jednání“ společnosti (nebo její části, kategorii, služeb apod.) k člověku nebo lidem. Důležitým aspektem pojmu důstojnosti je tedy postavení v dimenzi soukromého a veřejného, důstojnosti pro sebe a pro druhé a podobně. Tím je dána i vztahovost pojmu důstojnosti, která je v jazyce vyjádřena vazbou „důstojnost koho čeho“. Slovník jazyka českého uvádí k významu slova důstojný jako synonyma „náležitě vážný“, „souhlasící s hodností, vážností někoho, něčeho“, „shodný s poměry“; slušný, vhodnýatd. Šíře významu a použití pojmu v jazyce ukazují i uváděné příklady: „postaral se o důstojného svého nástupce“, „cesta důstojná našich národních tradic“ atd. Etymologicky je pak slovo důstojný odvozeno od staročeského dóstojný od dostáti (původně kdo dostojí slovu) složeného z do- a státi (od toho také například důstojník a jiné).

Slovník synonym uvádí jako synonyma – slova podobného a blízkého významu – slova důstojnost například čest, ctnost, váženost, vážnost, slušnost, vhodnost, hodnost. V případě přídavného jména ctihodný, vážený, vážný, královský atd. V jádru důstojnosti a důstojenství člověka a lidské bytosti je úcta k člověku a jeho vážnosti a hodnotě. Naopak slova příbuzná slovu nedůstojný jsou „nehodný koho, nevhodný pro koho“. Charakteristikou je její vztahovost. Můžeme jí poměřovat vhodnost a přiměřenost jednání člověka v určité situaci nebo roli k osobě v jiné situaci či pozici.

Důstojnost sama o sobě, její ontologická nutnost, a nároky na ní se zřejmě nemění. Mění se ale kontext a situace, kterým čelíme v různých rolích nebo ve kterých se ocitáme (v různých rolích či ne-rolích). S tím, jak se mění životní podoby, životní cyklus a fáze, možnosti intervence technologií do života (a nás do technologií) mohou se posouvat i naše kritéria a hranice toho, co vnímáme jako důstojné a nedůstojné. Mění se životní situace, mění se i ohrožení důstojnosti.

Extenzivní hodnotící a subjektivní charakteristika pojmu „důstojnost“ je dána i vztahem k legalitě. Důstojnost jako etická kategorie, obdobně jako legitimita „extenduje“ (přesahuje či zdůvodňuje, opravňuje) legalitu jako minimum konsensuálně kodifikovaných norem vztahů a jednání. Důležitá je také role očekávání. Můžeme říci, že jednání a situace je pro tuto osobu nebo roli nenáležité a nevhodné vzhledem k očekávání, které je důležitou spojitou kategorií důstojnosti. Důstojnost je charakterizována nepsanou a pociťovanou subjektivní hranicí akceptovatelnosti jednání nebo situace.

Důstojnost má svou výraznou vnějškovost, estetičnost, ceremoniální nebo procesní aspekt. Jako velmi důležitý se proto jeví aspekt přiměřenosti formy dané situaci a osobě či roli (funkci), jak vyjadřuje například definice významu pojmu důstojnost v angličtině – dignity ze starofrancouzštiny, z latinského dignitās, z latinského dignus = cenný, hodný (worthy) – jedná se o kvalitu nebo stav býti hodným vážnosti a respektu („the quality or state of being worthy of esteem or respect“), vnitřní, inherentní nobilita a hodnota (inherent nobility and worth), přičemž „nobilita“ je šlechetnost (společensky aristokracie), tj. vnější postavení, i ušlechtilost, tj. vnitřní kvalita apod. Propojenost slova důstojnost s vnější pozicí a rolí vystihuje i definice „Stateliness and formality in manner and appearance“, kladoucí důraz na vnějškovost, formální správnost, dodržení stanovené formy a ritu, očekávaného chování v dané situaci a u dané osoby. Důstojnost je pak také respekt a úcta spojená s důležitou pozicí, která bývá s úctou spojována (the respect and honor associated with an important position; a high office or rank); dignities = the ceremonial symbols and observances attached to high office.) Archaické slovo „dignitary“ označuje církevního hodnostáře. V tomto významu je to důstojnost úřadu a jeho výkonu.

Jazyková interpretace významů a konotací důstojnosti definuje pojem také jako subjektivní měřítko a hranici naší vlastní důstojnosti ve smyslu míry ústupků a kompromisů, kterou jsme schopni / ochotni akceptovat nebo „skousnout“ – důstojnost hranice svědomí nebo hranice sebeúcty a akceptace požadavků druhých, které je vyjádřeno spojením je to pod mou důstojnost (sense of self-importance – stand (or be) on one’s dignity, beneath one’s dignity).

Důstojnosti je obtížné uchopit a „stanovit“ univerzálně a nadčasově – mimo kontext osoby, situace, jednání, prostředí. Hodnocení důstojnosti a jeho subjektivita vyplývá z hodnotícího subjektu a měřítek hodnotitele (pozorovatele jednání nebo situace nebo osoby vystavené situaci nebo jednání apod.). Jako důstojné lze označit situace a jednání, které takto označují (oba) subjekty vztahu v konkrétní dané situaci a kontextu, tedy osoba, která je příjemcem, aktérem nebo svědkem konkrétního jednání a situace.

Důstojnost má vztah k jednání člověka k člověku nebo přeneseně širší skupiny a společnosti k člověku nebo skupině osob, které je explicitní, vědomé, nebo implicitní, zamlčené, dané nejednáním a pasivitou v situaci, kdy by byl vhodný nebo očekávatelný zásah (jednání) okolí, společnosti apod.

Důstojnost odpovídá stanoveným a v historii ukotveným kritériím a normám formulovaným v kontextu tradice lidských práv. Důstojnost přesahuje legalitu, avšak šíři témat, oblastí a situací, které pokrývá, lze identifikovat v (mezinárodních) „lidskoprávních“ dokumentech. Zatímco důstojnost člověka (a jeho podob) sama o sobě je princip a zdůvodnění práv, jejich specifikace je konkretizací, respektive uplatněním etického principu na konkrétní životní a společenské oblasti, situace a vztahy.

Důstojnost je důležitou součástí našeho pohledu na realitu kolem nás. Hovoří se nejen o důstojném stáří a důstojném umírání, důstojném zacházení či jednání, ale také o důstojné práci, slušných pracovních podmínkách („decent work“) apod. Nedůstojné je pak jednání proti „etice“ důstojnosti, tedy každé jednání, které je zraňující, porušuje to, co je jedincem nebo společností vnímáno jako hodné respektu, ochrany nebo úcty. Přirozenoprávní pojetí lidských práv (a důstojnosti, kterou chrání či naplňují) předpokládá, že lidská práva a důstojnost lze „nárokovat“ (vymáhat) i bez ohledu na jejich (aktuální) kodifikaci a formulaci.

Důstojnost ve stáří lze chápat jako, respektive může mít podobu naplnění, jako plnoprávnost a rovnost, nevyčleňování z jakékoliv oblasti života z důvodu stáří, věku, nehodnocení jedince na základě jeho věku a stáří a nebránění osobě v činnosti a přístupu na činnostech, statcích, právech, službách a pod. na základě jeho věku či projevů stáří.

Pojem důstojnost a důstojnost ve stáří má významově blízko také ke svobodě volby a respektu k ní, svobodě se rozhodnout. Znamená to možnost bez ohledu na věk podílet se, respektive mít možnost podílet se na zvýšení příjmu vlastní prací, udržování mezilidských vztahů, možnost se vzdělávat a podílet na rozhodování společnosti, okolí nebo rodiny, moci zůstat ve styku s blízkými, s rodinou, možnost pobývat v různém (různorodém) prostředí, mít kontakt s jinými generacemi, uplatnit své zkušenosti ve prospěch druhých, mít možnost ovlivňovat dění kolem sebe, rozhodovat se a mít kontrolu nad jednáním (péčí) vůči vlastní osobě, možnost být slyšen a vyslyšen atd.

V kontextu stáří a stárnutí lze důstojnost vidět jako velmi různorodý, široký a „heterogenní“ pojem a jev, který má mnoho podob, stejně jako stáří a stárnutí samotné, životní situace a důsledky, se kterými je nebo může být spojeno. Důstojnost tak může mít jiný, různý význam v různých fázích života a samotných fázích stáří a stárnutí, životních rolích a situacích, které stárnutí přináší, rolích rodinných, profesních a jiných. Pohled na ní se může měnit a lišit v různém věku – u třicátníka, čtyřicátníka, osmdesátníka, muže, ženy atd.

Stáří jako „antropologická konstanta“ představuje jednu z nejstarších, lidských „situací“, pro které jsou formulovány etické požadavky, dané úctou a respektem ke stáří a staršímu (úctou k člověku). Dále se jedná o etiku jednání vůči „zranitelnému“ stáří, resp. situaci charakterizované ohrožením, neúctou, zneužitím (slabosti a hendikepu), nebo společenským vyloučením, chudobou apod. V Bibli je tato situace a požadavek, etika jednání a vztahu ke stáří a starému / staršímu člověku vyjádřeny například výroky: Před šedinami povstaň, starci prokaž čest a měj v úctě svého Boha. Já jsem Hospodin) (Leviticus 19:32), Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. (De 5, 16). ..surový národ, jenž nebere ohled na starce a neslituje se nad dítětem. Deuteronomium 28:50 (B21) Král jim odpověděl tvrdě. Rechoboám totiž nedbal na radu starců, 2 Letopisů 10:13 (B21) Naše velmože nám pověsili, ke starcům úctu neměli! Pláč 5:12 (B21) Hospodin sám je rozptýlil, už na ně ani nepohlédne; nikdo nebere ohled na kněží, nikdo nešetří ani starce. Pláč 4:16 (B21) Odebírá slovo zkušeným, starce zbavuje soudnosti. Job 12:20 (B21) apod.

V užším pojetí – v kontextu podpory, péče a služeb poskytovaných lidem se sníženou soběstačností – se jedná zejména o kontrolu nad svým životem, časem, dnem, pohybem, soukromím, kontaktováním druhých, možností odmítnutí, volbou druhu, formy a rozsahu podpory a péče, kterou preferuji atd.

K naplňování důstojnosti tak může vést pomoc uskutečňovat a vést život, který si přeji bez ohledu na svůj věk a handicapy, podporu v čelení bariérám spojeným se stárnutím a stářím, pomoc vyrovnávat se s tíží stáří, případné osamělosti apod.

Autor: Petr Wija
http://www.dustojnestarnuti.cz

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na