Když se daří, tak se daří

Autor

Mnohdy nemusí být ani pátek 13., nemusíte vstát z postele levou nohou ba co víc ani vám nestihne černá kočka přeběhnout přes cestu a už se s vámi den veze. A jak se takhle jednou vezl den se mnou, jsem se rozhodl vám napsat. Stále mám svůj den blbec v živé paměti, život tropí hlouposti. Ale je dobře, že ještě ten večer, když jsem uléhal do postele, musel jsem se všemu pousmát, zároveň jsem si sice přál rychle usnout a zapomenout. Hlavně, abych náhodou ještě něco nepřivolal.

Kolikátého se mi takto lepila smůla na paty nevím, ale s jistotou mohu tvrdit, že to nebyl pátek 13., neb bych to na něj hned svalil. Každý pracovní den vstávám ráno ve 4.45 hodin. Nijak se doma nezdržuji, abych zbytek rodiny nevzbudil, jen se obléknu, provedu ranní očistu a mažu na autobus do práce. Ale onoho dne, lépe řečeno hluboké noci jsem se probudil o půl druhé s pocitem, že slyším budík. Rutině jsem se oblékl, umyl a vypravil na autobus. Zarazil jsem se až venku, že je dnes taková tma. Jindy přeci jen už svítá. Ale ani to mě nijak nevyvedlo z míry. No ano, celý svět je takový pomatený, jeden den si člověk může vyjít ven v plavkách a na druhý den, aby hledal zimník. Asi dnes bude pochmurno, myslel jsem si, a už jsem si to trádoval k zastávce autobusu. Čekám, čekám… Nasedá se mnou obvykle postarší paní, dnes ji nikde nevidím. Čekám, stále čekám, ale ani autobusu se nedočkám. Pak z kapsy vytáhnu mobil a na displeji se mi rozsvítí čas 1:56. Vypínám mobil a znovu zapínám, že ho snad takovým restartem vzpamatuji. Kdepak telefon zmatený nebude. Najednou začínám chápat, proč je taková tma, proč se autobusu nemohu dočkat, ale co nechápu je, co dělám na zastávce v tuto dobu. Vracím se zpátky domů, v tichosti se vkrádám zpátky do vyhřáté peřiny a jsem tak ráááád, že ještě mohu spát.

Snad jsem ani oka nezamhouřil a budík vříská „znovu“. Jak snadné by bylo ho umlčet, otočit se na druhý bok a pokračovat ve slastném spánku. Leč zodpovědnost zvítězila. Jako Pája se sice tentokrát do kalhot nedostanu napoprvé, do koupelny se ploužím jako lemra, tam mi ani studená voda nepomůže vlít krev do žil. Jsem jako praštěný pytlem, ale venku mě ovane svěží vánek a po pár metrech vidím známou tvář postarší paní spěchající na ranní autobus. Tak přeci jsem se tě, babo, dočkal, cukají mi koutky. Společně opět vstupujeme do autobusu vstříc novému pracovnímu dni.

V práci mi to nedá, abych si svůj noční výlet nechal pro sebe, a tak jím hned krmím kolegy. Jeden mi hned diagnostikoval náměsíčnost, druhý bazíruje na naložení double práce, protože nevím, co „roupama“ dělat, a ostatní jen přikyvují. Ano!, jestliže se nemůže samou nedočkavostí dospat, nechť pracuje i za nás, nám to spánek nerozhodí. No jo kamarádi, od toho je máme, aby nás vždy vyslechli a pochopili.

Když mě neutěší kamarádi, utěší mě jídlo. V poledne si odcházím ohřát oběd do mikrovlnky. Jelikož je již stará a nevýkonná, ohřev trvá, a proto zavřu dvířka, spouštím ohřev a odcházím si ještě po svých. Stejně to děláme i všichni ostatní. Dnes však k mikrovlnce přichází dřív kolega, který si také přišel ohřát svůj oběd. Vytahuje ten můj a vkládá svůj, zavírá dvířka, zapíná ohřev a také odchází po svých. Pak přicházím já, otevírám dvířka, odebírám oběd a odcházím ho sníst. Oběd mi vždy chystá žena do krabičky, a tak je pro mne kolikrát překvapením. Dnes se láduji těstovinami s chutnou omáčkou. Dělají se mi boule až za ušima, kdyby zvýšila výživovou hodnotu masem, byl bych v sedmém nebi, ale nějak jsem se k němu stále ještě neprokousal. V tom slyším řev z kuchyňky: „Kdo mi sežral oběd!!!“ Ani ve snu by mne nenapadlo, že rozlícený kolega hledá moje těstoviny, a že na mne se vedle mikrovlnky smějí moje karbenátky. Ztěžka polykám poslední sousto. Proboha, já nepoznal svou krabičku, vždyť jsou taky k nerozeznání. Saša, kolegyně sedící se mnou v kanceláři se může utlouct smíchy: “Kdo jedl z mé misky??? ptá se medvěd Zdeněk,“ dobírá si mě. No a kdo bude jíst z mé misky, napadá mě, když je Zdenda sice chlap jak hora, ale zato vegetarián a karbenátky rozhodně nejsou zeleninové.

No když se daří, tak se daří, asi bych se neměl pouštět do dalších aktivit, neb kdo nic nedělá nic nepokazí, a kdoví jestli mám už své vybráno.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na