Druhá květnová neděle, je čas vzdát hold všem maminkám, milujícím své děti. Být mámou je podle mě to nejhezčí na světě. Klišé neklišé. A zároveň je to to nejtěžší. Člověk často (a někdy mám pocit, že nikdy) neví, jestli dělá správně. Ale já osobně prostě doufám, že s láskou snad dokážeme překonat všechno. Včetně dlouhého čekání… KRÁSNÝ DEN MATEK!
Už je po termínu. Vše je připravené, budoucí maminka natěšená, unavená, čekající už více než devět měsíců. Je to jedno z nejnáročnějších období. Ne-li to úplně nejnáročnější. A hlavní pocit z něj je: nekončící. Samozřejmě člověk (především žena) někde v hloubi ví, že to někdy prostě musí skončit, ale ono to po pár dnech až týdnech vážně vypadá, že už zůstanete navždy v jednom kuse. Těhotná navždy.
Když na chvilku zapomenete na své obrpandírko a vše s ním spojené (haha, je to vážně výjimka z výjimek!), tak vám to během chvilky někdo dobrácky připomene. A to jsem samozřejmě neměla obsypanou porodnici novináři ani fanoušky jako chudák anglická Kate. Stačilo mi moje jinak milé a blízké okolí osobně a po telefonu. Byl to čas, kdy jsem nenáviděla mobil. Mohla jsem se vsadit, že minimálně osm z deseti telefonátů či zpráv bude DOTAZ.
Je mi jasné, že měli zájem a strach, a pak už mě asi i dost litovali, ale jediné, co mě při vzteky rudém čtení přátelsky či rodinně zvídavé esemesky bylo: NE, JEŠTĚ NE! Ven se mi nechtělo vycházet už jenom kvůli sousedům, ale chtěla jsem se hýbat (jedna z marných rad). Jakkoliv jsem přátelská, tak soustrastné nebo překvapené obličeje, které mě potkávaly, mě nijak nepovzbuzovaly. Dávaly mi stokrát slyšené a nefungující rady. Já buď neupřímně a prkenně děkovala, nebo strašně moc spěchala.
Já zkusila snad všechno od rad lékařů a matek, přes rady knih a internetových diskuzí (ano, až tak mi bylo), po rady starých porodních bab a moderních dul. Popravdě jsem si už pak jistou dobu myslela, že moje dítě prostě asi neví kudy ven a podle dloubanců jsem pomalu začala přistupovat na jeho nápad, že se prostě prorve ven tou nejkratší cestou. Třeba pod žebrama, nebo skrz ně, ať je klidně cestou zlomí. Už mi to nevadilo. Jestli mu to vyhovuje, ať to vezme klidně tudy.
Své první dítě jsem přenášela čtrnáct dní. Ano, 14 DNÍ. Dýl se to prý ani nesmí. Ze zdravotního hlediska oficiálně. Možná o to ale zabojovala nějaká přenašečka z hlediska sociálního. Aneb aby ona a její následovnice nezešílely. Popravdě už minimálně poslední dva měsíce před termínem začnou být otázky á la „Kdy už?!“ lehce otravné. Kór když už jste „po termínu“, máte všeho plné kecky, je vedro a ochladit se zdá jako nemožný úkol nebo je zima a nemůžete zapnout ani kabát po netlustší pratetičce z celé široké rodiny. Nebo je hezky, ale už jste prostě „po termínu“.
Samozřejmě všechno má své klady a já jsem známá tím, že je hledám i tam, kde se zdá, že prostě nejsou. No, napadl mě aspoň jeden. A to (po)klad, že i když se žena může porodu bát, tak když přenáší, nakonec se i na tenhle závěrečný a začínající akt v jednom začne neskutečně těšit. A je jí úplně jedno, co ostatní už porodivší matky vypráví o svých mnohahodinových zážitcích na sále. Prostě se těší, že UŽ TO KONEČNĚ BUDE!
A dneska, po letech? Někdy si říkám, že tam vevnitř byly děti přeci jen tak nějak víc v bezpečí. Ale jestli to čte nějaká přenašečka, asi by mě za to oprávněně nakopala.