Neplánované výlety

Autor

Jak krásně zní pojem LÉTO. Jedni si představují cestování k moři, na hory, chtějí poznávat jiné kraje a jiné lidi. Já cestovala……do nemocnice.

S dcerou jsme jen tak nahrubo stínily, kam s děvčátky a malým Péťou o prázdninách vyrazím. Velcí měli o výlet postaráno. Byl mi pro ně nabídnut vodácký tábor, 110km po vodě, po Mazurských jezerech. Spaní pod stanem, jídlo z ešusů, 18 dní v přírodě, s nebem nad hlavou. Hmmmm…… Nejstarší Tomáš už tam byl a radostí nakazil i svého bráchu. O jejich program jsem se tudíž nemusela starat. Domlouvala jsem návštěvu ZOO, Dinoparku, všechno s Frenštátským klubem náhradních rodin Ančr. Měli jsme být jen čtyři, akorát náplň jednoho auta. Osud si však nachystal jiné překvapení.

Jednou v neděli mi volal táta, že se mámě přitížilo, že musím rychle přijet. Nemocnou starší vnučku a oba malé jsem přenechala starším klukům a spěchala k našim. Mámu jsem našla v děsném stavu. Nemohla se hnout z postele, nemohla si zajít na záchod. Čistilo jí horem dolem. Nejhorší ale byla její vizáž. Šedá oteklá myš, ztrácející se mezi polštáři a peřinou. Nečekala jsem na její povolení a okamžitě volala RZ-tu. Dojeli velmi rychle. Čekala jsem je dole, tátovi jen řekla, ať se ustrojí, že pojede ke mně. Mámu odvezli a my odjeli z baráku taky. Za hodinu mi volal lékař, že máma má mrtvici.

Na další den, při kontrolním vyšetření CT, se tahle diagnóza potvrdila. Máma měla ucpanou cévu vedoucí do malého mozečku. Prasklá tedy není, mělo by to být dobré. Když jsme se za týden s tátou vraceli od mámy z návštěvy, volala mi dcera, ať urychleně dojedu k nim, že Anetka má příšernou zimnici a musíme na pohotovost. Už před tím měla problémy s uchem, ale kapali jsme poctivě, nepředpokládala jsem tudíž, že je to v takovém stavu. Měla jsem obavy, aby to nebyly zase febrilní křeče jako před třemi roky, kdy jsme obě skončily ve špitále na celý týden. Ukázalo se, že má oboustranný zánět středouší. Do háje, ne dost, že je máma v nemocnici, ještě tohle.

Malou lékařka nadopovala Paralenem, ta se po půl hodině uklidnila a my jeli konečně domů. Dcera mi pak ještě večer volala další jobovku. Musela i se zetěm a ještě dalšími přáteli odjet narychlo na tzv. stavěčku tábora. Museli postavit několik podsadových stanů, opravit jídelnu, vyspravit záchody a sprchy pro tábor. Šéfová, která tohle měla na starosti, nešťastnou náhodou upadla a zlomila si nohu v kotníku. Musela na operaci. Hmmm… začátek prázdnin perfektní.

Říká se, že „do třetice všeho dobrého i zlého.“ My už si tři věci vybrali. Doufala jsem tedy, že už bude jakž takž klid. Nebyl. Ve čtvrtek nad ránem mně táta vzbudil voláním, ať mu pomůžu na toaletu. V polovině cesty mi však zkolaboval. Musela jsem ho posadit ke stěně, volat opět RZ-tu, rychle pro nejstaršího syna, aby běžel k cestě RZ-tě naproti, protože prý ani navigace tady k našemu baráku neukazuje. Opět nezklamali a dojeli velice rychle. I tátu odvezli do špitálu. Diagnóza? Prasklý žaludeční vřed. Vinou ztráty krve však tak zeslábl, že opět přestal chodit.

Teď už jsem nelítala jen k jednomu do nemocnice. Naštěstí oba byli ve stejné, dokonce i na stejném patře. Dcera odpoledne volala, jak se všichni máme. Ha ha… dobrá otázka. Poslala jsem jí k šípku. Řekla jsem jí, co se stalo a ona, že teda sednou na vlak a večer budou u mě. Opět se dozvěděla, kam má jít. Teď už jsem jí nepotřebovala. Oba rodiče byli v nemocnici, Aneta se vzpamatovávala z vysokých horeček taky bez problémů. Myslela jsem si, že TEĎ UŽ SNAD KONEČNĚ BUDE KLIIIID!!! No, nebyl.

Aby toho nebylo málo, v noci, při záchvatu malé Anety, jsem si utopila mobil ve sklenici s vodou a ráno přišla na to, že nefunguje net. Skoro mně to položilo. Měla jsem nervy v háji. Když odpoledne všichni zalehli, začala jsem přemýšlet, co dál. Nejsem z těch, co se poddávají při sebemenším neúspěchu, ale tohle už bylo moc i na vola. Naštěstí na závadu netu jsem přišla docela brzy. Stačilo koupit nový kabel, máma mi nechala dost penízků pro tátu na stravu, mohla jsem si tedy koupit levnější model mobilu a začala jsem opět jakž takž fungovat.

Dneska už stav naší domácnosti vypadá docela dobře. Mámu po 2,5 týdnech pustili z nemocnice domů. Nechtěla si dát vymluvit, že nepůjde domů ale ke mně. Když při cestě k autu spadla ze schodů, přiznala, že skutečně je ještě slabá a sama ke mně chtěla. Dnes už je silná natolik, že tátovi dělá ráno snídani, když my ještě spíme a nejnutnější práci kolem něj udělá taky. I tátu po dalších dvou týdnech pustili domů. I on je u mě. Vozíme ho na vozíku, je třeba ho doprovodit na záchod, nic si skoro nepamatuje, pořád se mu musí všechno opakovat, ven na cigaretu,. Doma mi ani jeden kouřit nesmí.

Kluci mezitím odjeli na tábor, ale v neděli už budou doma i oni. Volala jsem jim, mluvila s farářem a prý mohu být na ně moc pyšná. Údajně jsou oba skvělí. Život naší rodiny opět naštěstí končí snad happy endem. Jen ta škaredá otázka pořád zůstává. PROČ vždycky o velkých prázdninách skončíme někdo ve špitále? Nemůže se stát něco po celý školní rok? To vždycky musí být jen o velkých letních prázdninách? Otázka zůstává nezodpovězená. Asi už to tak má být, že my v létě nikam jet nemůžeme. Tak bych jela se všemi dětmi k moři….. na hory…… do přírody pod stany….. na vodu…..no, snad někdy příště se toho dočkám.

Úvodní foto: pixabay.com

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na