Konečně jej mám, konečně jsem se zamilovala. Byla to láska na první pohled. Doufám, že ten dotyčný mne miluje stejně jako já jeho. Doufám, že se se mnou bude rád toulat, že se mnou vydrží. Já vím, že nejsem leckdy opatrná. Někdy brblu, i když jsem právě se svým miláčkem. Nebo možná právě proto, že jsem s ním. Někdy o něj pečuji, jindy nechám ladem. Ne každý to rád snese. Doufám, že tento mi nikam neuteče, neujede. Že nevymění mne za jakoukoli jinou. Že nebude trucovat a bude si plnit své povinnosti.
Jak já se těším na společné toulky. Ano, budeme na ně dva, někdy tři i čtyři. Maximálně nás se svým miláčkem bude 6. Ale to zvládneme ne?? Coo??
Jejku, ještě jsem vám jej nepředstavila. Tak dovolte, abych to udělala. Můj miláček je z internetu „očíhnutý“. Jmenuje se Renault Scénic Mégané a my mu budeme říkat „Kulíšku“. A proč? Vedle ve vchodě bydlela stará paní, Libuška Kulihová. Já ji směla tykat a říkat babičko Libuško, někdy Kulíšku. Byla moooc hodná. Sem tam jsem ji pomohla s nákupem, jindy jsem přišla na chvilinku k ní posedět, občas jsem jí z jihu přivezla cukínu, petržel i mrkvičku. Hlavně nať z petržele milovala. A ona věděla o mé touze koupit si jinší auto. Říkala mi: „Silvínko, auto je jak pokladnička. Pořád do něj budeš strkat penízky.“ Byla to moudrá žena. Jednou z návratu mého pobytu na jihu jsem ji nezastihla. Místo ní mi sdělovala sousedka, že můj milovaný Kulíšek umřel. No, život je i o tom.
Tentokrát jsem po autě šlapala asi rok. Obhlížela jsem nejprve typy, abych věděla jaké auto vůbec hledat, a pak teprve samotné bazary jsem i objížděla. Škoda Fábia, Octávia, Roomster, Renault Laguna, Scénic Mégané, ale i Ford Focus. To bylo mé vyvolené. Stáří maximálně 10 let, cena do pár desítek tisíc, ale kilometry jsem až tak neřešila, protože stejně budou pošibnuté.
Rok lítačky, rok sháňky. Díky kamarádce a kamarádovi jsem okoukla X desítek vozů. Nic mne až tak nevzalo. Všude bylo něco, co mne vadilo. Až jednou jsem z nudy šla na pc a okoukla další vozy s tím, že stejně prd najdu. A ejhle!! Sice v Karviné, kde jsem opravdu auto hledat nechtěla, protože mám o Karviné zcela svůj názor. Ale přeci jen mi inzerát nějak uvízl v oku. Zamilovala jsem se na první pohled. Hned jsem ověřila, jestli auto je k mání. Bylo. Jednomu známému jsem cinkla, jestli má nějakého mechanika na okuk. Měl. Sjeli jsme tam po pracovní době. Prodejce nám vyšel vstříc. Prodejce nás do ničeho nehonil, nenaléhal, nepodbízel. Nefuněl nám na krk. Na provozovně měl pořádek, kancelář čistou a pohled do očí byl rovný. Ano, i na takové věci jsem se dívala.
Auto se mi zalíbilo i na druhý pohled. Škrábanec, který měl na svém boku, jsem neřešila. Prodejcem mi bylo nabídnuto, že škrábanec nechá odborně „opravit“ po zaplacení a sepsání kupní ceny. Opravdu jsme si ten den plácli. Ještě ten den jsem tím autem přijela do Ostravy. Ne, neřídila jsem já, ale „můj“ mechanik. Já to vyzkoušela těsně poté. Zvolila jsem cestu do práce, stejně jsem musela na noční. Zvládla jsem to. Nyní je auto škrábance zbaveno. Prodejce dodržel slib a v karosářské dílně auto nechal zrenovovat 😉 Scénic, tedy náš Kulíšek, nyní zkrášlen, brouzdá cestu Ostravou. Učíme se spolu zvládnout brzdění, couvání i samotnou jízdu. Kochám se pohledem na něj, užívám si posilovač řízení, vychutnávám obejmutí sedačky a pohled z vrchu. Ano, je to vyšší auto a tak nejsem osvětlována protijedoucími auty. Doufám, že jsem udělala s touto koupí dobře, že auto nám bude dlouho sloužit bez nehod a bez zádrhelů. Drobnosti jako výměna žárovky nebo gumek u stěračů neřeším. Auto nyní spí na parkovišti. Bojím se o něj. Lidi jsou zlí. Proto fotky volím jen zevnitř.
Úvodní foto: pixabay.com